Češi si svůj první dům v Banátu přivezli už na voru
Češi se do rumunského Banátu dostali na vorech, kde už měli postavený dům. Nemuseli platit daně, ani jít na dlouhou vojnu. Jejich matriku jim manželka policisty omylem spálila v 50. letech v kamnech. I takové zajímavosti se objevují v knížce Vyprávění o Banátu.
Jejím autorem je Josef Kocman, který už jako malý chlapec vyzvídal od starších, jak to tady chodilo za jejich mládí. Co všechno měli Češi slíbeno, když se začátkem 19. století rozhodli přijet do Banátu?
„Měli slíbeno, že dostanou 29 jiter pole (jitro je asi 0,6 hektaru), a nebudou z toho muset platit 30 let žádné daně. Druhá výhoda byla, že chlapci nebudou muset jít na tu dlouhou vojnu, která v Čechách byla šest až osm let. Tady chodili na vojnu jen čtyři měsíce po dobu tří let, a to pouze v zimě, když se nemohlo dělat nic jiného. Aby měli hned od začátku jistý výdělek, tak tu maďarský gróf zakoupil lesy, které měli vykácet, a svážet k Dunaji. Tam je nakládali na lodě, které pak pluly do Maďarska“.
Jak sem vůbec lidé přijížděli?
„Lidé, kteří se přihlásili, tak se měli dostavit poblíž Vídně, a vzít si svůj majetek. Tam byly připravené vory z lehkého dřeva. Dlouhé byly asi 24 metrů, a široké 8 až 10 metrů. Na každém voru se postavil barák, který byl rozdělený, a v každé polovině byla jedna rodina. Když se sešlo 30 rodin, to bylo 15 vorů, tak se vory svázaly, aby je bylo možné řídit. Na prvních byli zkušení voraři a pomalu pluli po Dunaji dolů. Na určeném místě vytáhli pomocí volů ty vory na břeh, rozřízli je, baráky označili římskými číslicemi, naložili na vozy, a převezli na místo předem vybrané. A tam je hned postavili, aby osadníci měli svoji střechu nad hlavou. Bylo to dobře vojensky a strategicky promyšlené. Sem do Eibentálu přijely tři vlny - v letech 1824, 1825 a 1826“.
Jaké byly podmínky, když sem přišli?
„Tady byl prales. Všude byly listnaté lesy. Kmeny měly v průměru metr a půl, i dva metry dvacet. Hned si z toho postavili chlívky pro prasata, a vše, co potřebovali. Po čase si začali stavět pevné, kamenné nebo cihlové domy. Dneska jsou jenom dva domky, o kterých vím jistě, že jsou dřevěné na kamenném podkladu“.
Kde jsou?
„Jsou na opačné straně vesnice, na jejím začátku. Ale není to poznat, protože jsou omítnuté, a vypadají jako ostatní. To jenom my víme, které to jsou“.
Jaký byl Banát, když vám bylo třeba 10 let? Jak si ho z té doby pamatujete?
„Byl tu dost těžký život. Byla to doba po druhé světové válce. Všechno bylo vydrancované. Co nevzali Němci, když se stahovali zpátky, tak to vydrancovali Rusi a Rumuni. Byla velká bída, nebylo oblečení, boty, jídlo“.
Byla tady už elektřina?
„Elektřina tu byla, protože tady byly doly. Zavedli ji i do těch kolonií. Dodnes tam jsou baráky, které tam postavili majitelé dolů. Ti to zakoupili už kolem roku 1836, protože v roce 1838 začali tři první majitelé těžit chróm. Dneska je to smutné, protože mladí museli odejít. Práce v dolech se zastavila. Všichni chlapi jsme většinou dělali havířinu, a pracovali v některém z těch dolů“.
Knížka Josefa Kocmana je dnes jakýmsi základem dějin Banátu, protože zdejší matriky shořely, a to velmi kuriózním způsobem.
„V padesátých letech musel být v každé vesničce policajt. Sem byl přidělený nějaký cikán s rodinou. Nebylo možné mu koupit domek, a protož tu tehdy nebyl kněz, tak ho nastěhovali na faru. Našli tam spoustu starých papírů psaných v maďarštině, němčině a češtině. Jeho manželka s tím rozdělávala oheň, a než se někdo vzpamatoval, tak to bylo zničené. Nezůstaly žádné matriky, kronika, ani dokumenty, které kněží schraňovali po desítky let. Takhle byla matrika zničená. Když mi bylo takových deset dvanáct let, tak jsem chodil se dvěma kamarády ke starým dědům, kterým bylo kolem devadesátky, a hodně si pamatovali. Všichni dohromady jsme jim koupili krabičku tabáku, aby nám vyprávěli. Během dlouhých zimních večerů vyprávěli, kolik rodin tu bylo, jak se žilo, kolik měl kdo dětí, kam odešly, které zůstaly v Srbsku, které v Maďarsku, kdo odešel do Čech, kdo do Austrálie, kdo do Ameriky“.
V Banátu žije dodnes 17 národností. A Češi si svůj jazyk i po téměř 200 letech udrželi.
„Čeština se udržela proto, že si lidé hned od začátku vybrali člověka, který uměl mluvit, německy, maďarsky, česky. Když se zranil v lese, a nemohl těžce pracovat, tak se rozhodli, že bude dělat učitele. Postavili mu barák u kostela. Byla tam třída pro začátečníky, v druhé půlce byli pokročilí. Děti tam chodily tři čtyři roky, než se naučily číst, psát, počítat. Zároveň i němčinu, maďarštinu, češtinu. Po pár letech si vyžádali o nějakého českého učitele od blízkého regimentu. Byl sem přidělen jeden z vojenské kapely, už nezvládl pochodovat. Ten tady zůstal s rodinou natrvalo. Jmenoval se Urban. Dodnes tu jeho potomci jsou“.
České vesnice totiž původně spadaly pod vojenské posádky. Později se o udržení češtiny zasloužili i kněží.
„Aby čeština a Češi nezanikli, tak to vymysleli tak, že byl kněz v každé vesnici třeba tři měsíce, pak přešel do jiné. Postarali se také o to, aby do těch větších vesnic byl přidělený učitel nebo učitelka z Čech. Byli tu vždycky dva tři roky, kdo chtěl, tak tu mohl zůstat natrvalo. Tak to pokračovalo až do první světové války. Pak se to znovu obnovilo. Po druhé světové válce zase. Já jsem do školy chodil v 50. letech, tehdy tu bylo pět učitelů. Pak česká výuka úplně zanikla, až do roku 1992, kdy jsem o to osobně požádal“, uzavřel své vyprávění autor knížky Vyprávění o Banátu její autor Josef Kocman.
