Česká krajanka v Sýrii: V Damašku se nám žilo dobře
Už řadu měsíců se světoví politici i veřejnost s obavami dívají na vývoj situace v Sýrii. V občanské válce, která nemá žádné rychlé a snadné řešení, už zahynulo na sto tisíc lidí. Další dva miliony uprchly ze země a mnozí lidé doslova živoří v utečeneckých táborech například v Turecku. Velké obavy vyvolalo použití chemických zbraní, ke kterému došlo v létě v Damašku. A světové mocnosti se dosud nemohou dohodnout, kdo je vlastně použil - zda vládní vojska nebo opozice. I v Sýrii přitom žijí desítky českých krajanů, lépe řečeno krajanek, které se tam v minulosti provdaly a založily zde rodiny. Jednou z nich je i paní Maru El Zawahra, která byla v těchto dnech hostem ve studiu Radia Praha.
"Já jsem v Sýrii od roku 1983, kdy jsem přijela s manželem i s dětmi. Řekli jsme si, že zkusíme, jak se žije v Sýrii, jelikož manžel měl v Česku za bývalého režimu zavřené dveře. Nemohl tu získat povolení k pobytu. Proto jsme odcestovali. Po všech těch letech mohu říct, že se nám tam žilo pěkně. Kromě posledních dvou let, kdy se naše situace dost zkomplikovala. Mluvíme teď i o věcech, o kterých jsme dřív nikdy nemluvili. Manžel je křesťan, takže my jsme v Sýrii menšina. Po všechny předchozí roky jsme to ale nepociťovali, žilo se nám stejně dobře jako ostatním."
Předpokládám, že jste se s manželem seznámila v Československu...
"Ano, manžel sem přijel studovat na vysokou školu. Já jsem v té době byla v prvním ročníku na střední škole, takže mezi námi věkový rozdíl trošku byl. On měl navíc studium trochu opožděné, protože předtím byl jinde. S manželem se známe od roku 1969. A jsme spolu."
Jaký obor tu váš manžel studoval?
"Studoval ekonomii."
Nerozmlouvala vám tehdy vaše rodina známost se Syřanem?
"Velmi! Všichni známí i příbuzní říkali, jak to je nebezpečné, že neznám to cizí prostředí. My jsme ale neměli v plánu, že odtud odejdeme. Manžel říkal, že ty obavy chápe, tak jsme si říkali, že zůstaneme tady. Kvůli podmínkám, jaké tu tehdy cizinci měli, nám ale osud stejně nedovolit tu zůstat, i když jsme to původně plánovali."
Vy jste na několik let z Československa odešli, ne ale příliš daleko...
"Byl to právě jeden z těch důvodů, proč jsme chtěli zůstat tady, abychom zůstali blízko mé rodině. A když se nám zavřely dveře v Praze, tak manžel řekl, že to zkusíme v Polsku. Díky tomu si tam ještě mohl udělat doktorát z ekonomie. Takže i to mu vyšlo."
V Sýrii žijete od roku 1983 a jezdíte odtud do Česka. To už je tedy třicet let. Jaké tam byly vaše začátky? Byla to pro vás jiná kultura, jiné zvyky...
"Začátky byly těžké, protože ta změna byla ve všem. Jiný byl i systém, jak třeba kupujete potraviny. Byli jsme od nás zvyklí na větší obchody, tam to ale byly malé krámky, jaké tu dnes třeba vidíme u Vietnamců nebo Číňanů. A neznal to ani manžel, protože ani on tam dlouho nebyl. Ale asi po dvou letech jsme zjistili, že když se člověk naučí v tom prostředí chodit, tak se žije velmi pěkně a pohodlně. A začalo se nám tam i líbit. První rok ale byl velmi těžký."
Co jazykové problémy? Uměla jste v té době dobře arabsky?
"Já jsem v té době mluvila dobře, chyběly mi ale znalosti gramatiky a psaní. Byla jsem schopná se dorozumět, s písemnou formou to už ale bylo trošku horší."
Hledala jste si tam práci, nebo jste se starala o rodinu?
"Já jsem si žádnou práci nehledala, protože když jsme přijeli z Polska, tak už jsme měli dvě malé děti. A jelikož nové prostředí bylo náročné jak pro mne, tak pro ně, a děti tenkrát ještě neuměly arabsky, tak nebylo možné, abych se věnovala něčemu jinému. Starala jsem se o domácnost a snažila jim pomoct v tom, aby byly schopné se zařadit do života."
Začaly tam děti rovnou chodit do školy?
"Začaly. Starší už sice měla jít do druhé třídy, ale vrátili jsme ji do první. Ona ale je silnější povaha, dá se říct, takže to zvládala hravě. I když kolikrát říkala blbosti a dětem to bylo k smíchu. To mi říkaly její učitelky. Ona to ale hodila za hlavu a nic si z toho nedělala. A tak začala fungovat."
Stěhovali jste se už tehdy rovnou do Damašku?
"Ano, přijeli jsme do Damašku, protože tam byla manželova rodina. Nepochází sice z Damašku, ale kvůli zaměstnání tam už dlouho žili. Tenkrát tam ale bylo nové sídliště v evropském stylu, s velkými byty. To se nám líbilo, protože tady v Evropě bytečky byly malinké. A když najednou člověk žil v bytě o sto šedesáti nebo sto osmdesáti metrech, tak se žilo hezky. I počasí bylo pěkné, teplo... Všechno bylo hezké a nám bylo fajn. I pokud jde o zařazení do společnosti, lidé byli velmi milí a vstřícní. Necítila jsem tam vůbec, že by se na nás dívali špatně, protože jsem cizinka, že se třeba jinak oblékám atd. Tam prostě byla tolerance po všech stránkách."
V té době tam asi bylo víc Češek?
"Ano, bylo jich víc, v té době jsme ale byly víc roztroušené. Neměly jsem vlastní komunitu, kde bychom se mezi sebou stýkaly. Takže kde náhodou Češky bydlely v určité čtvrti, znaly se mezi sebou, neznaly jsme se ale jako celek. To je záležitost asi tak posledních deseti let, kdy jsme si vytvořily svou komunitu a začaly se stýkat v širším měřítku."
Říkáte, že se v Sýrii žilo pěkně, zřejmě i bezpečně, a přesto tam nakonec docházelo ke kofliktům. Jak dlouho jste tam takhle dobře žili?
"Kromě posledních dvou let, než začal tenhle konflikt. Do té doby tam bylo opravdu bezpečno, nebyl problém se pohybovat po ulici, ve dne ani v noci. Člověku tam v žádném ohledu nic nehrozilo."
O Assadově režimu se ale mluví jako diktátorském režimu. Vy jste to tedy takhle nevnímali?
"Já bych ráda, aby mi někdo vysvětlil, co to znamená diktátorský režim. Jak to je myšleno? Dříve, za Assadova otce, jsem nikdy nezažila, že by někoho sebrali přímo na ulici nebo že bychom se nemohli k něčemu vyjadřovat. Byly tam ale ekonomické problémy. V té doby byly problémy se zásobováním, spousta zboží i potravin chyběla. Kolikrát se stály dlouhé fronty, než se něco koupilo. Tam ale se vždycky najde řešení, takže se jezdilo do Libanonu a veškeré zásoby se vozily z Libanonu. Díky tomu obchodníci u hranic úžasně prosperovali a celníci ty nákupy zase velkoryse přehlíželi. Takže jsme fungovali i takto."
Říkáte, že jste si zajeli do Libanonu. Byla to výsada vás jako cizinky, nebo takhle mohli za hranice cestovat všichni, kdo chtěli?
"Mohl jezdit každý, kdo chtěl. To tam nikdy nebylo zakázané. A ani v době, kdy tam byl nedostatek a vozilo se zboží do Sýrie, s tím žádné problémy nebyly. Hranice byly otevřené. A když nastoupil Assad po otci, tak tento nedostatek už vůbec nebyl. Stát se začal opravdu zlepšovat a přestalo existovat, že něco chybí na trhu."
Po čem tedy podle vás volá protiassadovská opozice?
"Já myslím, že opozice volá po své kariéře. Křičí - svoboda, demokracie! Ovšem pod tímto heslem se vždycky nejlépe dělají změny. A já si myslím, že v tom jsou i určité ambice, je šance, že se režim otočí. Stále říkají, že není svoboda. Každý stát ale přeci funguje podle určitých zákonů. Není žádný stát, který by vás vůbec neomezoval. Teď už skoro nikde nemůžete kouřit. A je to taky omezování svobody? To jsou určité zákony, které stát má. A já nevím, co opozici tak strašně chybělo. Přitom jako první začala křičet opozice, která je v zahraničí. A to jsou většinou lidé, kteří třicet let nebyli v Sýrii. Ani nevědí, jak to tam dnes vypadá, jak vypadají města. Mají informace staré třicet let. Ano, tehdy byla Sýrie jiný stát než v posledních letech, za mladého prezidenta, který nám dal možnost, abychom nemuseli jezdit ven hledat zboží."
Už teď se zdá, že opozice se vlastně nemůže domluvit. Myslíte si, že je nějaká šance, že se dohodne, aby dokázala vystupovat jednotně?
"Já si myslím, že opozice se dohodnout nemůže, protože mezi nimi jsou obrovské rozdíly. Je tu zaprvé skupina lidí, kteří žijí v zahraničí a jsou inteligentní. Druhá skupina jsou zase dost omezení lidé, náboženští fanatici. Takže mezi sebou nemohou najít společný jazyk. Podle mne je ale správná opozice ta, která žije uvnitř v Sýrii, zná tamní problémy a těžkosti. Oni mají reprezentovat syrský lid, protože žijí s ním. A jako první dali návrh na to, aby strana BAAS byla zrušena jako jediná vládnoucí strana. K tomu také došlo a teď je možnost, že se vytvoří víc politických skupin, které mají šanci kandidovat do voleb v roce 2014 a zvítězit v nich. A tomu já říkám svoboda a demokracie. Ať jdou všichni do voleb."
Neuralgickým bodem dnešní situace je použití chemických zbraní, ke kterému v Sýrii došlo. Světové mocnosti se ale nemohou dohodnout na tom, kdo je vlastně použil. Rusko říká, že to byla opozice, podle Ameriky to zase byla vládní vojska. Jaký je váš názor, pokud si na to vůbec může člověk názor sám udělat?
"Podle mého názoru tam toto nebezpečí opravdu bylo plánováno už od začátku. Když půjde do tuhého a státní vojska budou provádět velké přesuny po zemi a budou opozici zatlačovat do rohu, tak použije chemické zbraně. Když to vezmu logickým úsudkem: jaký by stát měl zájem použít chemické zbraně, když tam potom posílá další skupiny záchranářů a ti tam riskují život? K tomu ještě náklady na léčení. Když předtím bylo nebezpečí, že se do vzduchu uvolnily chemické látky poté, co opozice vyhodila do vzduchu nějakou továrnu, běhali vojáci po bytech a vyzývali lidi, aby si připravili mokré ručníky, protože je nebezpečí, že ve vzduchu něco je. Takže na jedné straně by lidi zachraňovali a na druhé straně by je zabíjeli? A pak na místo, kde byla použita chemická zbraň, šli jako první vládní vojáci. A pochopitelně i civilisté. Takže by si zabíjeli své vlastní vojáky? Podle mého je za tím opozice."
Máte strach se za těchto okolností do Sýrie vracet?
"Je to nebezpečné, otázka štěstí nebo smůly. Když jsem tam byla naposledy, seděla jsem v obýváku a vidím, že rakety létají docela blízko. Vůbec nevíte, kam to spadne. A při výbuchu, který byl přibližně před měsícem blízko našeho bytu, se mi tam vysypalo sklo, byly poškozené dveře a měla jsem velké štěstí, že byt zůstal stát."
Kdy jste se vrátila do Česka?
"Naposledy jsem byla v Sýrii před dvěma a půl měsíci. Máme tam byty, své zázemí, dcera také potřebovala přivézt něco do své domácnosti, aby tu mohla během zimy fungovat, tak jsme se tam jeli podívat, abychom si zajistili majetek a udělali nějaká bezpečnostní opatření."
Postihl tento konflikt i vaši rodinu?
"Moje dcera tam zažila dost smutnou příhodu, když při jednom pokusu se ozbrojená skupina dostala až k jejímu domu a střílelo se přímo pod balkónem. Jeden z těch ozbrojenců se dokonce pokoušel schovat u nich. A když viděla, kdo je za dveřmi, měla z toho šok. Nevěděla, jestli jim vystřelí zámek nebo co udělá. Děti přitom byly uvnitř v bytě. U těchto bojovníků je přitom známé, že mají nože a podřezávají. Naštěstí to ale dopadlo dobře. Pak tam byla ještě jedna tragická příhoda. Školní autobus, kterým jely děti, bylo to někdy před rokem a půl, minul o čtyři minuty bod, kde se ráno jeden atentátník na frekventované silnici vyhodil do vzduchu. Byl z toho strašný masakr. Jejich autobus hodila tlaková vlna ještě dopředu, naštěstí to ale všichni přežili."
Jak jsou na tom ostatní Češi z české komunity?
"Kdo má možnost odejít, tak odchází. Je to ale i otázka určitého zabezpečení, protože musíte z něčeho existovat. Kdo toto neměl, zůstal. Nebo někdo už třeba nemá rodinu. Jedna má kamarádka je vdova, děti neměla, takže také zůstala. A doufá, že se všechno usadí a že se situace vrátí do normálu, jak jsme byli zvyklí žít předtím."
Je taková situace po celé Sýrii?
"Já si myslím, že některé oblasti jsou ještě horší. V Damašku díky ochraně vládního vojska jsme jaksi ve větším bezpečí. Mimo Damašek je to ale mnohem vážnější. Neměla jsem odvahu se tam jet podívat. Projela jsem jen trasu do Damašku a vrátila se zpátky."
Pokud odhlédnu od toho válečného konfliktu, kde se vlastně cítíte víc doma? Těšíte se, že se vrátíte do Damašku, pokud tam bude klid?
"Víte, pro mne to jsou dva domovy. Můj domov je v Praze a v České republice a druhý domov je v Damašku a v Sýrii. A nedokážu se rozhodnout, který je pro mne dražší. Za všechny ty roky se to prostě propojilo. Takže mám dva domovy, i když prakticky jeden. A kdyby se situace uklidnila a bylo to jako předtím, kdy jsme strávili vždy nějaký čas v Praze a pak v Damašku, byl by to pro mne ideální stav."
