Šťastná rodina: herečka a scenáristka Anna Schinz s českými kořeny o chudobě ve Švýcarsku
Anna Schinz, švýcarská herečka a scénáristka s českými kořeny, představila na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary snímek Šťastná rodina (A Happy Family), který zde měl světovou premiéru.
Drama natočené jejím partnerem Janem-Ericem Mackem je vůbec prvním švýcarským filmem zařazeným do hlavní soutěže karlovarského festivalu.
Vypráví příběh samoživitelky Niki, která se v jedné z nejbohatších zemí Evropy snaží uživit svou rodinu a zároveň čelí hrozbě, že přijde o své děti. Film spojuje sociální realismus s citlivým, neokázalým vyprávěním a otevírá téma pracující chudoby ve Švýcarsku, aniž by sklouzával k jednoduchým morálním soudům. Anna Schinz, jejíž matka pochází z Prahy, po projekci poskytla rozhovor Radio Prague International o filmu, psaní scénáře i svém osobním vztahu k České republice.
Karlovy Vary pro vás asi nejsou jako kterýkoli jiný mezinárodní festival. Máte české kořeny, že?
„Ano. Moje maminka je Češka a emigrovala do Švýcarska.“
Mluvíte česky?
„Dobře rozumím a trochu česky i mluvím. Nikdy bych si nemyslela, že něco takového tady jednou zažiju.“
Ovlivnila vaše vlastní rodinná historie způsob, jakým jste psala A Happy Family? Ve filmu se objevuje postava Bulharky Very, ale téma migrace zůstává spíše v pozadí.
„Od začátku jsme se rozhodli, že hlavní postava Niki bude prostě Švýcarka. Bylo pro nás důležité vyprávět tento příběh ze švýcarské perspektivy. Vera ale přináší jiný pohled a stává se určitým zrcadlem Niki. Samozřejmě mě moje vlastní kořeny silně ovlivňují. Moc bych si přála jednou natočit film právě o této zkušenosti.“
Recenze v časopise The Hollywood Reporter označila film za dílo, které dává přednost složitosti před moralizováním. Byl to váš záměr od samého začátku?
„Rozhodně. Chtěli jsme ten příběh vyprávět z hluboce lidského pohledu, aniž bychom kohokoli soudili. Neexistují tu jednoznační hrdinové ani padouši, nic není černobílé. Chtěli jsme divákům nabídnout prostor pro otázky, ne pro jednoduché odpovědi.“
To platí i pro pěstouny, kteří nejsou vykresleni stereotypně.
„Přesně tak. Je to nesmírně složité téma. Dělali jsme rozsáhlý průzkum a setkali jsme se s mnoha pěstounskými rodinami. Odvádějí úžasnou práci. Zároveň je to ale jejich zaměstnání. Obojí je pravda. Chtěli jsme ukázat celou škálu této reality.“
Umělecký ředitel festivalu Karel Och o filmu řekl, že je „velmi upřímný“ a zároveň ukazuje tvář Švýcarska, kterou zahraniční diváci většinou neznají. Byl to jeden z vašich cílů?
„Ano. Švýcarsko má pověst bohaté země, a ono skutečně bohatou zemí je. Jenže právě proto v něm žije i mnoho lidí, jejichž problémy zůstávají neviditelné. Chtěli jsme upozornit na fenomén pracující chudoby. Je to téma, za které se lidé často stydí, a právě proto jsme měli pocit, že je potřeba o něm začít mluvit.“
Film se věnuje také obrovské zátěži, kterou nesou matky samoživitelky.
„Tyto ženy jsou jako lvice. Ani nedokážu slovy vyjádřit, jak moc je obdivuji. Jsou to hrdinky. Vychovávat děti sama je práce minimálně pro dva lidi, nebo spíš pro celou vesnici. Dát tomuto tématu prostor bylo jedním z nejdůležitějších důvodů, proč jsme film natočili.“
Natáčení s dětmi bývá považováno za jednu z největších výzev. Jaká byla vaše zkušenost, zvlášť když jeden z dětských představitelů si krátce před natáčením zlomil nohu?
„Pro mě to naopak bylo osvobozující. S dětmi se nedá všechno naplánovat, takže musíte být neustále plně přítomní a každou scénu vytvářet společně s nimi. My jsme důvěřovali jim a oni důvěřovali nám. Byla to nádherná zkušenost. Jan-Eric Mack vytvořil atmosféru, ve které se všichni cítili bezpečně. Opravdu jsme fungovali jako rodina svým způsobem.“
Scénář jste začala psát přibližně před pěti lety. Jaké je konečně představit film divákům?
„Karlovarská premiéra byla nesmírně emotivní. Zažívám něco takového poprvé. Je to celovečerní debut Jana-Erica Macka, moje první hlavní role i můj debut jako scenáristka. Pro nás všechny to byl obrovský okamžik. Pořád to ještě vstřebávám.“
