Pomozte zvolit nejvýznamnějšího zahraničního Čecha/Češku ve světě! Dnes Eva Jiřičná
ČRo Vltava a ČRo Radio Praha (zahraniční vysílání) vyhlásily anketu zahraniční Čech roku. Na základě nominací posluchačů jsme vybrali 15 osobností, které nyní představujeme ve vysílání formou medailonů. Na webu www.zahranicnicech.cz můžete dát vybrané osobnosti svůj hlas.
Její značku nese Oranžerie v zahradě na Pražském hradě, přestavba kostela sv. Anny v Praze, ale i nové Kongresové centrum nebo Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Právě odtud Eva Jiřičná pochází.
Většina jejích návrhů se ale realizovala ve Velké Británii a Spojených státech. Tam se proslavila návrhy interiérů módních obchodů, butiků a nočních klubů. Projektovala i stanici metra nebo univerzitní knihovnu. Proslulé jsou její mosty a lávky. Eva Jiřičná pracuje v mezinárodních porotách architektonických soutěží a přednáší o své práci po celém světě.
Z Československa odešla brzy po studiích, po srpnu 1968. Podle svých slov si naivně myslela, že to nebude dlouho trvat: „Říkala jsem si, že možná na Vánoce zpátky nebudu, ale na příští Vánoce už ano. Teprve pomalu to člověku dochází. Svou sestru jsem neviděla dvaadvacet let“.
První privátní zakázkou Evy Jiřičné bylo posunutí příčky v bytě. Později pracovala na velkém projektu v přístavu v Brightonu na jihu Anglie. Tam se seznámila s vynikajícími odborníky, kteří stavěli poválečnou Anglii. To jí otevřelo dveře do oblastí, o kterých nikdy ani nesnila, že bych se tam vůbec mohla dostat.
Historik architektury Zdeněk Lukeš připomíná, že Eva Jiřičná získala ve Velké Británii vysoké vyznamenání: „Je asi jedinou českou ženou, která získala za svou tvorbu Řád britského impéria, dokonce jeden z nejvyšších stupňů. Ona je komandérkou Řádu britského impéria“. Za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí získala i cenu Gratias agit.
Eva Jiřičná říká, že na velikosti projektu nezáleží, podstatné je dělat práci, která ji celý život baví. „Mně vůbec nevadí, jestli navrhnu nohu od stolu, nebo přístav v Brightonu. Mně velikost projektu nic neříká. Já vždycky doufám, že zítra udělám lépe to, co jsem dnes zkazila. U toho bych zůstala“.
