Češi pomáhají restaurovat světové archeologické poklady, například citadelu v Erbílu
Česká společnost Gema Art pomáhá restaurovat památky na Středním východě nebo v severní Africe. Dokáže vytvořit maltu jako před tisíci lety.
Mezi největší projekty Gema Art patří například restaurátorské práce v Obecním domě, v Katedrále sv. Víta v Praze nebo v poutním kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře. V posledních letech firma spolupracovala na projektech ve Francii, Irsku, USA a Iráku.
Na otázku, jak se Gema Art dostala k takto náročným projektům daleko od domova, odpověděl ředitel společnosti Petr Justa.
„Byla to výzva, neboť jsme si neuvědomili, že můžeme pracovat i na Středním východě nebo v severní Africe. Odpověděli jsme na výzvu Evropské unie a zúčastnili se evropského rámcového programu pro kulturní dědictví. Pracovali jsme na projektu zabývajícím se Nabatejci, kterého se zúčastnili čtyři země: Česká republika, Rakousko, Sýrie a Jordánsko. Tématem byl výzkum nabatejské malty, používané v prvním století ve městě Petra. To byl začátek aktivit GEMA ART na Středním východě.“
Jak lze vytvořit maltu, které je stará tisíce let?
„Přímo na místě jsme odebrali vzorky a provedli intenzivní výzkum v Česku i v Rakousku. Původní profesí jsem restaurátor, takže jsem výsledky z výzkumu použil k tomu, abych ukázal, jestli bylo opětovné vytvoření malty možné.“
Myslíte si, že malta byla stejně kvalitní, jako ta před tisíci lety?
„Chtěli jsem najít systém, který by byl kompatibilní s tehdy vyráběnou maltou, měl ty samé vlastnosti, jako například obsah vody, a který by rovněž vytvářel ten pravý vizuální efekt. Návštěvníci by tak na první pohled nepoznali, co je staré a co nové.“
Dalším velkým projektem byla citadela v Erbílu v Iráku, což je jedno z nejstarších osídlení na světě, velké přibližně jako Malá Strana v Praze. Zahrnuje uličky či mešitu v centrální části. Jak náročný tento projekt byl?
„K citadele v Erbílu jsme se dostali mnohem později, protože po pracích v Jordánsku jsme byli požádaní, abychom se zúčastnili čtyřletého programu Ministerstva zahraničních věcí týkajícího se pomoci poválečnému Iráku. Než jsme se dostali k citadele, měli jsme už za sebou spolupráci s iráckým ministerstvem kultury. Ta byla založená na přípravě projektů po celém Iráku. Například minaret al-Hadba, který byl ve velmi zchátralém stavu, a nakonec se zřítil během války s ISIS v roce 2016 nebo 2017. Hlavním cílem našich iráckých partnerů bylo vzdělávat místní lidi, vědce a restaurátory v oblasti péče o historické stavby, jejich zachování a naučit je, jak se starat o své kulturní dědictví.“
Tehdejší irácký ministr kultury studoval v Česku? Jistě strávil v České republice několik let, což pravděpodobně napomohlo tomu, proč o pomoc požádal právě Českou republiku.
„Ano. Stále mluví česky. Z Ministerstva zahraničních věcí nám zavolali a zeptali se, jestli bychom se projektu chtěli zúčastnit. Po dlouhé úvaze jsme souhlasili, báli jsme se přirozeně do Iráku odjet, neboť země se v té době stále nacházela ve válce. Poprvé jsme do Iráku jeli v létě 2004 a bylo to opravdu jen pár týdnů poté, co americká vojska ohlásila konec války.“
Cítil jste se někdy během tamního pobytu v nebezpečí?
„Náš bezpečnostní systém byl velmi propracovaný a veškeré naše cestování po Bagdádu probíhalo za bezpečnostních manévrů. Samozřejmě jsem se trochu bál. Naše první cesta nás zavedla do Irácké národní knihovny a archivu, kde bylo mnoho knih a rukopisů poničených válkou, neboť archivy vždy platily za cíl vojáků Saddáma Husseina a byly zničeny bombami. Bomby ale nezpůsobily ty nejrozsáhlejší škody. Největší újmu způsobili hasiči, když se snažili uhasit plameny. Asi si dokážete představit, co se ve velmi horkém prostředí může stát se starými rukopisy, když nasáknou vodou. Po pár dnech se na nich objevila plíseň a rozšiřovala se jako lavina.“
Co jste s tím byli schopni dělat?
„Měli jsme s plísní zkušenosti již z Prahy, když v roce 2002 vypukly povodně, takže jsme okamžitě řekli, aby se všechno zmrazilo. Americká armáda nám nabídla obrovský transportní mrazák. Restaurátoři z bagdádských archivů pak byli pozváni do Litomyšli, kde prošli intenzivním dvouměsíčním výcvikem, jak s dokumenty zacházet; podle jakých technik odmrazit a restaurovat daná díla. Mělo to úspěch. To byla jedná část projektu.
Druhou částí projektu byla příprava konzervační laboratoře. V České republice se konzervátoři naučili, jak zacházet s archivními záznamy. Současně jsme vytvořili laboratoř a workshopový systém, které jsme poslali do Bagdádu. V iráckém archivu jsme pak dali dohromady konzervační laboratoř. Od té doby ji využívají, a to je to už skoro dvacet let.“
Jaké to bylo, když jste poprvé navštívil citadelu v Erbílu? Musela na Vás udělat velký dojem.
„Samozřejmě. Bylo 7. března 2007. Jeden z ministrů Kurdské regionální vlády strávil půl roku v Radiu Svobodná Evropa v Praze, kde se zabýval vysíláním pro Irák. K České republice měl velmi dobrý vztah. Česky sice nemluvil, ale choval se velmi přátelsky a nabídl nám, abychom restaurovali minaret Choli, což je minaret z 12. století a platí za jakýsi symbol kurdského národa. Je na vlajkách a každý v Kurdistánu jej zná. Poté, co jsme dokončili Choli, vyhlásilo UNESCO program pro restaurování a stabilizaci staveb v erbílské citadele, která se nacházela pouhých dvě stě až tři sta metrů od minaretu Choli.“
Jaké to bylo, když jste ji poprvé uviděl?
„Tehdy byla citadela hustě obydlená venkovany. Ti se o historii nezajímali, jen se snažili přežít. Byli velmi chudí. V jedné místnosti žilo deset až patnáct lidí. Spíš to vypadalo jako uprchlický tábor. Problém byl také v tom, že zde nebyl žádný odpadní systém a voda všude prosakovala. Číhala tam mnohá nebezpečí, neboť kopec, na kterém citadela stála, i citadela samotná, byly velmi nestabilní. Domy se hroutily každý den.“
Takže se všichni lidé museli vystěhovat pryč, abyste mohli začít s restaurováním?
„Oni se odstěhovat nechtěli a vláda je nemohla jen tak poslat pryč. Měla nápad, že jim dá trochu peněz a kus země, kde by mohli žít a odstěhovat se pryč. K tomu došlo velmi rychle. Deset tisíc lidí odešlo a během jednoho týdne se tak město zcela vyprázdnilo. To ale způsobilo větší katastrofu, než kdyby odešli postupně. UNESCO naštěstí mělo hodně prostředků, a tak jsme nebyli jediná společnost, která se tam snažila stabilizovat budovy.
Nejdřív jsme si pro sebe opravili jeden starý dům. Na oplátku jsme nemuseli platit nájem po deset let. K dnešku jsme zrenovovali deset až dvanáct domů a mají tak opravdovou historickou hodnotu.“
Jak dlouho bude trvat rekonstrukce celé citadely?
„Padesát let (smích). Je to ještě dlouhá cesta. Původně v ní byly stovky, možná tisíce domů. Problémem je, že se citadela je na vrcholu uměle vytvořeného kopce. Nalezneme tam stovky různých typů domů - převážně z cihel, které často zmizely, je tam ale i několik důležitých budov pohřbených v kopci. Víme, že je tam několik objektů, které mohou být staré až dva tisíce let.“
Odkryli jste některé archeologické poklady?
„Nejsme archeologové. To nebyl náš úkol. Kurdští archeologové mají mnoho zkušeností a pomáhají jim archeologové z celého světa. Byly tam a stále pracují skupiny z Plzně a Olomouce. Kurdistán je jedno velké archeologické území, kdekoli začnete kopat, vždy něco najdete. Naším úkolem bylo v prvé řadě stabilizovat základy domů, zejména po obvodu citadely, kde domy až padaly do města. Práci jsme ještě nedokončili. Poslední projekt, který byl kompletně dokončený včetně elektřiny, odpadního systému a bezpečnosti, bylo Muzeum kurdské kultury, které jsme dokončili přibližně před třemi a půl lety. Nazývá se Interpretation Centre of Erbil Citadel a je největším UNESCO projektem pro tuto část Iráku. Muzeum je z technologického hlediska na špičkové úrovni. V České republice žádné takové muzeum nenajdete.“
Pracovali jste i na hrobce biblického proroka Nahuma, že?
„Ano. Já pracuji pro Židovské muzeum v Praze skoro třicet let. Svatyně proroka Nahuma byla původně synagogou a americká nezisková organizace zvaná Alliance for Cultural Heritage nás požádala o renovaci. Nikdo nevěřil tomu, že by bylo možné zrestaurovat svatyni proroka Nahuma tak, aby vypadala jako originál. Stála na hranici mezi Kurdistánem a územím, na kterém operoval ISIS. Celé město bylo evakuováno. Jen jeden muž jej odmítl opustit, protože jeho otec slíbil poslednímu rabínovi, že se postará o synagogu. Takže pět tisíc lidí bylo evakuováno, jen jeden muž tam zůstal. Naštěstí přežil.
Kterého projektu si v této části světa ceníte nejvíc?
„Z globálního hlediska se na vrcholu drží svatyně proroka Nahuma. Je to hrobka biblického proroka, který zemřel v roce 6000 před Kristem. Je tam pohřben se svou sestrou Sárou, takže se tam nachází dvě hrobky. Je to velmi důležité místo, jedno z nejdůležitějších pro židovské náboženství. Jsme velmi blízko k otevření.“
Máte nějaký vysněný projekt?
„Hledám příležitost podílet se na něčem komplikovaném. Jednou jsem byl požádán o účast na projektu v Timbuktu v Mali. Rád bych spolupracoval na Old Havana, což je největší místo zapsané jako světové dědictví UNESCO, ale bohužel se rozpadá. To by mohla být skvělá příležitost. Před pár lety jsem navštívil Angkor Wat, je to naprosto úžasné kulturní dědictví z globálního hlediska. Rád bych spolupracoval na těchto projektech.“
