Tereza Mirovičová založila v Malawi organizaci boNGO, která pomáhá zlepšit tamní školský systém
V dnešní krajanské rubrice zamíříme na trochu netradiční místo, a to přímo do afrického Malawi, kde žije krajanka Tereza Mirovičová. Do studia Radia Praha ji pozvala Kristýna Maková. A spolu s Terezou Mirovičovou byl ve studiu její novorozený syn Vašíček, kterého můžete místy také zaslechnout. V rozhovoru se dozvíte více o tom, proč žije Tereza právě v Malawi, ale i o projektech organizace boNGO, kterou založila, a jejíž projekty v Malawi pomáhají.
Žijete již deset let v Malawi. Povězte, jak jste se do této, z pohledu běžného Čecha dost exotické země, dostala?
"Na začátku byla úplná náhoda. Žila jsem v Praze, pracovala v administrativě a hrozně mě to nudilo. Nebavilo mě to. Říkala jsem si, že bych se odsud chtěla dostat pryč. Našla jsem si inzerát organizace, která hledala dobrovolníky pro Afriku. Přihlásila jsem se. A právě tahle organizace mě vyslala do Malawi na půl roku. Bylo to v roce 2002. Šest měsíců jsem pracovala v takové venkovské oblasti, a to s místními školkami a jejich učitely. Vzalo mě to za srdce natolik, že jsem se rozhodla, že se do Malawi ještě vrátím. A nejlépe na vlastní pěst. To se mi nakonec podařilo. Za tři roky jsem tam přijela s penězi, které se mi tu podařilo sesbírat od dvou dobrých lidí. A tak začala moje samostatná práce v Malawi, která nakonec vyústila v to, že jsme tam v roce 2007 založili organizaci boNGO, která funguje dodnes."
Čím se organizace boNGO zabývá?
"Především pomáhá se vzděláním, zlepšuje standard vzdělávání, který v Malawi již existuje."
S tím souvisí váš projekt Veselé třídy. V čem spočívá?
"Veselé třídy jsou naším největším projektem. Začal již v roce 2011. Pracujeme v rámci něj na státních základních školách, které obyčejně vypadají docela neutěšeně. Stěny jsou tam úplně holé, často nemají žádné učební pomůcky, učitelům i dětem chybí učebnice. Chtěli jsme na to nějak zareagovat a tuto situaci zlepšit.
Vznikl tedy nápad, že bychom třídy, respektive jejich stěny, vymalovávali obrázky, které by úzce souvisely s učebními osnovami daného ročníku, kde právě malujeme, a zároveň by byly na pohled pěkné a pro děti přátelské. Takto už vzniklo přes 900 vymalovaných Veselých tříd ve městech i na venkově. Je to velice úspěšný projekt, který hodně podporují obchodní firmy v Malawi, které se chtějí podílet na nějaké společensky odpovědné činnosti. Podporují tedy tento projekt a dávají nám na něj peníze."
Jakým způsobem stěny zdobíte? Co na ně malujete?
"V 1. a 2. třídě je to především abeceda, pak také čísla. Namalujeme číslici, vedle ní napíšeme, jak se ta číslice čte, a zároveň vedle namalujeme příslušný počet teček, tedy že číslice 4 jsou opravdu čtyři tečky. Často se totiž stává, že tamní děti se naučí něco nazpamět, ale nechápou, co to vlastně znamená. Když to pak takhle vidí, nebo si to dokonce mohou osahat, je to pro ně celé pochopitelnější a reálnější.
Když se pak postupně dostáváme do vyšších ročníků, objevuje se tam angličtina, měsíce v roce, dny v týdnu a takové různé obecné věci patřící k všeobecnému povědomí, něco, o čem stejně učitel učí, ale děti to do té doby nemají nikde napsané, ani nakreslené."
Ve školách se učí v místním jazyce a v angličtině. Který z jazyků je ve školství více rozíšeřený?
"Do 5. třídy se učí v hlavním jazyce, který se nazývá čičeva, od 5. třídy se učí v angličtině. Učebnice jsou také anglicky. To je velmi zajímavý a dost sporný bod, alespoň pro mě. Děti mají knihy v jazyce, kterému samy pořádně nerozumějí. To je, řekla bych, kontraproduktivní."
Vy se snažíte, i tímto projektem, zlepšit přístup dětí ke vzdělání. I přesto, že nějaké učebnice mají, vaše cesta je pro ně schůdnější a snazší.
"Dozajista to obohacuje to, co mají. A ne všude učebnice mají. Většina dětí potřebuje k tomu, aby se něco naučili, vidět to, co jim učitel říká. Zároveň to učitelům umožňuje obohatit škálu učebních metod, není to pak již jen o tom, že děti opakují to, co učitel řekne."
Rozšiřuje se tento projekt i do jiných zemí? Spolupracujete s jinými organizacemi na tom, aby se dále rozvíjel?
"Zatím jsme jenom v Malawi. Rozšiřujeme se ale geograficky docela dost, už jsme dosáhli z jižního Malawi do středního Malawi. Projekt tedy roste. Podle nás ale neroste dost rychle. Rádi bychom se s ním podívali dál. Cítíme, že máme kapacitu malovat více tříd. Mimochodem, vymalovat jednu třídu trvá malíři, se kterým spolupracujeme, zhruba týden. Za rok se tedy dá opravdu vymalovat velká spousta tříd. Hledáme i další organizace nebo jednotlivce, kteří by chtěli takovou třídu tzv. adoptovat, pomoct s jejím vymalováním, a mít potom na její stěně své logo nebo jméno."
Vy nejenže v Malawi pracujete na těchto úžasných projektech, ale zároveň jste i zpěvačkou. A zpíváte v tamním domorodém jazyce. Jak k tomu došlo?
"Vždycky jsem ráda zpívala. A když jsem začala žít v Malawi, napadlo mě, jak by bylo báječné, kdybych začala zpívat v jejich jazyce, a jak by těm Malawcům připadalo neuvěřitelné, že nějaká cizinka zpívá v tom jejich jazyce. Říkala jsem si, že by to na sebe mohlo strhnout spoustu pozornosti. Chtěla jsem to spojit i s činností naší organizace boNGO a zpívání použít jako přitahovač pozornosti právě k ní. A to se docela podařilo, protože Malawce to opravdu fascinuje. Když mám koncerty, chodí na mé koncerty. Zpívala jsem také na několika festivalech. Je to taková fajn činnost. Jak někdo řekl, jsem jedinou subsaharskou hvězdou českého původu."
Setkáváte se v Malawi i s dalšími Čechy? Žijí tam další?
"Je jich tam jenom, co by se na prstech dvou rukou dalo spočítat. Není jich tam moc."
Předpokládám tedy, že nějaký krajanský spolek či obdobné sdružování krajanů tam nefunguje, že?
"Ne, ne, to tam nefunguje."
A jak se žije subsaharské hvězdě českého původu v Malawi?
"Nestěžuje si. Zamilovala se tam před časem, dokonce si teď pořídila miminko. V Malawi už je to tedy napůl domov. Asi nikdy to nebude domov úplně, to jsou Čechy. Je to ale místo k žití."
Jsou nějaké věci, na které jste narážela, nebo vás naopak příjemně překvapily v rámci života v Malawi? Ať již kulturně, společensky či jakkoli jinak...
"Je zajímavé, že v Malawi, a nevím přesně, jak je to v jiných afrických zemích, člověk už jen tím, že je bílý, automaticky získá jakýsi respekt místních. Nedá se to samozřejmě říct úplně obecně. Mluvím teď například o lidech na venkově, kteří k bílým pořád nějakým způsobem vzhlížejí, což je pozůstatek historických událostí za posledních sto či dvě stě let. To je tedy takvé zvláštní.
Když jsem tam v těch 23 letech přijela, připadala jsem si, že nic nevím, že nic neznám, že jsem jen nějaká třiadvacetiletá sekretářka z Prahy. A lidé tam se mě najednou ptali, jak tam mají vzdělávat děti. A vypadalo to, že mi visejí na rtech a opravdu je zajímá to, co jim říkám, a chtějí dělat to, co jim navrhuju. To člověka velmi zasáhne, možná i proto, že je mladý a nic moc ještě nezažil, a je tedy takový tvárný. Najednou máte velký pocit zodpovědnosti, zároveň ale také pocit, že můžete opravdu něco udělat a změnit. To je tedy trochu jiné."
Vy jste mi říkala také o filmu, který jste natočili. Letos byl uveden na festivalu v Karlových Varech. Představila byste ho prosím?
"Natočili jsme film, který se jmenuje B'ella. Jedná se o příběh sedmnáctileté dívky, středoškolačky ve venkovské oblasti v Malawi. Bella je svéhlavá hrdinka, která by se měla stát pro malawské holky příkladem toho, že život se dá vzít do vlastních rukou a že člověk, když se snaží a ví, co chce, může mnohého dosáhnout."
