Je nám spolu dobře, dokument Saši Dlouhého o české rodině žijící na Statku čínsko-československého přátelství
V listopadu loňského roku měl v českých kinech premiéru dokumentární film 'Je nám spolu dobře', který mapuje život mladé české rodiny v čínském městě nazvaném Statek čínsko-československého přátelství. S režisérem a autorem dokumentu Sašou Dlouhým hovořila Kristýna Maková:
“V Číně jsem natáčel již dříve, a to několikrát. O existenci městečka s názvem Statek čínsko-československého přátelství jsem se dozvěděl v roce 2010 během natáčení v Šanghaji, když se tam konala světová výstava Expo. Úplně náhodou jsem se dostal k informaci, že český stánek ze Šanghaje bude prodáván za 30 milionů českých korun právě na toto místo.
Ve chvíli, kdy jsem se jako novinář a dokumentarista dozvěděl, že existuje něco takového, co nese název čínsko-československé družby nebo přátelství, zaujalo mě to. Na to nemusím být dokumentarista, každý zpozorní, dozví-li se o existenci takového bizardního města.
Původně jsem chtěl natáčet jen o tomto městečku. Našel jsem si o něm nějaké informace, zjistil jsem, že toto místo nese svůj název od 50. let, přesně od roku 1956, kdy tam českoslovenští soudruzi v rámci bratrské pomoci poslali zhruba 700 zemědělských strojů, respektive 700 kusů zemědělské techniky.
Od té doby jsou nám obyvatelé tohoto městečka tak vděčni, že vše pojmenovávají 'družby' nebo 'přátelství'. Není to jen název toho města, jsou to náměstí, školy, místní soud a tak dále.”
Statek čínsko-československého přátelství zaujal Sašu Dlouhého natolik, že se rozhodl natočit o něm film. Povolení k tomu od čínských úřadů ovšem nedostal, na čínské ambasádě v Praze mu nakonec nebylo schváleno ani novinářské vízum.
„Považoval jsem to tedy za ztracenou věc a s celým projektem jsem se rozloučil. Pak jsem úplnou náhodou zjistil, že člověk, který mi tlumočil během mého pobytu v Šanghaji, tam dostal nabídku jet dělat učitele, založit tam tradici bohemistiky, vyučovat tam studenty na jedné místní střední škole, a potom ještě na zemědělské univerzitě.
Domluvil jsem se tedy s hlavním hrdinou, pozdějším hlavním hrdinou dokumentu na tom, že bych se pokusil Čínu točit skrze jeho oči. Tak jsem se tedy dostal k tématu dokumentu'Je nám spolu dobře.'“
Práce na filmu trvala dva a půl roku, dva roky z toho samotné natáčení. Během něj strávil režisér přímo v Číně poměrně dlouhou dobu. Zajímalo mě, zda jsou manželé Jirsákovi spolu se svými třemi syny jedinými obyvateli Statku čínsko-československé družby.
Setkal jste se tam i s jinými Čechy, než jsou manželé Jirsákovi?
„Jiní Češi, kteří by tam žili... takoví tam nejsou. Ani nevím, jestli tam nějací ještě budou. Samozřejmě, že Češi tam jezdí, místo nese název'česko-čínské družby', jezdí tam tedy české delegace. Jsou to ale delegace, které tam jedou v rámci československo-čínského přátelství, dnes česko-čínského přátelství, jedou tam za obchodem. Přijedou tam, autokar je vyklopí u hotelu Družba, v hotelu pronesou nějaké zdravice. Najedí se tam, polácají se po zádech a zase jedou nazpátek.
Nejsou to tedy lidé, kteří by tam žili, kteří by tam normálně chodili na ulici, na rozdíl od rodiny Jirsáků, kteří tam žijí dnes již třetím rokem.“
Zeptala jsem se Saši Dlouhého i na to, jak vypadá život Jirsákových na Statku čínsko-československého přátelství, přeci jen, se třemi malými dětmi v cizí zemi, ve zcela odlišné kultuře, nebude jednoduchý:
„Život rodiny Jirsáků musí mít řád, protože s Tomášem 'Havranem' je jejich život jasně nalinkovaný. Samozřejmě to tam jednoduché není, člověk pro to musí mít velkou dávku nadšení, aby to tam vůbec zvládnul.
Člověk zvyklý z našich podmínek, z našich končin, žije buď ve městě a má milion možností různé zábavy, nebo žije na vesnici a má okolo sebe krásnou přírodu. Tam z toho není vůbec nic. Není tam ani příroda, ne, že by nebyla krásná, není tam vůbec žádná příroda. Není tam žádná možnost zábavy. Život tam tedy není vůbec jednoduchý.
Manželka hlavního hrdiny je odkázaná na to, že život tráví doma v panelákovém bytě a točí se kolem dětí. Takhle vypadá její všední den. Pro ni je to samozřejmě velká obět, myslím si, že to, že následují svého muže z ní dělá pomalu světici.
Každodenní život na Statku si u asi u nás lidi moc nedokážou představit, z mého pohledu je to spíš přežívání, protože tam není moc co dělat.“
Zdravotní problémy dětí a odloučení od rodiny, které hůře nese především Zuzana, manželka hlavního protagonisty dokumentu, jsou hlavními důvody, proč rodina neustále zvažuje, zda a jak dlouho ještě v Číně zůstane:
“To je otázka, jak dlouho tam budou. Kluci už začali chodit do školy, alespoň jeden z nich, půjde teď do druhé třídy. Učí se čínsky. Čínsky za chvíli budou umět velmi dobře. Třeba tam budou chtít zůstat napořád. To nevím. To by museli říct oni. Myslím si, že je to velké přání hlavy rodiny být tam co nejdéle, ne-li napořád.”
Co se týče jeho dosavadního působení, které je i zdokumentováno ve filmu, co byste o něm řekl? Myslíte, že byl úspěšný, respektive je úspěšný ve své snaze?
“Myslím si, že úspěšný je. Má před sebou velký úkol, je cílevědomý, jde si za tím. Faktem je, že nějakou tradici češtiny, respektive tradici bohemistiky tam založil. Už tam třetím rokem vyučuje poměrně velké množství studentů, ti se počítají ve stovkách.
Z tohohle pohledu tam úspěchy má. Jinou otázkou je, co budou Číňané na té vesnici s češtinou dělat. To je věc jiná. Myslím si, že vyučování češtiny zapadá do schématu mít tam všechno, co by šlo dostat do škatulky družba nebo přátelství.”
Původní záměr natočit dokument o Číně, o Statku čínsko-československého přátelství, se nakonec mírně transformoval a autor dokumentu svůj pohled zaměřil spíše na mladou českou rodinu, která zde žije:
“Nechtěl jsem dělat film ani tak o čínsko-československých vztazích, je to spíš příběh o nějaké rodině. Je to příběh, nad kterým by se mohl zamyslet, jestli by byl ochotný obětovat se tak, jak se obětovali oni, a jestli je člověk schopný odejít od všeho, co má doma, a strávit takhle dlouhou dobu v zahraničí, daleko od všeho, co mu je blízké. A co to vůbec znamená pro rodinu, pro jejich rodinu, pro jejich děti.”
