Pavel Policar montoval výtahy ve špičce mrakodrapu Burdž Chalífa

Dubajský mrakodrap Burdž Chalífa měří 828 metrů. Až do jeho špičky se dostal při montáži výtahů ředitel firmy Pega Pavel Policar. Česká rodinná firma vyhrála v silné mezinárodní konkurenci a jejich stavební výtahy tu čtyři roky přivážely v těžkých klimatických podmínkách materiál i pracovníky. Původně se zdálo, že osudem Pavla Policara bude voda. Vystudoval Univerzitu Karlovu a Imperial College v Londýně. V Británii pak pracoval ve vedení velkých vodáren. Pak osud zamíchal karty jinak.

„Životní cesty jsou klikaté, a já se ocitl v rodině, kde tchán založil strojírenskou firmu. Přemlouval mě několik let, abych pomohl, a nakonec jsem podlehl. Musím přiznat, že minimálně částí jedné nohy jsem stále ve vodárenství“.

Nestavíte jen tak ledajaké výtahy, ale výtahy stavební. Sto procent vašich výrobků jde na export, do Spojených států, na Střední Východ, do Austrálie. V kolika mrakodrapech po světě jsou vaše výtahy?

„Naše výtahy tam nezůstávají. Demontují se poté, co se mrakodrap postaví. Přesně spočítané to nemám, ale řádově je to 400 až 600 mrakodrapů. Za mrakodrap považuju staveniště, které dosáhlo více než 150 až 200 metrů“.

Známý je mrakodrap Burdž Chalífa. Získali jste zakázku postavit v tomto mrakodrapu stavební výtahy. Jak probíhalo výběrové řízení?

„Velmi složitě a těžce. Soutěžil jsem o zakázku skoro dva roky. Ve finále jsme se potkali se švédskou firmou Alimak, která tento obor založila před šedesáti lety. Podíleli se na stavbě superdlouhých mrakodrapů, jako je Chicagská věž, Torontská věž, Petronas Twin Towers v Malaisii, a tak dále. My jsme měli velmi dobrou technologii, lepší technické řešení, ale měli jsme jen „třistametrové“ reference. Oni měli pět set metrů. Takže to byla bitva technologie versus reference. Proti nám stály desítky švédských inženýrů, lobbing. My jsme byli kapela jednoho muzikanta, případně dvou, tří muzikantů, skromní kluci, ale bojovali jsme a měli lepší technické řešení. Dělali jsme prezentace a nakonec jsme začali vítězit. V poslední minutě Švédové přišli s tím, že už mají stejné řešení jako Pega. V poslední fázi už to byla otázka tvrdých cenových vyjednávání. Nakonec nás tlačili do neskutečných slev. To jsme na sebe s tchánem mrkli a zahráli jsme vabank. Řekli jsme: balíme kufry a jdeme, postavte si to, s kým chcete. Cestou ke dveřím jsme se modlili, aby nás zavolali zpět. To se taky stalo, a řekli nám: pánové nějak se dohodnem, pojďte zpět. A v ten moment jsme vyhrávali po všech stránkách“.

Jak dlouho jste stavěli?

„Čtyři a půl roku“.

Kolik času jste v Dubaji strávil?

„Hodně. Zpočátku jsme výtahy instalovali, zaškolovali obsluhu. Pomáhali jsme i s prodlužováním, protože výtah roste spolu s tím mrakodrapem. Byl jsem tam asi 50 krát, možná více krát. Zpočátku to byly delší pobyty. Později, když jsme doškolili obsluhu, tak jsme jezdili jednou za dva měsíce, ale zpočátku to byly dlouhé turnusy. Po celou dobu byl klíčovým kontaktem můj mobil. Zazvonil třeba v neděli ve tři hodiny ráno: Mr. Pavel, máme problém, nejede výtah, nebo něco podobného. Čtyři a půl roku jsem měl mobil i doma u vany, abych byl pořád k dispozici“.

Takže si vás rodina asi moc neužila. Nebo tam byla s vámi?

„Ne nebyli. Přijeli jen na krátkou návštěvu. Pán Bůh mi nadělil velmi tolerantní manželku“.

Měl jste už v mládí rád výšky? Viděla jsem vaše fotky, jak něco sám montujete na špici mrakodrapu. Neměl jste strach?

„Měl. Suverén, který se nebojí, a já dělám hodně adrenalinových sportů, tak riskuje svůj život, nebo život kamarádů. Za mlada jsem dělal i horolezectví. I dnes pořád jezdím na motokrosové motorce a skáču dvacet metrů, hraju hokej s dvacetiletými kluky, závodně lyžuji a jsem takový divoký dědeček“.

Když si vzpomenu na tu fotku, kde jste na špičce mrakodrapu, napadá mě otázka, jestli vám spadlo něco z té věže?

„Jednou matka, nikoliv mě, ale našemu týmu. Byla to stožárová matka, pamatuji si i typ, M24, velmi těžká. Naštěstí nešla ven z pláště, ale dovnitř nějakou šachtou a byl to rachot. Pán Bůh zaplať, že se nic nestalo. My sami jsme byli při práci dvakrát jištění, i nářadí jsme měli přivázané. A ještě jsem neřekl, proč jsem tam visel. Samozřejmě chci jít svým lidem příkladem, tak by to asi mělo být, a za druhé byla to skutečně riskantní věc, kam jsem nechtěl české inženýry pouštět, protože mají svoje rodiny. Zodpovídal jsem za bezpečí všech, kteří dělali kolem nás, tak i za bezpečí na staveništi“.

Jaké tam bylo počasí? Byl na vrcholu mrakodrapu cítit třeba vítr?

„Ano, byli jsme až na špici. V té ocelové špičce nahoře je navždy jeden náš permanentní výtah Pega. Je určen pro zesilovače, radary, GSM porty. Celou ocelovou část, kam veřejnost nemůže, obsluhuje výtah české výroby. Strávili jsme na té špičce hodně času. Zažili jsme tam písečnou bouři, dokonce déšť, zažili jsme i situaci, kdy dole bylo 40 stupňů Celsia, pak projíždíme mraky někde kolem pěti set metrů. Nahoře je o 30 stupňů méně, jen 18 stupňů a vítr asi 80 km/h. Přitom dole bylo bezvětří“.

Vy jste tam vytvořili tři rekordy. Jaké?

„V oboru hřebenopastorkových stavebních výtahů to byla nejdelší vertikální jízda bez zastávky. Jeli jsme 425 metrů nonstop“.

Za jak dlouho?

„Zhruba kolem čtyř minut. Vezli jsme i materiál 3,2 tuny a lidi. Letěli jsme sto metrů za minutu. Druhý rekord byl výtah s nejvyšší kapacitou, to byly ty 3,2 tuny. Třetí rekord byl nejvýše položený výtah ve všech kategoriích na Zemi. To bylo montování výtahu v té ocelové špičce. Základní stanice je 650 metrů a do té doby byly nejvyšší mrakodrapy 510 metrů“.

Co vás v nejbližší době čeká?

„Teď byste nás mohli najít v Brisbane na 400 metrů vysokém domku. Navázali jsme také spolupráci s různými důlními společnostmi. Pro největší důlní společnost Anglo American jsme vymysleli evakuační systém. Možná si pamatujete případ, kdy to v Chile zavalilo horníky a pak je evakuovali v kapsli. Součástí každého takového průšvihu je nějaká legislativní korekce. Začínají se vrtat nezávislé evakuační systémy. Děláme s největším důlním gigantem na světě, a už máme jeden evakuační systém v Austrálii, nebo jsme ve větracích šachtách tunelů ve Švýcarsku“.

Jaký je život v Dubaji?

„Bavím se tam se všemi, od dělníků na staveništi, přes inženýry, management, až po arabskou šlechtu. Třeba majitel nejvější stavební firmy, se kterou jsme tam spolupracovali, byl původem Jordánec a jeho stavební firma měla 60 tisíc zaměstnanců. Z těchto diskusí můžu udělat krátký závěr, že pro mě jako Středoevropana se vztahem k přírodě a k našim čtyřem ročním obdobím, je pobyt v Dubaji věc, která je součástí pracovního života, ale soukromě bych tam nechtěl žít a nežil a nevychovával děti“.

A jaké je jídlo v Dubaji?

„Velmi mezinárodní. Je tam čistě halal jídlo, tak i evropské jídlo“.

Ochutnal jste nějakou místní specialitu?

„Určitě. Zejména při obchodních jednáních jsme byli pozváni místními podnikateli, a to se jedlo arabské jídlo. Já mám rád plody moře, které tam jsou čerstvé a vynikajícím způsobem připravené, různé šašliky a všechno možné. Samozřejmě se nejedlo vepřové maso“.

Měl jste čas během těch let na nějaký výlet?

„Upřímně řečeno, skoro ne. Jako lyžař jsem si jednou asi dvě hodiny zalyžoval na té sjezdovce, která v Dubaji je, ale jinak prakticky ne“.

Jaké je povědomí v Dubaji o České republice?

„Těžko generalizovat. Nedávno jsem byl s ministrem Mládkem na podnikatelské misi, tak jejich obchodní komora ví, co jsme a kde jsme. Obecně moc velké povědomí není. Vědí, že jsme členy EU, dokonce vědí, že jsme součástí Schengenu. Ti vzdělanější vědí, že máme nějakou strojírenskou tradici, a že jsme poměrně rozvinutá země. Potkáte člověka, který zná české lázně a byl tu na léčení, nebo sem jezdí jeho kamarádi, rodina. A pak zase potkáte člověka, který si myslí, že jste součástí Jugoslávie“.

Pavel Policar|foto: Zdeňka Kuchyňová

Jaká je mentalita tamních pracujících?

„Těch místních je tam hodně málo. Téměř všichni jsou nájemní dělníci z Pákistánu a z Indie. Když stavební firmy expandovaly, tak jejich nábor vypadal tak, že měli připravenou loď a předvybrané lidi v Pákistánu a Indii. Přivezli najednou na lodi 5,5 tisíce zaměstnanců. Pracovní síla z Pákistánu a z Indie je do značné míry vykořisťovaná, hodně inženýrů je z Filipín a ten nejvyšší management na staveništi jsou Němci, Australané, Britové, potkali jsme Švédy, Američany. Vrcholový technicky odborný management je vesměs ze západních zemí“, uvedl v rozhovoru pro Radio Praha Pavel Policar.