Harmonika, dobré jídlo, a pohoda. Tak vypadalo setkání českých krajanů v Bratislavě
Harmonika, písničky, roztopený gril a příroda. Tak vypadá pravidelné letní setkání českých krajanů v lesoparku na kraji Bratislavy.
Sešli se tu i letos a harmonika byla slyšet už zdaleka.
„Máme tady vždycky harmonikáře, ugrilujeme si nějaké maso, přijdou sem děti, vnoučata. Jsou tu pro ně houpačky, prolézačky. Je to takový příjemný den. Důchodci chodí už od jedné hodiny, poslední se rozchází v osm hodin večer. Těší nás, že sem přicházejí i lidé z velvyslanectví. Chodí sem i osobnosti ze slovenské politické scény“, uvedla předsedkyně Klubu občanů České republiky na Slovensku Jana Bratinková.
Tentokrát přišel na setkání krajanů tajemník velvyslanectví Ondřej Pometlo:
„Snažíme se pravidelně krajany podporovat. Konzultují s námi některé záměry. Velmi často jsou to věci, které jsou spojené s českým dědictvím tady na Slovensku. Jsou to například památky po československých legionářích, nebo některé věci odkazující na prezidenta Masaryka nebo na období první republiky“.
Krajané by uvítali korespondenční volby a krajanský zákon
Jak dodala Jana Bratinková, po rozdělení Československa museli krajané řešit řadu problémů:
„Ti, kteří si nechali české občanství, to znamená, nezvolili si občanství slovenské, museli řešit takové základní věci, jak si například vybavit trvalý pobyt, pasy. Klub občanů ČR (KOČR) vznikl proto, abychom si pomáhali s právními předpisy a hájili naše zájmy při tvorbě nových zákonů jak na české, tak na slovenské straně. Před rozdělením republiky žilo na Slovensku podle sčítání asi 60 tisíc občanů, kteří se hlásili k české, moravské nebo slezské národnosti. Po rozdělení republiky zůstalo na Slovensku žít jenom 4500 českých občanů, ale z toho jenom zhruba 2500 bylo těch, kteří tu žili trvale. Ostatní tu byli na přechodnou dobu. Po deseti letech své existence jsme trošku změnili stanovy. V současnosti sdružujeme už i etnické Čechy. Druhá organizace, která po rozdělení republiky vznikla na Slovensku, byla podstatně větší. Sdružovala Čechy, kteří buď neměli české občanství, nebo si po rozdělení republiky zvolili občanství slovenské. Byla asi deset krát větší, než my. Krátce po rozdělení republiky jsme sdružovali asi 500 členů. Teď jich je méně. Asi třetina se odstěhovala do České republiky“.
Jaké akce pořádáte?
„V začátcích jsme se orientovali na různé přednášky a besedy, ale postupně, jak se věci řešily, jsme přešli na kulturní akce. Velké problémy jsme měli, když České centrum přišlo o své prostory. Když České centrum v Bratislavě začínalo, tak mělo prostory, kde se vešlo i 200 lidí. V dnešní době má České centrum kanceláře na zastupitelském úřadě, ale nemá prostory, které bychom mohli využívat. Scházeli jsme se pravidelně dvakrát do měsíce. Organizovali jsme akce ještě s dvěma dalšími organizacemi. Lidé věděli, že tam něco bude. Kolikrát ani nevěděli na co jdou, ale přišli. A chodili i Slováci. Setkávalo se tam 80, mnohdy i 100 lidí. Někdy nestačily ani židle. Už se nesetkáváme dvakrát do měsíce, ani jednou do měsíce. Rozhodli jsme se raději zorganizovat méně akcí, ale takových, kterých se zúčastní více lidí. Máme pět společenských akcí do roka, a mezi tím menší akce. V době voleb do Senátu nebo Evropského parlamentu, kdy nemáme možnost volit na velvyslanectví, organizujeme zájezdy do ČR“.
Co Čechy na Slovensku nejvíc trápí?
„Určitě bychom přivítali korespondenční volbu, i když někteří se obávají, že by nebyly zájezdy k volbám. Ale určitě by to bylo lepší. Voleb se zúčastní na ambasádě jenom občané z okolí Bratislavy. Nemohou přijet z celého Slovenska. Před tím byl ještě v Košicích generální konzulát, který byl zrušen. Tam někteří členové chodili volit. A potom bychom přivítali krajanský zákon“, dodala Jana Bratinková.
Hrají 95 let, přesto ještě nevznikli
Čeští krajané se také pravidelně schází s hudebníky, kteří hráli na jejich setkání. Jak uvedl jeden z harmonikářů Vlado Petratur, on už se na Slovensku narodil, ale jeho rodina pochází z Blatnice. I když má jejich hudební spolek už 95 let, ve skutečnosti ještě nevznikl. Jak to tedy je?
„My jsme se nikdy nenechali úředně zaregistrovat, takže jsme vlastně nevznikli. Naši rodiče se začali scházet už v roce 1922 a scházeli se i přes válku. Nás nemohli zrušit, protože jsme oficiálně nikde nebyli přihlášeni jako soubor. A po druhé světové válce jsme se taky nepřihlásili. Takže jsme nezávislí. Máme jednu zásadu, na setkání našeho kroužku se nesmí mluvit o politice. Tam se jenom zpívá“.
A nechcete se zaregistrovat k 95. výročí?
„Ne, ne. Pak by bylo třeba dělat účetnictví. Možná by přišly nějaké dotace, ale raději na činnost vybereme mezi sebou, a jsme nezávislí.“
Kolik se vás schází?
„Bývá nás 80, někdy i 100. A scházíme se jednou za měsíc. Máme svoji cimbálovku. Já jsem hrával v Lúčnici“.
Zkoušel jste někdy spočítat, kolik hrajete písniček?
„Je jich kolem 400. Mám tu jejich seznam. Takový nápovědník. Když si nemůžu vzpomenout, tak se sem kouknu. Je tu i tónina“.
A co slova? Jak si pamatujete 400 písniček?
„To si pamatuji. Hlavně ty staré písničky. Horší je, když je nějaká nová. Je mi už 84 let, a už se hůř učím. Mám tu verbuňky, vojenské písničky, písničky o víně, taneční a tak dál“.
