Když Sylva Berková přijela do Argentiny, věděli potomci krajanů o Česku velice málo

V argentinské provincii Misiones znal Česko před 35 lety málokdo. Dnes je tu krajanský spolek, o jehož vznik se zasloužila Sylva Berková de Arredondo. Do Argentiny přišla se svým manželem. Dnes tu mají díky ní Češi svůj dům a ke komunitě v Misiones se hlásí desítky krajanů. Sylva Berková je navíc učí češtinu a jezdí na kurzy do Prahy. Jak uvedla v rozhovoru pro Radio Praha, dát místní krajanský spolek dohromady byla perná práce.

„V Argentině už byly české spolky, ale v těch větších městech. My bydlíme v provincii Misiones, která je jakoby zasunutá na severu do Brazílie. Je to provincie spíše zemědělská. Existovaly tam ale jiné spolky. Je tam krásný Park národů, pět hektarů půdy, kde si každá národnost založila svůj dům. Když jsme tam přijeli, tak jsme se dívali na ty průvody a domy, a začali jsme také usilovat o český spolek. Když jsem se poprvé toho průvodu zúčastnila, tak jsme byli dva, já s vnukem a měli jsme českou vlaječku, která se dávala za okno. Ostatní spolky měly nádherné standarty a vlajky, vozy, bylo to honosné. Když nás tam krajané viděli, tak se pak někteří přihlásili. My jsme se už dvacet let před tím pídili po českých rodinách. Neměli chuť dát spolek dohromady, protože ví, že je to práce zadarmo, že se tam musí nechat hodiny a roky práce, aby z toho něco bylo. A bojujeme s tím dodnes. Jsou tam už Češi ve třetí či čtvrté generaci. Je to těžší, protože tam nemáme novou emigraci, jako je třeba teď v Evropě. Lidé mají možnost se odstěhovat a žít v různých evropských státech. O Argentinu není zájem. Naše mládež češtinu nikde neslyšela, takže jsme museli začít od začátku. Představili jsme vlajku, vařili česká jídla, zpívali české písničky, které jsme připomněli starým lidem. Bylo to krůček po krůčku. Teď už máme výborný taneční soubor. Hudbu, tance, kroje si můžeme prohlédnout na internetu. Teď už jsou z toho nadšeni. Už ví, kde je Česká republika, jakou má vlajku, hymnu. Teď už jsme zařazeni do okruhu spolků. Dříve o Česku nevěděli nic“.

I potomci Čechů nevěděli nic o České republice?

„Češi věděli velice málo, někteří dokonce nevěděli, kde se přesně Česká republika nachází. Věděli jen, že jejich dědeček, babička nebo prababička byli z Československa. Obyvatelé našeho města neměli absolutně ponětí, ani ty ostatní spolky nevěděly, kde je Česká republika. Takže jsme se museli představit“.

Kolik vás je dneska ve spolku?

„V našem městě máme asi třicet rodin. Ale je to zemědělská provincie, takže jsou hodně vzdáleni. Máme třeba dvacet rodin roztroušených v okolí 120 kilometrů. My se setkáváme pravidelně v sobotu. V pondělí pak máme schůze na federaci spolků, tam se organizují aktivity čtrnácti spolků. Každý spolek si dodržuje typickou architekturu. Ta naše je z moravského Slovácka, ornamenty kolem oken a dveří, pak samozřejmě jídlo, hudba, taneční soubory a přidali jsme češtinu. Pomalu začínají starší lidé, aby si to v paměti obnovili. A mládež začala s hudbou. Chtějí vědět, co se v písničkách říká, a nebo chtějí poznat Česko. Nepřemýšlí o tom, že by tu chtěli žít nebo studovat, ale chtějí Česko poznat jako turisté. Chtějí se tu domluvit“.

Byl se už někdo z krajanů podívat v Česku?

„Ano, ti mladí už tady byli. Jednoho jsme poslali do Dobrušky, protože byl výborný student češtiny. Měl babičku, která ho v tom podporovala. V Dobrušce, kde jsou studenti zařazeni podle znalostí, se dostal do třetí skupiny. Byl hrdý na to, že nešel do té úplně nejnižší. Teď připravujeme dalšího studenta a je skvělý. Nemají s kým mluvit česky, jen se mnou. Chodí ke mně domů třeba dvakrát i třikrát týdně. Chce poznat zemi svých předků“.

Jak si pro studenty připravujete hodiny češtiny?

„Já jsem chtěla vzít základ, ale potom jsme viděla, že chtějí specifické téma. Třeba téma život v rodině. Ti starší lidé si chtějí vzpomenout na to, o čem se mluvilo doma, takový běžný denní život. Studenti se zase chtějí domluvit, zeptat na cestu, nakupovat, vést základní rozhovor. Děti chtějí zpívat a tancovat a vědět, o čem jsou písničky“.

Vy jste do Argentiny přišla v 80. letech?

„Ano, v roce 1980. Šla jsem tam s manželem, který studoval v Ostravě Vysokou školu báňskou. Když skončil, nebyla šance tu zůstat, jinak bych tam nejela. Měli jsme tři děti. Manžel je Bolivijec, ale potom jsme jeli do Argentiny, protože tam má rodinu, všechny sourozence“.

Uměla jste španělsky?

„Vůbec. Manžel se moc snažil, všude mi dával nálepky, jak se co jmenuje, abych mluvila, ale já to nebrala v úvahu. Pak jsem ale trpěla. Když člověk neumí mluvit, má tři děti a musí je vodit do školy a nakupovat, tak to bylo dost perné. Já si myslím, že právě proto jsem se pak do toho dala. Za dva měsíce jsem mluvila tak, abych se neztratila. Vše začalo tím, že mě strýc mého muže požádal, abych mu během jeho cesty do Švýcarska pohlídala obchod. Měl zlatnictví. Říkal mi, že prodavačky všechno vědí, nemusím nic dělat. Ale nakonec lidé chodili ke mně a ukazovali mi náušnice nebo prstýnek. Ve Švýcarsku byl dva měsíce a tak jsem se ty základy musela naučit, protože jsem měla strach, že něco udělám špatně“.

Co se vám na Argentině nejvíc líbí?

„Líbí se mi styl života. O podnebí nemohu říct, že je krásné, protože je tam hrozně horko a vlhko celý rok. Líbí se mi, že tam má člověk více příležitostí. Děti si tam zvykly, už jsou vystudované, mají svoje rodiny. Takže i kdybych se tisíckrát chtěla vrátit, tak je to nemožné. Musím se snažit, aby se mi tam líbilo“.

A co argentinská kuchyně?

„Argentinská kuchyně je skvělá. Je tam hodně Španělů, Italů. Pizzu bych si dala jedině v Argentině, v Česku ne. Je tam hodně zeleniny, ovoce. Všude je něco dobrého a něco zlého, ale doma je nejlíp“.