Historik Milan Hauner se při své práci setkal i se špionem

Milan Hauner se věnuje novodobým evropským i světovým dějinám, od francouzské revoluce po současnost. Přispíval do českého vysílání BBC a Svobodné Evropy. I do Prahy ho v minulých dnech z amerického Madisonu přivedla historická konference. Když přišel do studia Radia Praha, dozvěděla jsem se, že při své badatelské činnosti narazil na agenta, který vedl ještě více vzrušující život, než známý James Bond.

„Zásoboval svými informacemi nejenom německé a italské velvyslanectví v Kábulu, ale jak jsem zjistil, tak i sovětské. Když ho potom v Pandžábu zatkli, tak začal spolupracovat s Angličany. Tento agent přežil válku, a já jsem se s ním setkal v Indii. Dozvěděl se, že jsem ve své knize, která vyšla v angličtině, v poznámce uvedl, že byl čtyřnásobný agent. Tak mi dal vědět, že jestli se vrátím do Indie, nechá mě zabít. Protože patřil mezi Paštúny, tak jsem si říkal, že to není legrace. Ti berou krevní mstu docela vážně. Ale už je zřejmě mrtev“.

Když jsem se dívala do vašeho životopisu, tak jsem zjistila, že jste se narodil v Německu. Když vám byl rok, tak se rodiče přestěhovali do Prahy. Po studiích jste strávil rok ve Francii. V roce 1968, ještě před invazí vojsk, jste odešel do Anglie. Když počítám, tak hovoříte česky, francouzsky, anglicky, německy. Přidal jste ještě nějaký další jazyk?

„Já se domluvím italsky a čtu v dalších východoevropských jazycích. Anglicky jsem z těch světových jazyků uměl nejhůř. Přednáškám jsem rozuměl, ale slovní a písemné vyjadřování nestálo za moc. Když jsem dostal stipendium v Cambridge, tak tam kladli na písemné vyjadřování velký důraz. Chodil jsem na kurzy angličtiny a musel se sám zdokonalit“.

Mluvené jazyky nejsou jedinými, které znáte. Umíte taky znakovou řeč, rodiče byli neslyšící.

„Ano, ale zapomínám. Znaková řeč ustoupila, když se moji rodiče rozhodli, že budou při komunikaci preferovat odezírací metodu. Školství pro neslyšící děti ve střední Evropě jede po dvou kolejích. Jednak znaková řeč, která je pro neslyšící přirozená. Ale zároveň se učí odezírání, aby nebyli vyřazeni ze styky se slyšícím světem. Já jsem byl šokovaný v Americe, kde je důraz jen na znakovou řeč. To je veliký handicap, ale američtí neslyšící to tak necítí. Podle nich je výhoda, když ovládají znakovou řeč. Mají svoji univerzitu ve Washingtonu a jsou na ni nesmírně hrdí. Můj tatínek, který se věnoval činnosti neslyšících a naučil se cizí jazyky, tam byl v roce 1930 vyslán z Československa a napsal o tom reportáž. Já jsem se sice pohyboval ve světě neslyšících, vnímal jsem znakovou řeč, ale s mými rodiči jsem komunikoval odezíráním“.

Vy jste měl v roce 2013 na toto téma přednášku na Karlově Univerzitě.

„Ano, dokonce vyšel článek. Vzbudila dost velký zájem. Já jsem to samozřejmě proložil i politickými fakty, protože to je období dějin, které studuji a píši o něm. Většina neslyšících je posedlá dokumentací. Zvlášť moje maminka sbírala a můj tatínek taky, dokumenty o svém osudu. Ona se narodila slyšící, můj tatínek taky. Sluch ztratil v důsledku zánětu mozkových blan ještě jako nemluvně. Maminka slyšela a mluvila do čtyř let, pak měla úraz. Nacistický stát měl příkaz eliminovat co nejvíc tzv. invalidů. Jednou z metod byla sterilizace. Moje maminka se bohužel ocitla na této listině. Schovala si kopie dopisů, dokonce apel na Adolfa Hitlera, který to samozřejmě nikdy nečetl. Ale ona ze zoufalství už nevěděla, kam se obrátit. Odpověď z říšského kancléřství je zajímavá. Tam jí oslovili, soudružko, neberte to jako trest. Třetí říše vám důvěřuje, že se obětujete v rámci zdravotního přetvoření jejího obyvatelstva, a bude to oceněno. Tatínek se do ní zamiloval, byl to československý občan a v Norimberských zákonech bylo malým písmem napsáno, že se to nevztahuje na cizí státní příslušníky, kteří žijí v Německu. Maminka to použila jako možnost úniku a stala se československou občankou. Odešla z Německa v té nejhorší době, v době mnichovské krize“.

Vy jste studoval historii a češtinu. Čemu se v historii nejvíc věnujete?

„Moje česká dizertace byla z anglo-německých dějin, předehra ke světové válce. Psal jsem o námořní rivalitě. Když jsem se rozhodl, že zůstanu v Anglii, tak mi došlo, že ten český titul moc neuplatním. A taky, že budu odříznut od českých archivů a pramenů. V tu dobu jsem četl několik knih o Indii. Zaujaly mě vzpomínky jednoho indického nacionalisty, který se jmenoval Subhas Chandra Bose. Československo před válkou několikrát navštívil. Chtěl se spojit s nacistickým Německem, aby Indie dosáhla nezávislosti. Protože jsem nemohl pracovat na českých dějinách, tak jsem napsal dizertaci na toto téma na univerzitě v Cambridge a vyfasoval jsem tam druhý doktorát. Vracel jsem se pak nepřímo ke středoevropským dějinám, protože jsem přešel do Oxfordu, kde se rozjel projekt východoevropských dějin. Když ten grant skončil, tak jsem byl dva roky v Amnesty International. Pracoval jsem tam pod krycím jménem. Převzal jsem vedení východní Evropy, ale na Československu jsem mohl podle jejich pravidel pracovat jen jako poradce. Nikdy jsem necítil práci tak důležitou, jako tehdy. V několika případech jsme vytáhli lidi pod šibeniční oprátkou. Pak jsem se vrátil k historii a nastoupil jsem jako vědecký pracovník v německém Historickém ústavu. Po pádu režimu v roce 1989 už jsem byl v Americe“.

Jak jste se tam dostal?

„Přes svou manželku, která vystudovala bantuské jazyky v Praze, mimo jiné svahilštinu. V roce 1967 jí nabídla anglická orientální fakulta v Londýně stipendium. Usadila se v Londýně před invazí a brali jsme se v roce 1971. Když nastoupila britská premiérka Margaret Thatcherová, tak z důvodu úspor začala likvidovat řadu univerzitních studií. Jednou z těch obětí byly i tyto exotické jazyky. Moje paní po sedmi letech ztratila místo. Pak se uvolnilo místo profesorky svahilštiny na univerzitě ve Wisconsinu - Madisonu. Ona se rozhodla, že nabídku přijme a já jsem si říkal, že můžu historii dělat kdekoliv, tak jsme se odstěhovali do Ameriky“.

Vy sám jste češtinu studoval. Jak jsou na tom s češtinou děti?

„Výborně. My jsme s nimi mluvili důsledně česky. Já mám čtyři vnučky a moje dcera s nimi mluví česky. Její, já tomu říkám baby language, je čeština, ona ho ani neumí v angličtině, protože v tom nevyrostla. Musím vyseknout poklonu mé tchýni, která s námi strávila dost dlouhou dobu. Přilétala z Brna. Děti hodně od ní pochytili češtinu. Když jsem jel se svojí nejstarší dcerou Kačenkou, která umí česky nejlíp, tak jsem se jí ptal: kolik písniček tě naučila stařenka. Ona to začala psát a říkala 36. Nevím, jestli by dneska české děti dokázaly zazpívat 36 národních písniček“.