Čeští krajané v Británii cítí po brexitu nejistotu
Stovky tisíc občanů Evropské unie čekají ve Velké Británii na rozuzlení situace kolem svého postavení po brexitu. Britská vláda zatím odmítla garantovat, že v zemi budou smět automaticky zůstat. I když opak je krajně nepravděpodobný, nejistota, kterou cítí i tisíce Čechů, je evidentní. Náš londýnský zpravodaj Jiří Hošek zjišťoval, co se teď v souvislosti s chystaným odchodem země z Evropské unie našim krajanům v Británii honí hlavou.
„Nevíme, jaký budeme mít statut, pokud tady chceme zůstat. Máme tu samozřejmě rodiny, narodily se nám tu děti, které jsou britští občané. Je otázka, jestli se my budeme muset stát Brity. Ta nejistota není dobrá“, říká Lucie Wenigerová.
Je filmová a televizní producentka a teď navíc i zastupující ředitelka České školy bez hranic v Londýně. Tu navštěvuje i Sofinka, dcera Marie Dubské, která pracuje coby zdravotní sestra v londýnské nemocnici Hammersmith:
„Mám trošku osobní problém, co se zaměstnání týče. Potřebuji si dodělat vysokou školu, abych mohla postoupit v pozici zdravotní sestry. Pokud si to nedodělám v příštích dvou letech, tak hrozí, že bych musela platit cizinecké platby, které jsou asi jeden a půl krát větší. Díky tomu přemýšlím, že si zažádám o britské občanství, i když to tak osobně zatím necítím“.
Lucie Wenigerová je s odstupem několika měsíců po referendu přesvědčená o tom, že hlasování pro brexit bylo jedním velkým, ne moc promyšleným protestem, kdy rozhodovaly hlavně emoce:
„Ten hlas přišel od lidí, kteří nějakým způsobem cítí, že nejsou reprezentováni Westminsterem. Cítí propast mezi svým životem a tím rychlým technologickým vývojem. Cítí nějakou obavu, jak se otevřely hranice. To referendum jim umožnilo ventilovat tu obavu, a možná zlobu. Bohužel ve výsledku ta ventilace byla namířena vůči imigrantům“.
Británie chce mít páku při vyjednávání
Urolog Erik Havránek chápe přístup premiérky Theresy Mayové, která odmítla dát garance unijním občanům žijícím v Británii, že budou smět po brexitu v zemi zůstat. Podle Erika se Mayová nechtěla připravit o důležitou „páku“ pro vyjednávání:
„Já si pochopitelně nemyslím, že dojde k jakémukoliv vyhazování cizinců. Podle mého se anglická vláda s Evropou nakonec nějak rozumně domluví. Anglické vládě musí jít o to, zachovat tady pracovní sílu dobře kvalifikovanou, i když cizineckou, a Evropě zase jde o to, aby si úplně nezavřela trh“.
Cizinci jsou možná po referendu přecitlivělí
Erik se zatím ve svém okolí s projevy xenofobie po unijním referendu nesetkal. Říká ale, že jeho prostředí je velmi specifické. V nemocnici v severozápadním Londýně, kde pracuje, se loni narodilo asi 5000 dětí. Z nich bylo 8 procent bílých Britů.
„Zhruba 50 procent narozených dětí bylo indického původu v druhé generaci, a asi 40 procent východoevropských dětí. Takže já jsem v takové bublině cizinců, i když procento lékařů anglického původu je trošku větší, možná 20 až 30 procent, takže Londýn je jiný než ten venkov“.
Marie Dubská má v práci kolegy, které podezírala z xenofobních postojů, a kteří se teď své názory nebojí říkat nahlas. Část incidentů ale podle ní jde na konto jisté přecitlivělosti cizinců v období po referendu.
„My jsme trošičku na to takoví naladění. Nevím, jestli je správné slovo, že to vyhledáváme. Ale možná si určitá gesta a komentáře vysvětlujeme tak, že to lidi mysleli proti cizincům, a ono tak možná úplně není, možná je to jenom taková chyba komunikační.“
