Osoblažka – úzkorozchodka v kouzelném kraji, který si návštěvník skoro musí zasloužit
Hurá na vlak směr Osoblaha! Najít ji na mapě České republiky by asi nebylo pro každého úplně jednoduché. Obec s tisícovkou obyvatel ležela v takzvané moravské enklávě uvnitř Slezska, na konci druhé světové války se při osvobozování stala obětí těžkých bojů a byla téměř srovnána se zemí, pak přišel odsun většinových Němců. To vše z Osoblažska učinilo opravdu odlehlý cíp republiky nejen na mapě, ale i v myslích lidí. Jenže sem také vede nevšední železnice, která z Osoblahy dělá zajímavý cíl pro letní výlet.
Na červenou nevystupovat!
„Prosím vás, kdo s námi jedete poprvé, na kliku při vystupování sahat, až se vedle dveří rozsvítí zelená!“ Lukáš Weiss oslovil osazenstvo posledního večerního vlaku, než se z Třemešné vydal na dvacet kilometrů dlouhou klikatou cestu do Osoblahy. V tu chvíli je ještě v roli průvodčího, ostatně i prodává jízdenky těm, kdo si je nekoupili v moderním automatu na platební karty nebo kartu regionální dopravy. Vagóny jsou staré celá desetiletí, když ale úzkorozchodku po éře státních drah loni převzala společnost Osoblažská úzkorozchodná dráha (OÚD), došlo na výrazné zlepšení jejich bezpečnosti – včetně blokování dveří s obstarožními kličkami během jízdy.
Jen co ale Lukáš důrazně vyhlásí instrukce, už běží do lokomotivy – je tu totiž především strojvedoucím. „Vážení cestující, ještě jsem zapomněl na takovou drobnost. Kdyby někdo vystupoval, nezapomeňte si to potvrdit tlačítkem na znamení, abych někomu náhodou neprojel. Děkuji!“ hlesne teď už ne mezi pasažéry, ale z lokomotivy do reproduktorů vozu.
Lukáš jezdí od rána, po uklizení mašiny do osoblažského depa přespí ve služebním bytě tamní nádražní budovy a ráno ještě odveze první vlak – teprve potom bude jeho šichta v mimořádně úmorných vedrech kompletní. „Nevypadá to úplně dobře,“ říká omluvně k mapám potu na svém služebním červením triku. Jenže takhle tu dnes vypadá snad každý. A fíru nepeklo celý den jen slunce, ale i žár strojovny s hučícím motorem za jeho zády.
„Doleva běží srna, ale to napravo je daněla!“ hlásí Lukáš, když náš šinoucí se vláček naruší podvečerní sraz divoké zvěře na kolejích. „Často tu vídáme i jeřáby, je to tu krásné,“ rozněžní se drsně vypadající chlapík s černým šátkem na hlavě od ovládacího pultu lokomotivy.
Začalo to opravami nádraží
Osoblažsko. Žádné davy halasných návštěvníků, žádná ucpaná parkoviště, předražené zmrzliny a bizarní atrakce ničící vzhled a kulturu kraje. Zdánlivě zapomenutý, každopádně hodně odlehlý cíp Bruntálska, které už samo o sobě leckdo vidí přepadat přes okraj republiky. Osoblaha může nabídnout zejména unikátní (skutečně unikátní!) židovský hřbitov, muzeum všech možných historických předmětů z regionu i koupaliště, které je ale právě v rekonstrukci. A pak Osoblažku, dráhu o rozchodu 760 milimetrů otevřenou v prosinci 1898. Říká se jí také dráha stovky oblouků – ještě o něco víc jich na ní totiž skutečně je!
Spolek OÚD původně obce na dráze založily s cílem dát do kupy malebné nádražní budovy a vrátit jim vzhled z období první republiky. Výsledkem jsou dnes skutečně příkladně opravená nádraží, v Horních Povelicích dokonce vyrostla replika původní stržené budovy. Nově ale sdružení loni začalo na trati po období Českých drah také provozovat pravidelnou osobní dopravu, dokonce zařazenou do regionální integrované dopravy ODIS.
Co takhle dát si kávu?
V tomhle posledním pátečním vlaku se to hodí třeba paní Anně Žigové, která se do Osoblahy vrací se třemi vnučkami z návštěvy Krnova. „Někdy jedeme autobusem, někdy vlakem, tohle je ale pro děti daleko lepší,“ říká babička Anna, zatímco ty dvě mladší – dosavadní prvňačka a nadcházející prvňačka – stojí spořádaně bez bot na sedadlech a kochají se v zapadajícím slunci rodným krajem. V tu chvíli ještě netuším, že tu zítra pojedou zase – vlak bude praskat ve švech, když se opravdu velká parta osoblažských Romů bude stejným večerním vlakem vracet od rybníka v Bohušově, když teď mají to osoblažské koupaliště zavřené.
Dospělí, děti, místní, turisté, obdivovatelé vlaků, milovníci přírody – živelnost i pohoda, prázdninové výpravy i návraty z práce. Ve vlaku si povídám s mladou dvojicí, která jede na festival do Pelhřimova, druhý den se malým vlakem veze rodinka z Polska a do říše železnic už možná zasvěcuje i mimino ve 'vajíčku'. „Nedáte si třeba kávu s oplatkou? Nebo birell?“ prochází vlakem neúnavný stevard Michal Majetny s nabídkou občerstvení, které by tu asi málokdo čekal. V turistických parních vlacích už jsou lidé zvyklí – tam je bufetový vůz nabízející i točené pivo, ale i třeba vagón na přepravu kol dávno standardem.
Od školní katedry na mašinu
„Kde se naberou cestující?“ zamýšlí se průvodčí Roman Vrábel. „Během roku jezdí děcka do školy, někdo do práce, pak tu hlavně o prázdninách bývá hodně turistů. A když navíc jezdí parní vlak, někdo se s ním třeba sveze jen jedním směrem a pak se vrací tímhle motorovým.“
Roman normálně pracuje jako výpravčí na hlavním nádraží v Ostravě. Práci na Osoblažce má jako brigádu, jako koníčka. „Přivydělám si, to ano, ale především mě to baví, mám rád lidi. Manželka to chápe, jednou jsme tu třeba zůstali se synem a ona s dcerkou pokračovala do Jeseníků,“ směje se.
Zatímco Roman je tak železničářem vlastně pořád, jeho nový koleda a dosavadní učitel Rostislav do tohoto profesního vlaku teprve naskakuje. Už bydlí v nádražní budově v Bohušově, kde si staví malou trať s důlními vagony a lokomotivou získanými z jedné z ostravských šachet. A teď se navíc zacvičuje na strojvedoucího úzkorozchodné motorové lokomotivy.
Červení i modří táhnou za jeden provaz
Rozlišit, kdo pracuje pro pravidelnou dopravu a kdo pro původní spolek Slezské zemské dráhy provozující turistické parní vlaky, není jednoduché. Vlastně to nejde. V danou chvíli sice mají ti první červená, ti druzí modrá trička. Jenže ta se často převlékají, a to někdy i třeba během jediného dne. Pavel Schreier je dnes topičem na páře, jinak je ale vedoucím provozu u společnosti pro pravidelné motorové vlaky OÚD. „Když se tato organizace rozhodla, že bude pro místní lidi a turisty místo Českých drah provozovat i pravidelnou dopravu, prostě oslovili nás, lidi od páry, jestli bychom do toho šli,“ říká čtyřicátník s koženou brigadýrkou a nakládá ve vedru popel vysypaný při technické přestávce z lokomotivy. „Odpověď byla jasná.“
Pavel vystudoval geodézii na VUT Brno, kolem úzkorozchodky se začal motat před dvaceti lety. A na plný úvazek pracuje u OÚD od loňska.
Tahle malebná železnice prostě pohlcuje. Stejně jako malebný kraj kolem ní. Žádné davy halasných návštěvníků, žádná ucpaná parkoviště, předražené zmrzliny a bizarní atrakce ničící ráz a kulturu kraje. Osoblažsko.
Související
-
Železniční nostalgie
Nezaměnitelný odér parního provozu už patří minulosti, ale kouzlo železnice, krásných strojů, historických relikvií přitahuje dodnes tisíce lidí po celém světě.
-
Nádražní restaurace
Restaurace na kolejích, nádražní restaurace nebo jen "nádražky", bývají v nádražních budovách na peronech přímo u kolejí. Tam kde nejsou, máte pocit, že nádraží je osiřelé.
-
Poznejte kraje Česka
Praha je nejznámější a nejatraktivnější město Česka. Ale Česko zdaleka není jen Praha.
