Jana a Otakar Honsovi: šest let na plachetnici kolem světa
Šest let strávili v zahraničí Jana a Otakar Honsovi. A velkou část z této doby prožili na oceánech. Podnikli totiž cestu kolem světa. Vypluli na ni v roce 2009 a vrátili se v roce 2015. O svoje zážitky se podělili ve třech knížkách: Odhoď lana, Rok pod Jižním křížem a Pod plachtami domů.
Někdo si na důchod koupí chatu se zahrádkou, Honsovi se rozhodli pro plachetnici. Pár zkušeností už měli za sebou.
O: „Trávili jsme dovolené několik let v Chorvatsku. Půjčovali jsme si tam plachetnici a moc se nám to líbilo.“
Bylo na čase zkusit delší plavbu. Tu Honsovi podnikli na lodi IRMA, nazvanou podle začátečních písmen jmen jejich maminek. Cestu kolem světa začali ve Švédsku, kam se vydali před šesti lety převzít loď:
J: „Loď jsme jeli přebírat napakovaným autem se zásobami. Plánování nám zabralo mnoho nedělních odpolední při kávě a bábovce. Udělili jsme velký nákup a balíky zavakuovali“.
Místo tří let trvala cesta jednou tolik
Kolik měsíců či let jste odhadovali, že vám zabere cesta kolem světa? Nakonec z toho bylo roků šest.
O: „Původně jsme plánovali, že cestu absolvujeme za tři roky. Postupně jsme potkávali spoustu dalších jachtařů, kteří měli podobná předsevzetí, a jejich cesta trvala dvojnásobek. Nakonec jsme tak dopadli i my“.
Na dovolené jste před tím jezdili do Chorvatska a už jste měli základní zkušenosti z mírnějšího moře. Odkud jste získávali vědomosti o tom, že vlny mohou být třikrát vyšší a moře nebezpečnější?
O: „My jsme i v Chorvatsku zažili nepříjemné počasí a velké vlny. Tam jsme taky měli poprvé v životě mořskou nemoc. Dělali jsme ale také tréninkové plavby z Gibraltaru na Kanárské ostrovy. Převáželi jsme loď z Kapverdských ostrovů na Kanárské ostrovy nebo loď z Francie do Chorvatska“.
J: „Ota má kapitánské zkoušky, které já nemám. A tak jsem si kladla otázky, jaké to bude, když neuvidím pevninu, jen horizont, a jaká bude plavba v noci. To byl hlavní důvod, proč jsme absolvovali tu tréninkovou plavbu z Gibraltaru na Kanárské ostrovy, kde jsme si to mohli čtyři noci vyzkoušet“.
Ze Švédska na Martinik
Jaká byla vaše cesta? Kde jste začali a kam dopluli?
„Vypluli jsme ze švédského Elosu podél pobřeží Evropy, podél Španělska, Portugalska na Gibraltar. Odsud to byl už jenom skok na Kanárské ostrovy. Za 17 dní jsme přepluli Atlantik a skončili na ostrově Svatá Lucie. Odtud jsme pokračovali přes ostrovy v Karibském moři až do Panamy, následovaly Galapágy, Francouzská Polynésie, souostroví Tonga a odsud na Nový Zéland. Pak jsme směřovali do Austrálie, zastavili jsme se na některých ostrůvcích souostroví Fidži a v Nové Kaledonii. V Austrálii jsme zakotvili ve městě Bundaberg, což je na východním pobřeží Austrálie a odsud jsme velkým bariérovým útesem pokračovali do Darwinu. Naše další cesta vedla přes Indonésii do Singapuru, Malajsie a Thajska a stejnou cestou zpět na Kokosové ostrovy v Indickém oceánu. Jeli jsme poté na Maskarény, což byl Mauricius, Réunion a Rodrigues. A odsud do Jižní Afriky. Pak nás čekala druhá cesta přes Atlantik přes Svatou Helenu na ostrov Barbados a kruh jsme ukončili na Martiniku“.
Na tak dlouhé cestě jste potkali určitě řadu lidí. Zažili jste setkání, na která nezapomenete?
J: „Určitě. Je zajímavé, že i na cestě kolem světa jsme začali pravidelně potkávat některé lodě a vznikla životní přátelství. Pluli jsme pak s nimi společně z Kokosových ostrovů až na Barbados a Martinik“.
A co místní obyvatelé?
J: „Na ty jsem se těšila ze všeho nejvíc, než jsme plavbu zahájili. Těšila jsem se na lidi, na jejich zvyky, jejich všední dny. Opravdu jsme jejich slavnosti i všední dny měli možnost spolu prožít“.
O: „Snad největší dojem na nás udělal pán, který se jmenoval Igna na ostrově Dominika v Karibiku. Kdysi pracoval jako strojník na velké lodi. Když opravoval pod vodou lodní šroub, tak omylem motor spustil a jemu to useklo ruku. Po vyléčení se začal učit psát levou rukou se svojí dcerou, která chodila do první třídy. Dnes tento člověk opravuje motory, opravuje lodi, potápí se, provází turisty na podmořské útesy“.
J: „Pro mě bylo úžasné setkání s lidmi v Polynésii. Jejich hudba, tanec, bezprostřednost, život od festivalu k festivalu nebo od rodinné slavnosti, ať už to bylo narození dítěte nebo svatba. Tihle lidé se radují z drobností, z maličkostí a opravdu nepodléhají tomu napětí a tlaku, jak žijeme my v Evropě“.
Všude dobře, doma nejlíp
Bylo místo, kde byste si dokázali představit žít?
J: „Byla taková místa. Třeba Nová Kaledonii nebo nějaký ostrov v Pacifiku. Ale stýskalo se nám. Naši poslední knížku jsme nazvali Pod plachtami domů, a dali jsme tam i veršík od Raise Cestička k domovu, známě se vine, hezčí je, krásnější než všechny jiné. Je to tak, že jsme se nakonec opravdu těšili domů“.
Byli jste dlouho od rodiny pryč, jaký jste s nimi měli kontakt. Vy jste také říkala, že jste se dvakrát ročně domů podívali.
J: „Mně se stýskalo víc, než jsem si uměla představit. Po dětech, po vnoučatech, po rodině. Stýskalo se mi také po úplně obyčejných věcech, které doma člověk považuje za samozřejmost: pohodlí domova, automatická pračka, myčka, dostatek pitné vody, ale to k cestování patří. Dnešní technika umožňuje přes maily být v kontaktu. Když jsme byli měsíc nebo dva doma, tak jsme se rodině a přátelům dostatečně věnovali. Intenzita setkání byla tak velká, že jsme si to vynahradili“.
A co vám nejvíc chybělo na plavbě?
O: „Mě nejvíc chyběla tlačenka a jitrnice, ale hlavně taky domov. Mám devadesátiletou maminku, opravdu se nám stýskalo. Jsou místa, kde bych mohl žít, například Nový Zéland nebo Polynésie, ale je odsud moc daleko domů“.
Nakousl jste trošku jídlo. Podařilo se vám ulovit obrovské ryby. Byly vaším hlavním zdrojem potravy?
J: „Jídlo jsme museli dopředu naskladnit. Zejména já jsem se ho musela naučit skladovat v tropech. Za krátkou dobu se těstoviny nebo mouka hýbou, tak jsme to museli dávat do vakuovaných sáčků a podobně. Spoustu potravin jsme si mohli nakoupit v destinacích, které byly pro nás cenově dostupné. Měli jsme takový příruční lodní sklad. Také jsme měli potraviny zavařené a když jsme pluli na moři, tak jsme museli mít dostatek pitné vody. Když jsme byli na souši, tak příjemným zpestřením byla džungle, která je bohatá na tropické plody“.
O: „Zajišťoval jsem banány, manga, žena z toho pak dělala chutnou marmeládu, kterou jsme jedli s jogurtem“.
J: „Ty ryby jsou nezapomenutelné. Musím přiznat, že když jsme byli letos po pěti letech na Vánoce doma, tak se mi zdál kapr jiný, než mořské ryby. Asi jsem se trochu zhýčkala“.
I na ostrůvcích v Karibiku znají české fotbalisty
Jak znají místní lidé Česko?
O: „Ve spoustě zemí i na zapomenutých ostrůvcích znají Českou republiku nebo Československo, ale hlavně znají fotbalisty“.
Nějakého krajana jste cestou potkali?
O: „Potkali jsme jich několik. Největší dojem na nás udělal Boris Křivohlavý, který pochází od Nového Knína. Po roce 1948 ve svých dvaceti letech emigroval do Ameriky, a nakonec skončil v Austrálii. Ten nás navštívil v Cairns. Viděl naši vlajku na lodi. My tam seděli a najednou se ozve ahoj!. Byl to Boris, pak nás vyprovázel se svou manželkou Laimou a přinesli nám dva bochníky upečeného chleba“.
J: „Pro mě to moc znamenalo. Chleba jsem opatrovala krásně zabalený v papíru a vážili jsme si každého krajíčku. Chleba ve světě není tak chutný, jak jsme zvyklí z domova. Bylo velmi příjemné, když jsme češtinu uslyšeli, nebo krajany náhodou potkali. Někdy to bylo i na plavbách. Potkali jsme Jardu Bernta na lodi Sayonara, který také vyplul, a setkali jsme se v Pacifiku“.
O: „Potkali jsme Ondru Kotába z lodi Viktorka, která také přeplula před několika lety svět. Pracoval na Novém Zélandu, brousil kotvy“.
Cesta šťastně skončila. Co bude s lodí? A co další plavba?
J: „Krásné vzpomínky zůstávají, ale také se říká v nejlepším přestat. Já už bych se asi na takovou plavbu ještě jednou nevydala. Ale pokud budeme zdraví, tak ještě loď využijeme. Ale teď už jsme byli na Šumavě na běžkách, kde jsme lyžovali v krásném prašanu. Budeme pokračovat asi doma“.
O: „Já bych to řekl tak, že budeme více času trávit doma než před tím. Asi budeme střídavě pár let ještě na lodi v Karibiku a střídavě doma. My jsme se zapojili do dobrovolnické práce. Jsme součástí týmu, který chrání želvy, pomáháme malým želvičkám na svět. Také čistíme pláže od odpadků, kterých je neuvěřitelné množství na moři i na nejmenších neobydlených ostrovech. Ostrovy jsou zavalené odpadky, které moře přinese. Chceme přírodě vrátit to, co nám dala“.
J: „Máme i „dluh“ vůči vnoučatům. Začali jsme s nimi podnikat výlety, protože už jsou trošku větší. Jezdíme na Zvíkov a těšíme se na společné aktivity“.
U mikrofonu Radia Praha byli Jana a Otakar Honsovi.
