Banátské návraty, aneb když je v Rumunsku život šťastnější než v Česku

České vesnice v rumunském Banátu se dlouhodobě vylidňují – to je jasně prokazatelný fakt, který dokládají úřední statistiky, ale často i prostý pohled na opuštěné, chátrající domky v dotyčných obcích.  Lámat  hůl nad českou komunitou je ale možná předčasné, jak se dočtete ve třetím závěrečném díle našeho seriálu.  

Na konci 80. let žilo v šesti vesnicích přes čtyři tisíce Čechů, dnes zhruba 1300. A v Rovensku, které mělo ještě v 90. letech přes tři sta obyvatel, jich dnes zůstala dokonce jenom desetina.

Dost lidí je ale pořád přesvědčených, že promyšlenými kroky, lze českou komunitu před zánikem zachránit – navzdory masivnímu odcházení Čechů do České republiky hlavně v devadesátých letech, ale i do rumunských měst.

Marie Hánová ve svém výčepu|Foto: Břetislav Tureček

Dvaačtyřicetiletý Štepán Hána, rumunsky Ștefan Hana, žil v Česku 22 let. Pracoval v Mitasce, tedy pneumatikárně, která nalákala i desítky dalších Banátských. Teď už je ale zase zpátky na Svaté Heleně. „Prostě už se mi v Česku tolik nelíbilo, nebavilo nás to tam,“ říká ve své hospodě U Hánů. Má ji už déle než dva roky, průběžně ji rozšiřuje, nabízí i ubytování. „Mám tu daleko víc práce, než jsem měl v Čechách, ale jsem tu šťastný.“

Jeho manželka Maruška Hánová stojí u pípy. Také ona žila v Česku, i ona mluví česky, ale se slyšitelným přízvukem – vyrůstala totiž v nedaleké převážně rumunské obci Liubcova, kde na rozdíl od českých vesnic výuka ve škole probíhala jenom v rumunštině. „Spousta lidí by se chtěla z Čech zase vrátit do Rumunska. Ale jejich děti už neumí rumunsky. Rodiče nenapadlo je to v Čechách učit,“ přidává do debaty zajímavý aspekt.

Pomáhá český stát i neziskovky

Síť turistických stezek značených podle systému osvědčeného v ČR zřídily české organizace.|Foto: Břetislav Tureček

Různé české státní instituce a neziskové organizace se v uplynulých třech desetiletích snažily pro udržení českého prvku v Banátu leccos udělat. Vysíláním učitelů češtiny do zdejších malotřídek, financováním oprav a vybavení škol. Podporou sociálně slabších obyvatel. Značkováním turistických tras pod patronátem Klubu českých turistů. Budováním naučných stezek a obecně podporou cestovního ruchu. Stačí zadat do vyhledávače a hned vyskočí několik informačních stránek o historii, ale i třeba s kontakty na konkrétní ubytovatele – za všechny jmenujme například https://banat.cz/.

Užitečných a úspěšných aktivit i jejich organizátorů je stále široká paleta, ale pro úplnost je potřeba zmínit, že někdy nebylo hledání správné cesty jednoduché, hlavně v začátcích. „Jojo, kdysi to občas fungovalo i tak, že sem z Čech začali místním lidem vozit třeba pračky, jako pomoc, aby se jim v těch chalupách žilo lépe,“ vzpomíná s pobaveným úsměvem jeden ze zdejších pamětníků. „Jenže když pak přijeli znovu, někteří místní se najednou ptali: To jste nám tentokrát nic nedovezli?“

Túra po zasněžených pastvinách|Foto: Břetislav Tureček

I v současnosti vyvolávají některé projekty smíšené reakce. „Když se sem jednorázově přivalí stovky lidí z Česka, aby si tu udělali obří kulturní akci, možná to marketingově pomůže organizátorům, uspořádat něco v exotickém Banátu. Nakolik to ale pomáhá zdejší české komunitě, je opravdu velká otázka,“ slyšel jsem spontánně od dvou banátských Čechů.

Přibývá turistů i chalupářů

Pesimismus stranou, povzbudivých příkladů je pořád dost. Zatímco na jedné straně leckde chátrají chalupy po Banátských, kteří odešli do rumunských měst, do Česka, nebo prostě zemřeli, jiné domy zjevně vzkvétají. Přibývá dokonce baráků, které si v Rumunsku pořídili jako prázdninovou chalupu majitelé z Česka. O těchto aktivitách se průběžně debatuje například na stránce https://www.facebook.com/groups/199611830146358 (Český Banát)

Kromě domků definitivně opuštěných jsou v Banátu i takové, které si tam pořizují chalupáři z Česka a dávají tak naději na jejich záchranu i na udržení života v obcích.|Foto: Břetislav Tureček

Hlavně se ale o své domky vzorně starají jejich místní majitelé – často třeba právě z peněz za ubytovávání turistů. „Když to trochu přeženu, ubytování tu teď nabízí snad každá druhá domácnost. Jen v zimě se do toho lidem moc nechce, topit v každé místnosti v kamnech, ohřívat vodu je prostě v chalupách náročné,“ říká svatohelenský navrátilec Štěpán Hána.

„Každoročně sem přijíždějí z Česka stovky turistů, někdo organizovaně, někdo individuálně na vlastní pěst. Pokud si tito lidé zařizují ubytování v chalupách u místních, nakupují tu potraviny v obchodech a večery zakončují ve zdejších hospodách, je to samozřejmě pro české komunity důležitá vzpruha, přispívá to k jejich udržení,“ říká Tomáš Vaníček, průvodce jedné ze známých českých cestovek zaměřených na dobrodružněji pojaté výpravy, která do Banátu pravidelně vyráží.

Další zajímavou kapitolou „turistů“ jsou původně banátské rodiny žijící už léta v Česku, které se sem vracejí navštěvovat své rodiče, děti jezdí z Česka do Rumunska na prázdniny k babičkám.

Děcka na Svaté Heleně. Dvě jsou místní, ostatní sem přijela k babičce na prázniny z Česka.|Foto: Břetislav Tureček

Méně pohodlí, více klidu a štěstí

Josef Pieček v červnu 1999 v kočárku...|Foto: Břetislav Tureček

Mnohé romantické obrazy už z Banátu téměř vymizely – třeba koňské povozy, které dominovaly fotogalerii 25 let starých snímků u minulého dílu našeho seriálu. Zato se objevily asfaltové silnice, přibylo aut a traktorů. „Staří umřeli nebo už nemají sílu, mladí už s koňmi neumějí a nechtějí dělat,“ potvrzuje Štěpán Hána, že ani v malebném Banátu se pokrok nezastavil.

Právě u traktoru jsem také v obci Gernik zastihl při štelování motoru Josefa Pieceka – dalšího navrátilce z Česka. Dnes je mu sedmadvacet a je de facto hlavou gernické komunity – Gernik administrativně spadá pod nedalekou rumunskou obec Padina Matei, a protože ta je početnější, starostou vždy bývá Rumun, místostarostou pak Čech. Momentálně tedy Josef.

... a Josef Pieček v prosinci 2024 jako hospodář a zvolený představitel české komunity v Gerniku|Foto: Břetislav Tureček

I on patří k těm banátským Čechům, kteří se před lety nechali zlákat na práci a pohodlnější život do Česka, ale pak tam usoudili, že než dělat ve fabrice, je lepší vrátit se do klidného kraje nad Dunajem. „Mám tu přece příbuzné, máme tady rodinné hroby, domy po předcích,“ přemítá Josefa Piecek ostýchavě u otevřené kapoty svého zetoru. „Prostě jsem se vrátil domů.“

14 fotek