Neměl peníze ani ateliér. Ale na lidi měl Ota Nalezinek neuvěřitelné štěstí
Oto Nalezinek je známý česko-lucemburský výtvarník. Stal se jednou z tváří dokumentu České kořeny v Lucembursku a Belgii, na kterém se podílela předsedkyně spolku České kořeny Martina Fialková. Před pár dny se Oto Nalezinek zúčastnil promítání filmu v Kyjově, kde představil svá díla inspirovaná vínem.
I když v Lucembursku nezačínal lehce, podařilo se mu prorazit, a stal se jedním z předních výtvarníků. Jeho práce najdete i na známkách a pohlednicích města Lucemburk. Vytvořil spoustu velkoformátových obrazů nebo tapisérií. Jeho dílo zahrnuje i mozaiky, keramiku, knížky či vinné štítky. Sešli jsme se v době, kdy se film promítal v Praze. Jak se o svém účinkování v Českých kořenech dozvěděl?
„Jako český kořen ve světě jsem se o tom dozvěděl od paní Fialkové. Říkala, abych byl v květnu doma. Skončil jsem kvůli tomu svoje pražské prázdniny, a musel jsem narukovat domů na své latifundie".
Vy jste měl v Praze prázdniny?
„Můžu to tak říct, protože ateliér a všechny věci mám v Lucemburku. Tady mám jenom byt, a dělám už jen koláže. Jen tak stříhám noviny, a dělám z toho koláže na všechna možná témata".
Kdy jste odešel do Lucemburska?
„Když jsem byl mlád. Bylo mi už čtyřicet".
Jaké to bylo, začínat znovu ve čtyřicítce?
„V roce 1968 jsem dělal zástupce ředitele školy. Protože jsem byl poctivý kantor, tak jsem nemohl hned odejít, protože začal školní rok. Měl jsem na starosti spoustu úkolů s učiteli a s vedením školy. Říkal jsem si, musíš to vydržet do jara, a po skončení školního roku jsem zvedl kotvy a odešel".
Jak jste začínal?
„Těžce. Tehdy lucemburská ambasáda přijímala například zedníky. Krásná dáma, která mě ulovila ve Vídni, říkala, tak tam jeďte jako zedník, to vás vezmou, a pak uvidíte, co bude dál. Tak jsem to tak udělal. Oni mi uvěřili, že jsem zedník. Za deset dní mě sice z práce vyhodili, ale už mě nevyhodili z té země, a to bylo moje štěstí".
Jak jste sháněl bydlení?
„Bydlení nám tenkrát zajistilo ministerstvo rodiny, mohli jsme tam bydlet měsíc, a v italské dělnické kuchyni jsme dostávali dvakrát denně stravu. To byla podpora lucemburské vlády nám utečencům".
Kdy jste začal tvořit, a kdy jste se prosadil?
„Nezačal jsem hned, trvalo to dlouhou dobu. Abych se uživil, dělal jsem různá zaměstnání načerno. Přežil jsem díky kamarádovi, který říkal: pojď bydlet ke mě. Já budu jezdit do práce, ty se budeš starat o úřady, které je potřeba navštívit, já tě budu živit, a když ti zbude čas, můžeš si kreslit. To byl kamarád, se kterým jsem se sešel až v Lucemburku, přestože jsme z Česka pocházeli kousek od sebe, já z Lomnice nad Popelkou, a on ze Semil. Neuvěřitelná náhoda, a neuvěřitelně dobrý člověk".
Kdy přišel první úspěch?
„První úspěch v Lucemburku přišel, když jsem už vytvořil pár obrázků, a v jedné galerii jsem potkal lucemburského malíře. Ten mě zavedl do galerie, kde bych mohl vystavovat. Majitelka nás uvítala, a já jí předem řekl, že nemám ani peníze, ani rámy. Ona mi řekla, že mi rámy půjčí a pak se nějak dohodneme. V téhle galerii se objevil lucemburský ministr školství Robert Krieps, a viděl u obrazů cizí jméno. Když zjistil, že je to Čech, přišel, a koupil ode mě dva obrazy. V době války mu pomohli v koncentráku právě Češi, a on nám tímto způsobem pomohl, jak se říká, do světa. Potřebovala ho spousta lidí. Klobouk dolů. Řekl mi: Oto, když něco budeš potřebovat, přijď, a když pojedeš na hory, můžeš jet do mé chaty".
Teď máte výstavu i tady v rámci Festivalu České kořeny.
„Není to první výstava v Čechách. Měl jsem výstavu v Lomnici nad Popelkou, v Rumburku, v Mariánských Lázních. Před tím mě někdo objevil tady v Rudolfinu, kde jsem měl výstavu na téma muzika a světoví interpreti".
Neuvažoval jste po roce 1989 o návratu? Nebo jste už zakořenil v Lucembursku?
„To je dost těžké. Já jsem přišel do Lucemburku s tím, že už nikdy nechci učit, že se chci věnovat volné tvorbě. Zpočátku to vypadalo několik let hrozně bledě. Pak mě někdo najal do privátních večerních kurzů. Tam jsem potkal dívku, kterou jsem po několika týdnech oslovil s tím, že sem nemusí chodit, že ty kurzy jsou pro začátečníky, a ona je výtvarně školená. Trochu se podivila, a řekla, že je návrhářka textilu. A já řekl: takovou ženskou potřebuji, ale nemám peníze, nemám ateliér, nemám materiál, a chtěl bych dělat velké textilní věci. A k tomu vás musím upozornit, že nemám ani peníze na zaplacení. Představte si, že ona řekla: když něco uděláme, a prodáme, tak se budeme dělit. Já na to kývl, a pracovali jsme spolu 35 let".
Jak se jmenovala?
„Byla to Simone Pauli. Dnes je vdaná někde v Belgii. Už nemůžeme pracovat, protože nestíháme, od té doby jsme podstatně zestárli. Byla to tehdy od ní odvaha. Pracovala už jako textilní návrhářka v Německu. Protože měla spoustu známých, tak dostala poměrně lacino textil, šicí stroj měla, chuť do práce taky, a byla pilná. Hned na první výstavě v lucemburských lázních prodali naši první společnou práci. To bylo krásné", zavzpomínal na své začátky i kariéru v Lucembursku Oto Nalezinek.
