Koňařka Petra drží opratě klatovského bufáče pevně v rukou
Už dvacet let nemá klatovské nádraží regulérní restauraci a její zamčené prostory zejí prázdnotou. Naštěstí je ale na opačné straně úctyhodné staniční budovy barvitě nazdobený bufet připravený obsloužit jak místní, často v postavení štamgastů, tak i cestující.
Samí koně. Jako plastové figurky, na plakátech a fotografiích, jeden dokonce vytetovaný na levém rameni paní šéfové. To musí trknout každého, kdo do klatovského nádražního bufáče zavítá napoprvé a kdo nezná jeho provozovatelku Petru Peťulovou. S péčí, kterou věnuje chodu své občerstvovny, se coby jezdkyně, trenérka a chovatelka věnuje i dostihovým koním. „Bufet mám proto, že koně mě neuživí. Naopak, hospoda mi vydělává na koně,“ říká usměvavá, ale zjevně i rázná blondýna.
Lidí ubývá. Jako všude
Návštěvníky klatovského nádraží tu paní Petra napájí a krmí sedm let. A tak už může zpoza velké plastové slunečnice na chladicím pultu s přehledem a nadhledem hodnotit zvyky návštěvníků a do určité míry i proměny české společnosti. „Dříve mi sem chodilo více lidí, i nádražáků. Některým už ale dováží jídlo do práce jedna firma. Pořád ale železničáři chodí.“
Momentálně u dvou vysokých stolků, kde se dá konzumovat i takříkajíc na stojáka, vidím jen skupinku, která se železnicí nic společného nemá. Pět mužů a jedna žena. „Jsme prostě přátelé, kteří se tu párkrát do týdne potkají, aby si dali dvě piva a popovídali si,“ vysvětlují ochotně. Fotografování ale odmítají, z různých důvodů. Opečené buřty u stolu pojídá pán, který pracuje v jedné z klatovských restaurací a nechce být svým šéfem viděn u konkurence. Dáma se zase bojí o svou reputaci. „Lidé koukají na nádražky přes prsty. Přitom zrovna tady je to daleko čistější, chutnější a spořádanější než v lecjakém rádoby nóbl podniku.“
Bufet paní Peťulové je opravdu vymazlený. A za lidové ceny nabízí kromě točeného gambrinusu klasiku mnoha rychlých občerstvení. Párek v rohlíku, který zrovna jedna paní cestou od pražského rychlíku objednává svému synkovi. Sekanou s bramborovým salátem. „Salátu přiměřeně,“ nabádá se suchým humorem šéfka svou dceru, která přišla vypomoci a právě obsluhuje jednoho zákazníka. Pak tu mají smaženky, bagety a obložené housky, k ohřátí ještě uzeniny, řízky, karbanátky. A samozřejmě všelijaké džusy, sladkosti nebo chipsy. Tedy rozhodně žádná vznešená gastronomie, ale záchranná stanice pro všechny, koho zrovna přepadl hlad nebo žízeň. Anebo kdo chce mezi lidi.
Občerstvení i společnost druhých
„Cestujících, kteří by sem skočili třeba cestou od vlaku, moc není. Vystoupí jich z vlaku několik desítek, zastaví se jeden dva, každý spíš pospíchá domů,“ shrnuje věcně provozovatelka občerstvení a těší se, že prázdniny k ní zase přivedou pěší i cykloturisty.
„O dost více lidí sem celoročně chodí z okolí,“ kývne hlavou k nedalekému sídlišti a vilové čtvrti. „Také dědové z pečovatelského domu – přišourají se opatrně se svým chodítkem, dají si třeba malé pivo a zase jdou zpátky,“ říká paní Petra a já zanedlouho jednoho takového návštěvníka skutečně potkávám.
Klatovský bufet je otevřený od pěti do pěti (o víkendech navíc nepravidelně podle momentální situace a asi i kalendáře koňských dostihů…), na nějaké večerní popíjení tedy není určený. Problematické situace a návštěvníci se mohou vyskytnout i přes den. Petra Peťulová ale za uznalého souhlasu osazenstva vysvětluje, že si umí zjednat pořádek a žádné výstřelky ve své maličké provozovně nestrpí. „Jednou za čas musím někoho vyhodit, to se ale přece stává v každém podniku.“
Vyhazov teď čeká černého kocourka, který se do bufetu proplížil z odbavovací haly. Nedávno se prý u nádraží objevil, možná ho někdo vysadil z auta, nejspíš ale intuitivně rychle poznal, kde najde lidskou duši se slabostí pro zvířata. „Dám mu šunku, ale musí zase ven, co kdyby přišla hygiena,“ chystá se paní Peťulová váhavě vypakovat dalšího, tentokrát čtyřnohého problematického návštěvníka.
Budova, která utkví v paměti
Klatovy jsou považované za bránu západní Šumavy a zdejší uzlová stanice, do níž se sbíhají čtyři trati, k tomu hodně přispívá.
Nádražní budovu z 19. století srovnalo na konci druhé světové války se zemí americké bombardování. Ta současná, od architekta Josefa Dandy pochází z 50. let a dobu jejího vzniku podtrhuje i obří sgrafito Václava Matase, které ve stylu socialistického realismu znázorňuje tehdejší život v kraji – od lyžařů, zemědělců a řemeslníků až po příslušníky pohraniční stráže. Kdo ale žije současností, ten už ví, že kolorit dnešních Klatov částečně dotváří i bufet koňařky Petry Peťulové.
Související
-
Nádražní restaurace
Restaurace na kolejích, nádražní restaurace nebo jen "nádražky", bývají v nádražních budovách na peronech přímo u kolejí. Tam kde nejsou, máte pocit, že nádraží je osiřelé.
