„Wintonovo dítě“ a válečný letec Kurt Taussig je čestným občanem Teplic
Dluhy se mají splácet. Tímto starým pravidlem se nejspíš řídilo přibližně každé šesté dítě z transportů Nicolase Wintona. Nejnovější historický výzkum ukazuje, že více než sto z nich během druhé světové války nakonec v Británii sloužilo v armádě. Jejich příběhy ale často zůstaly zapomenuty. Jeden z nich teď objevil reportér České televize poblíž Londýna. Žije tam 95 letý Kurt Taussig, který koncem války bojoval jako pilot R.A.F. V listopadu se za ním vypravil senátní výbor, aby mu předal čestné občanství jeho rodného města - severočeských Teplic.
Po 76 letech ho drží znovu v ruce. Doklad o tom, že pochází ze severočeských Teplic. Z těch odešel, když mu bylo jen patnáct. I když doma s rodiči a dalšími dvěma bratry mluvili česky i německy, měl židovský původ. I tím si prošel, když ho Němci společně s dospělými muži odvlekli na pár týdnů do internačního tábora, vypráví Kurt Taussig:
„Zvažoval jsem tehdy, jak se z toho pekla dostat. Chtěl jsem dokonce spáchat sebevraždu. V tu chvíli ale můj bratr jel do Prahy a tam našel organizaci.“
Organizaci, která začátkem války nakonec zachránila život celkem 669 československých dětí. Dvěma ze tří bratrů Taussigových se tak díky Nicolasi Wintonovi podařilo vyhnout koncentračnímu táboru. Na rozdíl od rodičů a staršího sourozence, kteří nakonec skončili v koncentračním táboře. Oba dva cítili, že by měli svůj dluh splatit. Zatímco mladší Karl nakonec jako příslušník armády bojoval poblíž Singapuru, Kurta to táhlo k letectvu. Jenže když v roce 1941 požádal československou peruť o vstup do armády, dostalo se mu tvrdého odmítnutí. Historici až o sedm desítek let později zjistili proč.
„Taussig je zřejmě osoba neovládající český jazyk. Jeho přidělení k letectvu by jen pobouřilo české lidi.“
Stálo v armádních dokumentech. Jenže Kurt se tak snadno nevzdal a do Britského královského letectva nakonec v roce 1942 vstoupil přímo. Schválit to ale musel taky prezident Beneš. I proto na své první britské uniformě nosil nášivku Československa.
„Československo, tady na rameni. Když se uniforma změnila z modré výcvikové na hnědou, už nebyla nášivka potřeba,“ popisuje Taussig.
Nad Itálií
Do bojových operací se Kurt Taussig zapojil - stejně jako poslední žijící český letec R.A.F. Emil Boček - až začátkem roku 1945. V porovnání s ním pak na Spitfirech odlétal asi dvojnásobek misí. A v armádě končil i ve vyšší, důstojnické, hodnosti. Důvody popisuje historik Milan Herčút:
„Byl to velmi nebezpečný džob. V tom prostředí, kde on v Itálii létal - v horském prostředí, v přízemních výškách, ve velkých rychlostech, takže ono to na pilotáž bylo hodně náročné.“
Když válka skončila, potkali se všichni tři bratři v Británii. Dva mladší už navíc pomalu začínali zapomínat rodné dva jazyky. Podle Taussiga mluvit jimi znamenalo riskovat život:
„Neměli jsme dovoleno mluvit německy. To by nám podřízli hrdlo. A čeština pro ně byla podobná. Tak jsme těmi jazyky přestali mluvit úplně. Za dva roky jsme se naprosto asimilovali. Kromě našich rodičů jsem na druhé straně kanálu neměl nic, co bych miloval.“
Historici odhadují, že podobných příběhů těch, kteří bojovali za Československo, ale jejich záznamy jsou ztracené ve spleti byrokracie, by mohlo být až 80. Kolik z těchto hrdinů ale - stejně jako Kurt ještě žije - už netuší.
