Petra Johansson: Ze začátku jsem uměla švédsky hezky kouknout, mluvit ale moc ne
Petra Johansson je česká herečka a režisérka. Po absolvování vysoké školy se se svým mužem odstěhovala do Švédska a dlouhá léta působila v divadlech ve Stockholmu, Jönköpingu a Tranås. Ve Švédsku se také narodili oba její synové. Před několika lety se s celou rodinou vrátila zpět do České republiky, kde působí nejen jako herečka a režisérka, ale také jako pedagožka. O životě ve Švédsku i vícejazyčné domácnosti si Petra Johansson povídala s Kristýnou Makovou.
Žila jsi ve Švédsku 20 let. Jaká byla tvá cesta do Švédska? Přímá, nebo se zastávkami?
Dvacet let v kuse to nebylo. První čtyři roky byly spíš neustálým pendlováním mezi Českou republikou a Švédskem. Odešla jsem v roce 1996, a pak jsem se vrátila ke konci roku 2011 a ještě jsem chvíli pendlovala. Oficiálně jsem v Česku zpátky od podzimu roku 2012. Celkem to tedy sice dvacet let bylo, ale opravdu intenzivně jsem ve Švédsku žila a bydlela asi tak 15 let. A jak jsem se tam dostala? No... Přímo!
V roce 1992 jsem tady v Praze potkala jednoho Švéda a s ním jsem tam začala dojíždět. Švédsko mi něčím učarovalo. A protože jsem blázen a mám ráda výzvy, tak proč nebýt herečkou ve Švédsku, že? Když jsem tedy v roce 1996 ukončila školu, ukončila jsem veškeré závazky, které jsem tady měla, měsíc po promoci jsem se vdala a odjela do Švédska.
A co jazyková bariéra? Když se člověk odstěhuje z Prahy do Stockholmu, tak přejít na švédštinu ze dne na den asi úplně nejde, nebo ano?
V tomhle mám obrovskou kliku, asi je to trochu i tím herectvím a hudebním sluchem, byť umím v jazyce říct třeba jen tři věty, umím je velmi dobře vyslovit. Švédsky jsem se tedy naučila velmi rychle. Jazyky mi moc problémy nedělají. Už za rok jsem měla maturitu ze švédštiny, a to i přesto, že když jsem tam šla, švédsky jsem neuměla ani slovo. Hezky jsem uměla kouknout švédsky, ale mluvit teda moc ne.
A jak se kouká švédsky?
To se člověk tak zatváří, jakože rozumí. Umím takhle koukat i německy a jinými jazyky, třeba klidně i japonsky. Ve Švédsku to ale chodí tak, že člověk začne chodit na švédštinu pro cizince, tomu se říká Svenska för invandrare (SFI). To je většinou na rok nebo dva. Záleží na tom, jak je člověk šikovný. Já jsem to absolvovala za dva měsíce. Pak nastoupíte na komvux, což je obdoba gymnázia pro dospělé. To taky trvá zhruba dva roky. Já jsem to zvládla za půl roku. Pak jsem nastoupila na univerzitu, ta měla být na rok. Dokončila jsem ji za půl roku. Měla jsem tedy za rok a dva měsíce hotovo.
Jen s tou švédštinou na začátku... Sice jsem se musela naučit správně vyslovovat text své role, ale s kolegy jsem komunikovala v angličtině. Když jsem se pak víc a víc domluvila, bylo to jednodušší. Pamatuju si, že když jsem zkoušela druhý nebo třetí kus, říkala jsem jim, že zkoušky nemůžou být delší než dvě hodiny, že to nedávám, protože mě z toho bolí hlava. Všechny ty jazyky dohromady, to bylo hrozně moc informací naráz. Další kus jsem už zkoušela regulérně, třeba čtyři nebo pět hodin. Ze začátku to byl ale guláš.
Z toho by se mohl člověk klidně zbláznit a nikdo by se tomu ani nedivil...
Pravdou je, že občas se mi stávalo, že se mi ty jazyky začaly míchat dohromady. Jak jsem říkala, jazyky mě vždycky bavily, začala jsem do toho tedy ještě studovat ruštinu. Vždycky se mi líbila a bylo mi líto, že ji zapomínám, že ji nepoužívám. Ve Stockholmu jsem se tedy přihlásila ještě na ruštinu. Písemky jsem psala jako překlady z ruštiny do švédštiny – to jsou pro mě dva cizí jazyky. Občas se mi z toho všeho udělala v hlavě taková Babylonská věž.
A ještě k tomu jsem rozuměla i polsky. A ve Švédsku je hodně Poláků. Vzpomínám si na jednu historku. Přišel ke mně jeden Polák, chtěl, abych něco přeložila, abych mu tlumočila. Souhlasila jsem a řekla mu, že to není problém. On to tedy hezky všechno řekl, já jsem to přetlumočila a najednou koukám na výrazy těch Švédů, kteří sice souhlasně koukají, ale při pohledu na ně mi bylo jasné, že něco není v pořádku. Tak jsem čekala, až se jeden odvážlivec přihlásil a řekl: „Bylo to moc hezké, akorát… Mohla bys nám to teď říct ještě švédsky?“ Já jsem totiž automaticky tlumočila do češtiny a vůbec jsem si toho nebyla vědoma.
A to se občas stávalo i v divadle, že jsem začala na kolegy mluvit česky, aniž bych to věděla. A teď se mi zase stává, že občas začnu mluvit švédsky, když zkoušíme, a taky si toho nejsem vědoma. My jsme totiž taková bilingvní rodina. Přehazujeme z jednoho jazyka do druhého, aniž bychom si toho byli vědomi. Ne, že bychom to měnili uprostřed věty, to ne, my neblandáme. To je takový švédský výraz – blanda – znamená míchat. Neříkáme tedy takové ty švédsko-české výrazy jako pantflašky nebo že jedeme tunelbánou a tak. To by mi hodně vadilo. Takže řekneme korektně celou větu v jednom jazyce, nicméně ta další už může následovat v jiném jazyce.
Mluvila jsi o tom, že se ti ve Švédsku narodil syn Tadeáš. Máš ale dva syny. Jak oni to mají s těmi všemi jazyky? Ty jsi už naznačila, že doma mluvíte česky a švédsky. Vzhledem k tvým znalostem angličtiny, ruštiny a polštiny, kdo ví, kolika jazyky doma doopravdy mluvíte…
Poslední dobou se u nás mluví třemi jazyky. Mám dva syny, Tadeáše a Matěje. Oficiálně Tadeas Edvin Johansson a Matej Jan Johansson, jinak jsou to Tadeáš a Matěj. Tadeášek byl vždycky trochu výjimka. Není typické bilingvální dítě, protože odmalička rozlišoval jazyky. Když se narodil Máťa, to mu bylo dva a čtvrt roku, přijeli moji rodiče a Tadeášek jim normálně tlumočil. Dodneška mluví výborně česky, švédsky a hodně dobře už i anglicky. Kdežto Máťa, to je klasické bilingvální dítě a kluk. A ono se říká, že těm klukům to trošku déle trvá. V jednom roce tedy uměl jenom jediné slovo a nebylo to slovo máma. Bylo to slovo gubbe, což ve švédštině znamená pán nebo dědek.
Začal mluvit až někdy ve dvou letech, což je pro bilingvální děti typické. Stejně jako takzvaná fáze mixéru – v té berou děti jakýkoli jazyk, který jim přijde pod ruku, a vytváří z toho vlastní věci. U Matýska bylo úplně normální, že přiběhl a řekl mi: „Maminko, já jsem ti tady přinesl blumičky“. A nejkrásnější ukázkou toho, jak myslí ve dvou jazycích, bylo, když za mnou přiběhl a řekl mi: „Maminko, jak se jmenuje to, za co se tahá pejsek?“ Odpověděla jsem mu: „Tomu se česky říká vodítko a švédsky je to koppel.“ Vrátil se asi za hodinu a povídá: „A musí mít pejsek do lesa kopýtko?“ Dáte dohromady koppel a vodítko a je z toho kopýtko.
Shodou okolností jsme asi rok poté přijeli do Prahy a jeli jsme autobusem. A náš Matěj se začal ošívat a koukal kolem sebe. Zeptala jsem se ho, jestli něco hledá, a on mi odpověděl: „Maminko, já hledám to kopýtko! Kde má autobus kopýtko?“.
Nechápala jsem: „Matýsku, já myslím, že ti asi nerozumím.“
Ukázal mi: „No takový todleto kopýtko!“
A mně to došlo: „Jo, ty myslíš pás!“
Vodítko, pás, prostě všechno bylo kopýtko. A když už jsme u toho míchání jazyků, to bylo taky krásné. Byli jsme ve Švédsku a náš Tadeáš povídá: „Maminko, já už se strašně těším do Prahy, to zase pojedeme kombajnem!“
Udiveně jsem se ho zeptala: „Tadeáši, kombajnem?“
Suverénně mi odpověděl: „No, no, takovým tím kombajnem, co cinká!“
A to už mi to došlo: „Jo, ty myslíš tramvaj!“
Doteď jsem nepřišla na logické propojení, díky kterému to mohlo vzniknout, protože kombajn se řekne skördetröska. Ta slova tedy nemají nic společného - nevím tedy, jak tramvaj s kombajnem... leda by to bylo to písmeno j. Jinak mě nic nenapadá.
Osobně jsem ráda, že po Praze dopravní kombajny nejezdí...
Mě ale dodneška baví ta představa, že bychom v Praze nasedli na kombajn.
Co máš ráda na téhle zemi? Je to místo, kde ses narodila, máš ale zkušenosti z celé Evropy, jak životní, tak divadelní. Můžeš srovnávat.
Střídání čtyř ročních období. Mám ale taky ráda spontánnost. Mám ráda lidské teplo. Mám ráda, že je dovoleno se s kýmkoliv bavit, když čekáte na tramvaj, a nebudete považováni za blázna. Líbí se mi, že se lidé dívají vzájemně jeden druhému do očí, když spolu mluví. Líbí se mi, že můžu zazvonit u kamarádů, aniž bych se předem objednala, a oni mě pozvou na kafe a nezastihnu je v prekérní situaci. Líbí se mi, že se tu sedí u ohně, hraje se na kytaru a lidi zpívají, aniž by u toho museli mít notýsky s textem. Líbí se mi tady radost ze života. Líbí se mi tady inteligentní kultura. Líbí se mi tu divadlo… Právě to divadlo! Líbí se mi tady to, že k sobě mají lidé blíž.
