Luděk Kaluža: Začátky v Amazonii? Jako když přijede Pražák na vesnici
Luděk Kaluža prožil rok v Bolívii jako ošetřovatel v nemocnici, kterou vedl lékař a jezuita Jan Palacký. Jak uvedl v rozhovoru pro Radio Praha, tento rok vše změnil. Bolivii považuje za svou druhou vlast a na facebooku má 450 přátel z jižní Ameriky. Teď se tam chystá s folklorním souborem.
„Já jsem tam prožil rok svého života, a ten rok mi totálně změnil žebříček mých životních hodnot“.
Do jižní Ameriky se Luděk Kaluža dostal souhrou náhod:
„Já tomu říkám takové kruhy, které se mě nějakým způsobem dotýkaly, ale ještě nebyl ten pravý čas. Jako malý kluk jsem hodně četl a tehdy vycházely Knihy odvahy a dobrodružství. Vyšlo pár knih o jižní Americe hlavně od Alberta Vojtěcha Friče a potom od pana Schustera. Nevím, jak se ta kniha jmenovala, ale první slovo, u kterého byla vysvětlená i výslovnost, bylo Asunción. Mě to přišlo strašně krásný“.
Vezmi si knihu, a uč se!
Dalším pomyslným kruhem bylo studium veterinární medicíny a setkání s jihoamerickým studentem.
„Když jsme studovali koncem 70. let, tak jsme měli o ročník výš tehdy jediného španělsky mluvícího studenta v Brně. Shodou okolností to byl Bolivijec. Jmenoval se Ivan Guilén, říkali jsme mu Ivito, a bydleli jsme v pokojích vedle sebe. Když promoval, tak ke mě přišel, přinesl mi učebnici pro samouky, vydanou tady v Česku a řekl: na, vole a uč se! V té době probíhaly takové cykly, říkalo se tomu expertízy, kdy veterináři vyjížděli na dvouleté pobyty do rozvojových zemí. Nějaké základy španělštiny jsem měl, ale neměl jsem možnost konverzovat“.
Na zahraniční pobyt tehdy nedošlo. Luděk Kaluža dál pracoval jako veterinář. Staral se o velká zvířata, kterých stále ubývalo, až nakonec nastoupil do České pojišťovny. A svoji veterinární praxi dotoval z platu.
Život dokáže změnit i televizní pořad
Jeho život změnil televizní cyklus pořadů brněnského filozofa Přidala. Jednou měl jako hosta českého jezuitu a lékaře Jana Palackého, který působil jako misionář v Bolivii.
„A teď se ty moje životní kruhy setkaly. Mě už tu nedržela veterina, což je součást mého života. Nějaké základy španělštiny jsem měl. Honza Palacký se v pořadu zmínil, že už měl ve své misii dva dobrovolníky z Čech. Druhý den ráno, když manželka přijela z práce, jsem jí říkal: já pojedu na rok do jižní Ameriky. Ona říkala: co tam budeš dělat? Odpověděl jsem, že v jedné nemocnici u lidí. Na to řekla: tak jeď. Zavolal jsem do brněnské televize a dozvěděl se, že doktor Palacký už odjel. Dali mi na něj adresu, tak jsem mu napsal. Za tři měsíce mi přišla odpověď, že veterina není zase tak odlišná od humánní medicíny. V 1997 roce tam už někoho měl, ale bylo by to možné přijet v roce 1998. Rok jsem se na to připravoval a 16. února 1998 jsem letěl. Byl to pobyt za byt a stravu. Letenky jsme si hradili sami“.
Ve které oblasti to bylo?
„Ta oblast se jmenuje Llanos de Mujos, přeloženo Mocheňské pláně. Je to začátek Amazonie, a ten department se jmenuje Beni. Protože jsem odjížděl od rodiny s tím, že rok nebudu mít žádný příjem, tak jsem se to snažil kompenzovat. Zašel jsem za okresním týdeníkem a nabídl jsem, že jim budu každý měsíc dodávat zdarma článek, když mi tam umožní uveřejňovat loga sponzorů“.
Jak vás v Bolivii přijali, když jste tam přišel?
„Ti lidé mě přijali jako někoho, kdo patří k misionáři, věděli, že pracuji v té nemocnici. Musel jsem si ty cestičky ale hledat. Jsou velice vstřícní, na rozdíl od indiánských kmenů, které žijí v Andách. Ale bylo to asi takové, jako když přijede Pražák na vesnici. Šel jsem s nimi poprvé házet lasem a chytat do něj telata. Povedlo se mi to, zapřel jsem se nohama, a to kožené laso mi spálilo do krve ruce. Oni se smáli a říkali: na co myslíš, že jsou tady ty suché kmeny stromů? To musíš obtočit, jinak to tele neudržíš. Vychutnali si mě. Tam se na všechna zranění používá 96 procentní líh, tak mi ho nalili na ruce z kanystru. V době, kdy jsem tam byl já, tak tam neprojelo žádné auto. Létali jsme tam jenom malým letadlem pro pět lidí, nebo pluli dva dny po řece. Vždycky, když jsem slyšel, že někdo říká, že má někde druhou vlast, tak jsem to považoval za takový knižní obrat. Po třech měsících jsme letěli z hlavního města departmentu do naší vesnice, a najednou uprostřed toho letu, jako když zlomíte hůl, a já jsem to začal vnímat jako doma a vnímám to tak pořád“.
Vrátil jste se po roce. Udržujete i dnes s oblastí kontakty?
„Já bych to řekl obráceně. V podstatě jsem se nevrátil, pořád jsem tam. Na facebooku mám 600 přátel a z toho 450 jsou Jihoameričani“.
Setkal jste se tam s českými krajany?
„Když jsem přijel do La Pazu, tak už jsem měl kontakty na krajany, jako byli Pavel Libovický, Olinka Pelo, to byla manželka švýcarského diplomata. Pro mě byl nejsilnější zážitek setkání s panem Vladimírem Khekem, který žil od roku 1941 v Cochabambě, a který byl baťovec. Jeho životní příběh, který mi diktoval do pera, to bylo něco úžasného. Vladimír zemřel asi před 3 nebo 4 roky. V době, kdy jsem tam byl, v roce 1998, tak mu bylo 81. Ale s jeho manželkou jsem mluvil asi před dvěma roky. Vladimír tam přijel v době, kdy byl Baťa v jižní Americe na indexu, protože vyměnil nějaké pozemky v Brazílii za pozemky ve Zlíně a nemohl tam pod svým jménem podnikat. Svým obchodním zástupcům, kterým věřil, dal kapitál za založení výroby bot. Don Vlady to v Bolivii udělal. Firma se nejmenovala Baťa, ale Manaco, byla to zkratka Manufaktura Nacional de Cochabamba, a Vladimír říkal, že nic z toho nebyla pravda. Nebyla to manufaktura, byla to klasická pásová výroba Baťova, nebylo to národní, ale Baťovo, byť skrytě, a nebylo to Cochabambě, ale 20 kilometrů od Cochabamby. Potom si založil vlastní firmu. Myslím, že do roku 1986, kdy to bylo zákonem v Bolivii zakázáno, tak měli v Amazonii farmu, kde bylo 3000 kajmanů, a dělali boty z kajmaní kůže. V současné době továrna prosperuje, vedou to jeho děti. Slyšel jsem tam o dalších zajímavých osudech. Dodnes mi zůstane v paměti jedna dvojice, kdy paní byla už třetí nebo čtvrtá generace narozená v Paraguayi, a její manžel byl čistý indián Guaraní, byl to ředitel rozhlasu. Nevím už, jak padla otázka, jak se v té zemi cítí, a ona mi řekla: v rodině mluvíme česky, udržujeme české zvyky, vaříme česká jídla, a na nás se tady i po těch generacích pořád dívají jako na cizince. A když přiletím do Česka, tak to není země, kde jsem se narodila, kde jsem vyrůstala. Asi to bylo jedno z hlavních motivů, proč jsme se rozhodli vozit našim krajanům to, co se dá nazvat moravským kulturním dědictvím“.
Do jižní Ameriky pojede cimbálovka
Pro plzeňskou Charitu rozjel Luděk Kaluža v Bolivii adopci na dálku. Na jižní Ameriky se jako pracovník Charity podíval i v roce 2003 se senátní delegací. Setkal se tam s dalšími krajany a získal kontakty s největšími centry, kde jsou čeští krajané soustředěni.
Teď se do jižní Ameriky chystá s folklorním souborem Pramínky z Kopřivnice. Poprvé je slyšel hrát v muzeu v Příboru na cyklu komponovaných pořadů. Byli tak dobří, že po chvíli přestal vnímat, o kom pořad je, a poslouchal cimbálovku:
„Je to skupina mladých lidí, vysokoškoláků. Jejich vedoucí je starší, a pracuje s nimi od jejich osmi let. Máme v plánu jednak Bolivii, potom krátký přejezd přes cípek Brazílie, kde vedou mezinárodní silniční trasy, potom do Paraguaye a Argentiny. Vyrážíme 27. července“.
