Anna de Almeida: překládání je moje hobby, i když Portugalci českou kulturu moc neznají
Za Čechy v zahraničí se dnes podíváme do Portugalska. Funfuje tu jediná krajanská organizace. Zakladatelkou a dlouholetou předsedkyní Klubu Čechů a Slováků v Portugalsku je Anna de Almeida, překladatelka, lektorka českého jazyka a propagátorka české kultury. A od roku 2012 také zakladatelka České školy bez hranic v Lisabonu. Letos převzala ocenění ministerstva zahraničí Gratias agit.
Kolik je v Portugalsku Čechů?
„Pořád se to snaží někdo spočítat, ale marně. Myslím. že je tam 200 až 300 usedlých Čechů. Přijíždějí mladí lidé, kteří tu zůstanou dva či tři roky a vracejí se. Portugalsko je chudá země, méně vyspělá. Je těžké tam najít pracovní uplatnění, takže se tam nehrne moc lidí.“
Přesídlila tam však Anna Almeida, absolventka oboru česká a španělská filologie na Karlově univerzitě.
Rodiče manžela byli nadšení, že mluvím portugalsky
„Do Portugalska jsem se oficiálně vystěhovala v srpnu 1989. Byla jsem vdaná za Portugalce, měli jsme už malou holčičku, a v té době řešili, kde se usadíme. Zvolili jsme Portugalsko“.
Vy jste studovala španělštinu. Portugalština je trochu jiná. Jaké to bylo zvykat si na podobný, ale přece však jiný jazyk?
„Já jsem měla štěstí, že jsem byla hned od začátku v portugalské rodině. Už za svých studií španělštiny jsem určitý kontakt s portugalštinou měla. Měli jsme povinný další románský jazyk. Portugalci jsou velmi vstřícní, manželovi rodiče byli nadšeni, že mluvím portugalsky. Když je člověk obklopen tou řečí, tak se naučí rychle“.
Studovala jste obor česká a španělská filologie. Kde jste začala v Portugalsku pracovat?
„Zpočátku jsem nepracovala, protože jsem měla malé dítě. Pak se nám narodila druhá dcera. Moc jsem si nevěřila. Měla jsem starost, že nenajdu práci, protože přece jenom čeština Portugalce nezajímá, a se španělštinou tam byla spousta kvalifikovaných lidí ze sousedního Španělska. Nejdřív jsem se uchytila na české ambasádě a postupně jsem se začala uplatňovat s češtinou“.
Čechů je tu málo, objevila jsem je hned
Kdy jste poprvé objevila české krajany?
„Ty jsem objevila hned. V Portugalsku je Čechů tak málo, že se všichni prakticky znají a mají potřebu se stýkat. Je to vzácné, když tam narazíte na Čecha, a hned se spřátelíte. Aktivně se nás schází asi šest, ale víme i o těch, kteří nemají potřebu každý den mluvit s Čechy. Tím, že pracuji na ambasádě, tak se s těmi lidmi setkávám, i když si přijdou vyřizovat doklady. Překládala jsem jim různé věci. Posílají mi své partnery na češtinu. Je to takový přirozený způsob, jak se seznamovat. Dneska technologie umožňují, abychom byli v každodenním styku s Českem. Všechno se změnilo za ty roky, co jsem do Portugalska přišla. Tehdy to bylo strašně daleko, a já jsem si připadala jako zapadlý vlastenec. Dneska mají lidé s rodinou, s přáteli, i profesně s Českou republikou každodenní vztah“.
Říkala jste, že k vám posílají partnery na češtinu. Jaká je hlavní motivace?
„Hlavní motivací je, aby, když přijedou do ČR, věděli, co se kolem nich říká. Moje dvě dcery nemluví dobře česky. Zdá se mi, že to je škoda, a Česká škola bez hranic je možnost, jak tyto děti mohou být každý týden, třeba v sobotu, v českém prostředí. A nejenom si udržovat mluvenou češtinu, ale naučí se také číst a psát v českém jazyce, což není automatické“.
Kolik máte dětí?
„Ve škole maličko. Máme zapsaných 15 dětí, ale chodí 4 starší děti do školy a teď předškolní děti, kterých chodí pravidelně asi 6“.
Vy také překládáte do portugalštiny. Dočetla jsem se, že jste přeložila Markétu Lazarovou, Rozmarné léto. Jaký je zájem o českou literaturu?
„Bohužel není velký. Česká kultura není v Portugalsku moc známá. Lidé čím dál méně čtou. Ale je to takové moje hobby. Když jste v cizině usazeni nadlouho, tak máte potřebu být užiteční tou svou českou stránkou. Mám štěstí, že můj manžel rád překládá se mnou a má na to talent. Já spíš udělám překlad na nečisto do portugalštiny, a pak ta hlavní úloha je manželova. Manžel mluví česky, studoval v Praze, takže je zajímavé o překladech diskutovat a hledat řešení. K literatuře a překladům jsem se dostala přes básníka Františka Listopada, který žije dlouhodobě v Portugalsku. Přepisovala jsem mu věci na počítači. Pak jsme spolu také začali překládat. On se také dozvěděl, když byla nějaká příležitost nebo poptávka po překladech. Napřed to bylo třeba pro divadlo.“
Přece jen překládat prózu je něco jiného, než přeložit báseň.
„Básně jsem nepřekládala, nejsem nějaký literární talent. Ale teď v poslední době jsme si troufli i na básničky. Mám jednoho mladého kolegu na univerzitě, který sám je básník a prozaik a spolu jsme začali překládat současné básníky. Je to moc těžké a jde nám to moc pomalu“.
Vy nejen překládáte, ale taky zpíváte. Máte pěvecký soubor Slava. To evokuje slovanský jazyk.
„Ano. Je to pěvecký sbor, který jsme založili s polskou kolegyní, lektorkou na univerzitě. Já tam učím češtinu, ona polštinu. Máme tam také slovinštinu, bulharštinu a ruštinu. Rozhodli jsme se ten sbor založit hlavně pro studenty, kteří se učí slovanské jazyky. Ale dnes tam zpívají učitelé, studenti i lidé mimo fakultu a krajané“.
Co nejradši zpívají? Máte nějakou oblíbenou písničku?
„Z českých písní je to Ó hřebíčku zahradnický. Měly jsme velké štěstí na sbormistryně. Všechny byly velice nadšené a ta prostřední byla česká pianistka a skladatelka Zdeňka Košnarová, která nám udělala krásná aranžmá a měla velký talent na sestavování repertoáru, takže se nám s ní zpívalo moc dobře“.
