"Nikdy mi nebyla taková zima jako v Brazílii," směje se Ivana Malechová, učitelka češtiny v Brazílii
Když se Ivana Malechová dozvěděla, že v São Paulu hledají učitele češtiny, rozhodla se podat přihlášku, přestože portugalsky neuměla ani slovo. Po dvou letech intenzivní práce vyprávěla o svých zážitcích a objevech v zemi, která je v podstatě tropická.
Nápad učit češtinu v Brazílii se jí natolik zalíbil, že se rozhodla zkusit štěstí. Poslala svůj životopis a brzy se dozvěděla, že ji vybral český státní program, který organizuje bezplatné kurzy češtiny nejen v Brazílii, ale také například v Argentině.
"Argentina má bohatou historii i základnu v komunitách, které pocházejí z dob Československa, takže v Argentině a Brazílii jsou učitelé v rámci Latinské Ameriky. Máme také učitele v Austrálii, ve Spojených státech, v Kanadě. Čeští učitelé v Latinské Americe učí i další aspekty kultury, jako je historie, hudba, tradiční tance a gastronomie, takže jsou to obecně velmi společenští lidé. Je výhodné, když učitel umí hrát na nějaký nástroj. Já hraji na klavír, takže tam mám kapelu, která hraje českou hudbu. Dokonce hraje třeba českou hymnu. Takže v Latinské Americe musí mít učitel ještě pár věcí navíc: hrát na nějaký nástroj, umět zpívat, umět vařit...".
Podle Ivany Malechové se její skupina jmenuje Pramen, zkouší každých čtrnáct dní a má devět členů. Ona hraje na klavír, další Češka na violu a zbytek jsou Brazilci. Zpívají tradiční lidové písně, například slavnou "Holku modrookou", ale většinou v rockové verzi, aby to bylo živější. Dělají také coververze některých novějších písní, jako je "Dej mi víc své lásky" od Olympicu, a někdy jsou dokonce vyzváni českým konzulátem, aby zahráli například státní hymnu.
Tropická země? Učila jsem s čepicí a šálou!
Na rozdíl od mnoha jiných lidí, kteří se rozhodnou odjet a žít v předem známém městě, Ivana Malechová v Brazílii nikdy předtím nebyla. Neměla čas na přílišná očekávání a nechala se překvapit.
"Myslela jsem si, že jedu do tropické země, a mohu vás ujistit, že mi nikdy nebyla taková zima jako v Brazílii. Opravdu jsem mrzla, a to proto, že tam nemají ústřední topení. Zimy jsou tam opačně než v Česku. V červnu, červenci a srpnu je teplota kolem osmi stupňů a v noci může klesnout až na pět. Takže si představte čtrnáct dní s osmi stupni, když vejdete do bytu, který nemá topení. Pracujete v místě, kde je osm stupňů. Studenti se mi smáli, protože jsem měla, jako v Praze, čepici a šálu".
Malechová říká, že léto je v tomto smyslu příjemnější, i když má pocit, že hodně prší, včetně některých bouřek, které jsou mnohem silnější než v České republice. Plán jazykové přípravy je určen především potomkům Čechů nebo lidem, kteří jsou nějakým způsobem spjati s národní kulturou a plánují postgraduální studium nebo kooperativní práci.
"Mnoho mých studentů má českou babičku nebo dědečka, a tak je opravdu zajímavé, jak se mladý člověk, třeba třicátník, začne zajímat o jazyk své babičky, protože tam je vazba na rodinu velmi důležitá. Takže odtud pramení zájem o studium jazyka a kultury, aby opravdu poznali ty své kořeny".
V Brazílii je mnoho stop Bati
Ivana Malechová říká, že jedním z aspektů, který ji nejvíce překvapil, je velký zájem Brazilců o český fotbal. Pokud jde o obchodní a kulturní vazby mezi Českou republikou a Brazílií, vyniká samozřejmě postava Jana Antonína Bati, který v Brazílii založil několik měst rozesetých po celém území a podobných Zlínu, která nesou přídomek Baťa, i když některá z nich postupem času ztratila svůj někdejší lesk.
"Kdysi jsem byla v jednom z měst, které se jmenuje Batatuba, ne Batayporã. A v Batatubě se žije těžko, protože firma už nefunguje, a dokonce vím, že kvůli tomu podniku jsou tam nějaké rodinné spory. Továrna byla zavřena, a tak z toho, co kdysi mělo velký úspěch, zbyl jen pozůstatek. Proto jsou domy i továrna opuštěné. Pravda je, že mě to trochu mrzelo, protože to byla velká osobnost, velký podnikatel, který založil něco úžasného s velmi dobrou myšlenkou - postavit továrnu, aby tady lidé měli práci, a také postavit domy, školu a dokonce i zdravotní středisko, aby bylo všechno blízko. A to všechno bylo opuštěno."
Jak dodává, v tomto městě zůstalo jen několik bývalých zaměstnanců, kteří nechtějí opustit dům, v němž žili celý život. Ostatně český konzulát právě poskytl finanční podporu na udržení školy a nemocnice. Jiná situace je v Bataypore, kde žije řada dělníků z okolí a dokonce i část rodiny Baťů. Je to mnohem živější město s paměťovým centrem, kde působí i český profesor Matouš Hartman.
Nejvíc práce je v sobotu. Češtinu se učí 120 studentů
Nejvytíženějším dnem Ivany Malechové při výuce češtiny je sobota. Říká, že má asi 120 studentů, kteří jsou rozděleni do mnoha kurzů, z nichž některé jsou prezenční a některé online. V každém kurzu je asi třináct lidí a zajímavé podle ní je, že má studenty téměř všech věkových kategorií, od úplně malých dětí až po některé osmdesátníky.
"Tak například jedna studentka se jmenuje Věra Pospíšilová. Do svých pěti let žila v Československu a pak se s rodinou přestěhovala do Brazílie, takže doma mluvili jen česky. Ale protože nikdy nechodila do české školy, má ona i další lidé v jejím věku mají problémy se psaním. Mluví velmi dobře, ale někdy se bojí písemně vyjádřit, protože mají pocit, že neumí tolik gramatiky, ale mluví opravdu velmi dobře."
V Brazílii samozřejmě žije mnoho Čechů. Ivana Malechová rozlišuje mezi krajany mladší generace, kteří se od roku 1990 přestěhovali do Brazílie za prací nebo dokonce za láskou, a další velmi důležitou skupinou, kterou jsou starší lidé, kteří museli ze země utéct v době světových válek a poté za komunismu.
"Jedním z těchto lidí je například velmi zajímavý člověk, kterého jsem v Brazílii poznala a dlouho navštěvovala, pan Jan Farský, který bohužel loni zemřel ve věku 103 let, přežil holocaust. Narodil se v Československu, byl vězněm v Terezíně, přežil Osvětim a dokonce napsal knihu v portugalštině. Udělala jsem s ním rozhovor a napsala článek v češtině, protože jsem považovala za velmi důležité, aby Češi věděli o tomto člověku, který většinu života prožil v Brazílii."
Ivana Malechová je ráda, že se s ním mohla setkat a mluvit. Například ji zaujal krutý příběh, který jí Farský vyprávěl, že nacisté rádi skákali vězňům po břiše. Zasáhla ji také odpověď Jana Farského, kterou se od té doby snaží aplikovat ve svém životě. Když se ho zeptala, jak se mu po něčem takovém podařilo žít dál, řekl jí, že při odchodu z koncentračního tábora prostě lusknul prsty a rozhodl se nechat za sebou vše, čím v minulosti tolik trpěl, a soustředit se na začátek nového života.