Z Boženy se v Izraeli stala Miriam

Miriam Kama (uprostřed) po skončení předávání cen Gratias agit
0:00
/
0:00

Miriam Kama, předsedkyně Haifské pobočky Sdružení Čechoslováků žijících v Izraeli, je držitelku ceny Gratias agit. Její tatínek zemřel ve vyhlazovacím táboře Majdanek, ona sama byla s maminkou a starší sestrou v koncentračním táboře Sereď. Pozvěji vystudovala pražskou konzervatoř. Miriam se však původně nejmenovala, v občance měla jméno Božena Langová.

Cenu Gratias agit získala rovněž Miriam Kama, předsedkyně Haifské pobočky Sdružení Čechoslováků žijících v Izraeli. Její tatínek zemřel ve vyhlazovacím táboře Majdanek, ona sama byla s maminkou a starší sestrou v koncentračním táboře Sereď. Pozvěji vystudovala pražskou konzervatoř. Miriam se však původně nejmenovala, v občance měla jméno Božena Langová.

„Přijela jsem s maminkou do Izraele v roce 1965. Když jsme dostaly byt, tak jsme si šly pro průkaz, jako noví přistěhovalci. Je to pobožné městečko, jmenuje se Bnej Brak. Maminka už měla hebrejské jméno Edel. Když úředník slyšel, že se jmenuji Božena, tak říkal, že se tak jmenovat nemůžu. Já se ptala proč, a on mi řekl, že to není hebrejské jméno. S maminkou jsme se radily v češtině, jaké jméno si mám vybrat. Já jsem nebyla vychována v židovském duchu. Maminka chodila do kostela, ale jen na svátky. A měla takovou modlitební knížku, jmenovala se Miriam. Maminka mi řekla, ať si dám tohle jméno, a tak jsem Miriam“.

Bnei Brak | foto: yiftah,  CC BY-SA 3.0

Proč jste odcházely právě v roce 1965?

„Rok 1965, to byl jediný rok, a pak ještě rok 1968, kdy se mohlo odejít z Československa do Izraele. Maminka chtěla, abychom odjely. Já jsem tady byla velmi spokojená. Konzervatoř jsem ukončila v roce 1960, a čtyři roky jsem učila na Lidové škole umění. Odjely jsme koncem prosince“.

Jaké to bylo? Nová země? Noví lidé?

„Já jsem byla v Praze opravdu šťastná. Moc jsem jet nechtěla. Na nový život jsem si musela zvyknout. Půl roku jsem byla v ulpaně. To je škola, kde se noví přistěhovalci učí hebrejsky. Já jsem se učila v Jeruzalémě. Pořád jsem se snažila mluvit, i s dětmi na ulici, abych mohla začít vyučovat. V novém školním roce jsem pak začala vyučovat klavír a akordeon“.

V Izraeli jste se brzy, ve 23 letech vdala.

„Maminka znala manželovu sestru, a tak jsem se s ním seznámila. Pracoval na lodi. A před dovolenou mi napsal dopis, kde mě požádal o ruku. Já ten dopis nedostala, ale svatba nakonec byla. Jela jsem pak s ním tři měsíce na lodi“.

Manžel je rodák z Bratislavy a žili jste také na Barbadosu. Jak dlouho?

„Můj manžel byl vyslán na Barbados za ministerstvo zahraničí. Byli jsme tam pět let, i tam jsem vyučovala“.

Umí vaše děti česky?

„Když byly malé, tak znaly slova. Když jsme byli jednou v Čechách na návštěvě, bylo jim nějakých 14 nebo 15 let. Najednou slyším v obchodě, jak můj syn říká prodavačce česky, co si přeje. Byli jsme překvapeni, když jsme to slyšeli. Oni se neučili, mají to odposlouchané. Dcera mluví ještě lépe“.

Do Čech jste nedávno vzala celou rodinu, včetně pěti vnuček.

„Ano, Mika, té je jedenáct, a každý čtvrtek ji hlídám. A ona mi říká: savta, to je babička, řekni mi ještě nějaké české slovo. Teď se naučila asi za půlhodinu počítat česky od jedné do deseti. Loni se jim v Česku a v Praze líbilo. Ukazovala jsem jim, kde jsem bydlela ve Vršovicích, kde jsem chodila na konzervatoř. Všechno si fotografovali a moc se jim tady líbilo“.

Haifa je hlavně městem ropy a lodní dopravy,  ne fotbalu | foto: Michal Jurman

Miriam Kama změnila krajanský život v Haifě a severním Izraeli takřka od základů. Podařilo se jí do aktivní práce zapojit další členy a hlavně mladší generaci. Zajistila prostory, kde se čeští krajané mohou jednou za měsíc setkávat a připravuje program - promítání českých filmů, hudební večery, přednášky či diskuse na aktuální zajímavá témata. Pro krajanskou obec organizuje i výlety.

„Když jsem šla do důchodu, tak mě zvolili v Haifě předsedkyní spolku. Scházíme se jednou měsíčně, promítáme filmy nebo máme přednášky. Pozvala jsme na ně i místní lidi, protože přednášky jsou v hebrejštině. Přichází tam moc lidí. Snažím se, aby byly přednášky zajímavé, aby to lidem něco dalo“.

Zatímco na celostátní úrovni se sdružení krajanů potýká se stárnutím a úbytkem členů, haifská pobočka je v Izraeli jediná, která je aktivní.