Spisovatel Jaroslav Kalfař: ve třídě pro emigranty jsem se nic nenaučil, ve třídě s americkými dětmi jsem ničemu nerozuměl
„Život bude vždycky putovat, aby našel jiný život. A teď jsem tu byl já. Jakub Procházka, jediný člen posádky kosmické lodi Jan Hus 1“, dočtete se v knížce Kosmonaut z Čech. Vyšla v angličtině a teď ji najdete i na pultech českých knihkupectví. Jejím autorem je Jaroslav Kalfař, který odešel v patnácti letech na Floridu, a dnes ho psaní živí. Při jeho návštěvě Prahy jsme se sešli ve vzducholodi na střeše Centra současného umění DOX.
Věděl jste, že představení knihy proběhne ve vzducholodi?
„Na začátku jsem to nevěděl. A když mi to řekli, tak jsem si myslel, že je to nějaký vtip nebo název budovy. Pak jsem viděl fotky, že je to opravdu vzducholoď. Je nádherná. Něco takového jsem ještě v životě neviděl“.
Vy žijete v Americe. Je to první knížka, kterou vydáváte?
„Ano, je to můj první román“.
Jak jste se do Ameriky dostal?
„Když mi bylo jedenáct, tak moje máma šla do Ameriky, aby si trochu přivydělala. Nakonec tam zůstala, provdala se za Američana. Já tam přijel na návštěvu, když mi bylo patnáct. Neplánoval jsem, že bych tam zůstal. Měl jsem se vrátit a jít na střední školu. Ale líbily se mi na Floridě pláže a slunce, tak jsem se rozhodl, že zůstanu tam“.
Bylo to těžké rozhodnutí? Přece jen jste tu měl kamarády, byl tu zbytek rodiny.
„Bylo to těžké rozhodnutí, ale mě bylo patnáct a nepřemýšlel jsem o dlouhodobých důsledcích. Nemluvil jsem anglicky, nevěděl jsem, jakou kariéru bych měl mít v Americe. Bylo to takové unáhlené rozhodnutí“.
Jaké bylo začít školu v Americe bez znalosti angličtiny?
„Byl to hrozný kulturní šok. Nejdřív mě dali do takové zvláštní třídy pro emigranty, kteří nemluvili anglicky. Tam jsem se vůbec nic nenaučil. Pak mě dali do třídy s normálními americkými dětmi. A tam jsem ničemu nerozuměl. Takže jsem se tam taky nic nenaučil“.
A kde jste se naučil?
„Nakonec jsem střední školu ve druhém roce opustil, a šel jsem pracovat. Byl jsem číšníkem, prodavačem v obchodě. Naštěstí je v Americe možné střední školu opustit, a pak jít na univerzitu. Takže jsem tam byl schopný přejít po pár letech“.
Jaký obor jste si vybral?
„Literaturu a tvůrčí psaní“.
Je vidět, že se to vyplatilo, protože jste vydal knihu Kosmonaut z Čech. Můžete naznačit, o čem je?
„Je to román o prvním českém astronautovi Jakubovi, který vzlétá na Venuši na sólo misi. A když vzlétá, tak se dozví, že jeho žena zmizela. A začne si povídat s takovým zajímavým přítelem, což je mimozemšťan, který vypadá jako pavouk“.
Proč zrovna pavouk? Právě jsem si vzpomněla na jednu sci-fi knihu Soudní řízení na Epsí, kde inteligentní bytosti byli pavouci. Četl jste ji?
„Tu jsem nečetl, ale souhlasím s tím, že pavouci jsou inteligentní bytosti. Když jsem byl malý, tak jsem vyrůstal u prarodičů na vesnici, a oni měli v baráku moc pavouků. Když nás pavouci pozorovali ze stropu, tak mi připadali moudří, zdálo se mi, že nás nějak soudí a pozorují. Když jsem přemýšlel, jak bude ten moudrý mimozemšťan vypadat, tak mě hned přišel na mysl pavouk“.
Knížka je v češtině nebo v angličtině?
„Originál je v angličtině. Vyšla před měsícem. Recenze jsou zatím skvělé. Snažím se na ně moc nedívat, protože recenze jsou napsané pro čtenáře a ne pro spisovatele“.
Přemýšlel jste u psaní knížky, jestli jí budou Američané rozumět?
„O tom jsem přemýšlel hodně. Ale myslím, že česká historie a český humor, když to vysvětlím, Američany chytne“.
Jak často do Česka jezdíte?
„Bohužel během prvních jedenácti let v Americe jsem byl v Česku jen dvakrát, protože nebyly peníze na letenku. Bylo zajímavé, když jsem tu prvních osm let nebyl, vidět ten kapitalistický pochod. Praha je už takový obchoďák s gotickým pozadím“.
Co pro vás v Americe bylo největším překvapením?
„Je zajímavé podívat se zvenku na menší zemi, která nemá na svět obrovský vliv. A přijít do supervelmoci, která obrovský vliv má. Američané, neříkám, že se nezajímají o zbytek světa, ale nemusí se zajímat o zbytek světa, což bylo na začátku hrozně zvláštní“.
Věděli, kde je Česko?
„Někteří ano, někteří ne. Někteří si nás pořád pletou s Čečenskem“.
Bydlíte stále na Floridě nebo jste se někam přestěhoval?
„Bydlím v New Yorku v Brooklynu, naštěstí“.
Proč naštěstí?
„Na začátku se mi Florida líbila, ale když jsem tam pár let žil, tak jsem zjistil, že to není ono. Mám tam hodně přátel, na dovolenou tam zajedu. Mám tam řadu vzpomínek, ale je to stát hrozně zvláštních lidí. New York je úžasný, fantastický, úžasná kultura, hudba, literatura. Je taky špinavý, chaotický, přelidněný, lidé jsou tam hodně nepříjemní, je to prostě velkoměsto“.
Půl života jste prožil v Americe, půl v Česku. Kde je to pro vás dneska víc doma?
„V Česku. To bude vždycky v České republice. Číslo jedna Čech, a až číslo dvě jsem Američan. Mám v Česku prarodiče, celou rodinu“.
Stýkáte se v New Yorku s Čechy? Zajdete do české restaurace?
„Do české restaurace zajdu určitě. Ta je v mé čtvrti a moc dobře tam vaří. Takže když se mi stýská po českém jídle, tak si tam můžu zajít. Ale moc Čechů jsem v New Yorku nepotkal“.
A do Českého domu v New Yorku jste zašel?
„Tam jsem byl. Tam jsme natáčeli i reklamu pro knížku“.
Jaké máte další plány na psaní?
„Pracuji na příští knize. Bude to také román a bude to o Česku i o Americe a také doufám zajímavé pro českého čtenáře“.
Živí vás psaní nebo něco jiného?
„Psaní mě živí, ale protože rád učím tvůrčí psaní a literaturu, tak se poohlížím po učení na univerzitě“.
Zkoušel jste už vést nějaké kurzy?
„Ano, učil jsem na New York University“.
Jací jsou Američané žáci?
„Osmdesát procent mých žáků nebyli ani Američani. To je jedna z nejhezčích věcí na Americe a hlavně na New Yorku, že tam potkáte lidi z celého světa“.
Naučil jste je psát?
„Doufám, že ano. Otázka je, jestli se psaní vůbec dá naučit. Spíš věřím v to, že se dá vytvořit pozitivní atmosféra, ve které je člověk k psaní inspirován, a ve které může vyslechnout názory od kolegů“.
