Při výslovnosti pomůže piškot, žvýkačka nebo brčko
Čeština dětí krajanů v Chorvatsku je skvělá. O tom se přesvědčila při návštěvě Daruvaru učitelka Jitka Kolářová a logopedka Ilona Hulínová. Vraťme se ale o pár měsíců zpět, kdy vše začalo.
Co bylo v Chorvatsku pro Jitku Kolářovou a logopedku Ilonu Hulínovou největším překvapením?
I.H.: „My jsme se tam vydaly letos 20. ledna. Největším překvapením byla úroveň češtiny. Jely jsme tam trochu s obavami, přestože nás paní zástupkyně starosty upozorňovala, že obavy nejsou na místě, že budeme příjemně překvapeni. A to jsme byly. Čeština jak u dětí, tak u učitelů byla úžasná. Ale raději řeknu skvělá, protože slovo úžasná v chorvatštině znamená něco jako ošklivá. My jsme jim dobře rozuměly, ale je znát, že nemají tak často kontakt s českou komunikací, takže tam nějaké nedostatky byly. Ale krásně jsme si s dětmi i všemi okolo rozuměly“.
Co je pro děti největší problém v češtině?
„Jsou to tři oblasti. Jednou je slovní zásoba, druhou gramatická stránka řeči a potom výslovnost. Ve výslovnosti je to „h“, protože oni mají jenom „ch“. Pak je to měkčení „ď ť ň“ a samozřejmě česká hláska „ř““.
Jak logopedové některé hlásky učí? Měli jste sebou nějaké pomůcky?
„Ano, jely jsme tam s pomůckami. Vezly jsme sebou hlavně ty zajímavější, abychom děti zaujaly. Byl to třeba logopedický maňásek Šikula, ale i třeba běžné věci jako je žvýkačka, dětské piškoty, brčka“.
Jak může piškot pomoci při logopedii?
„Škoda, že ho tu nemám, ale posluchači by to neviděli, a to se musí vidět, protože logopedie je hlavně o zraku, sluchu a motorice. My jsme tam jely s pohádkou o jazýčku. Zkuste si doma ten malý dětský piškot dát na konec jazyka a teď s tím jazykem dělat různé pohyby, do stran, dopředu, nahoru, dovnitř, ven. Uvidíte, že to není tak úplně jednoduché. Zkoušely si to i paní učitelky. To byla část, která je opravdu zaujala a líbila se. Když jsme odjížděly, tak pan ředitel ze školy v Končenicích říkal: my už jsme se ve sborovně domlouvali, že budu muset nakoupit všechny ty dobroty. My jsme pracovaly hlavně s dětmi v mateřských školách, s předškoláky a s dětmi v první a druhé třídě. To je věk, kdy už je vytvořena jejich výslovnost a můžeme jim ukazovat nácvik výslovnosti hlásek. Používání těch hlásek je dlouhodobý logopedický proces. My jsme tam jely spíše s logopedickou prevencí. Dělaly jsme hry na rozvoj slovní zásoby, na rozvoj gramatiky, na dech, který je pro hlásku „h“ důležitý. Učitele zajímal hlavně ten konkrétní nácvik výslovnosti, ale to nelze rychle předat“.
Jak se většinou mluví v rodinách dětí, se kterými jste se setkaly?
„Jak jsme se bavily hlavně s učitelkami, tak některé rodiny mluví doma česky víc, někde už je to pátá generace a rodina je smíšená česko-chorvatská. Ale ve většině rodin se alespoň částečně doma česky mluví, právě proto tam čeština přetrvává doteď“.
Jak vás přijali tamní učitelé?
J. K: „Byli velmi vstřícní, přátelští, vyptávali se, jak je to u nás s výukou, s češtinou, s vybavením. Také se ptali na vztahy, jaké máme u nás ve sborovnách. Připadala jsem si, jako kdybych přišla do jakékoliv jiné sborovny“.
Ve kterých školách jste v Chorvatsku byly? Slyšela jsem Daruvar, Končenice.
„Z naší strany se jednalo o dvě cesty. Já jsem jela s představiteli Prahy 15, druhá byla cesta našich logopedek. Byli jsme v mateřské škole Ferdy Mravence v Daruvaru, v základní škole Jana Ámose Komenského v Daruvaru, ve škole a ve školce v Končenicích. Logopedky měly možnost navštívit ještě jiné školy“.
I. H: „Ano, byly jsme například půl dne v Záhřebu, kde chorvatské děti mají češtinu jako volitelný předmět. Nepovinná výuka češtiny probíhá v českém domě, který naši předci postavili právě proto, aby se tam děti učily česky. My jsme měly možnost srovnání, kdy tam byly děti z mateřské školy, základní školy i studenti ze středních škol. Byly to všechno chorvatské děti a tam jsme někdy trošičku to tlumočení potřebovaly. Děti učí naši krajané, ale byl mezi nimi byl jeden pan učitel, Chorvat, který mluvil nádhernou češtinou“.
Jaký mají děti českých krajanů kontakt s Českou republikou?
„Je to hodně individuální. Někteří tu mají příbuzné, za kterými jezdí a někteří mají ten kontakt zprostředkovaný jen v televizi, v rámci pohádek, různých nahrávek, tisku, knih. Některé děti, když jsem se ptala, tak ještě v České republice nebyly“.
A co učitelé? Jaká je jejich úroveň češtiny?
„Z našeho pohledu je úroveň výuky češtiny na dobré úrovni. Byla většinou skoro vynikající, samozřejmě nelze to úplně paušalizovat“.
Co vás při cestě po Chorvatsku nejvíc překvapilo?
J. K.: „Já mám nepřenositelný zážitek a tím byly jednoznačně dožínky, jejich 90. výročí. Byl to neuvěřitelný nával takového vlastenectví a češství. Já bych to trošku přirovnala k tomu, když u nás vyhrajeme hokej. Tak vlastenecky a hrdě jsme se tam mohly cítit na každém kroku“.
Jak bude vaše spolupráce pokračovat, co máte v plánu?
„Byla bych velmi šťastná, kdyby spolupráce našich logopedek mohla pokračovat i nadále. Věřím, že na podzim u nás uvítáme paní učitelky z mateřské případně ze základní školy. Chceme, aby mohly nahlédnout do výuky češtiny přímo u nás na základních školách a zároveň aby si mohly prohlédnout, jak vypadá logopedie, kterou tam viděly víceméně krátce, jak vypadá na školách s našimi dětmi. Pak plánujeme putovní výstavu, která by měla začít u nás na Praze 15. Měla by se týkat nejenom výročí dožínek, nejenom práce Svazu Čechů, ale také bolavého tématu, kterým je válka, respektive pobyt dětí u nás v ČR během války. Je to citlivé téma“.
Kdy pojedete znovu do Chorvatska?
„To bude asi příští rok. V Chorvatsku mají měsíc mateřského jazyka, tehdy se tam setkávají učitelé češtiny a na tento měsíc je směřovaná cesta“.
