Trasa Posázavského pacifiku je moje neoblíbenější, říká strojvedoucí Marie Sehnalová
Na českých kolejích řídí hlavně motorové vlaky v Praze a okolí. Marie Sehnalová je jednou z desítek žen, které usedly v kabině lokomotivy jako strojvedoucí. Jejich počet u Českých drah ale pomalu roste, mezi necelými deseti tisíci strojvedoucími bylo na konci loňského roku 110 žen. Ještě před pěti lety to byla polovina.
Je úterý večer a Marie Sehnalová se na pražském hlavním nádraží chystá na první jízdu dnešní noční směny. Vlak odjíždí z 2. nástupiště pět minut před sedmou hodinou.
„Moje dnešní šichta je docela milá, protože je to na mojí nejoblíbenější trati: Posázavský pacifik. To znamená Praha – Čerčany, ale přes Vrané nad Vltavou, ne tou rychlejší tratí. Dojedeme do Čerčan, pak se vrátíme zpátky do Prahy na hlavní a tady se spojím ještě s jedním kolegou. Pojedeme do Vraného nad Vltavou, tam se rozdělíme. Kolega jede zase do Čerčan a já pojedu směr Dobříš. Tam vyměním dva tři stroje, připravím na ráno a ve 4.46 zase z Dobříše vyrážím zpátky do Prahy,“ popisuje.
Marie Sehnalová jezdí po kolejích v Praze a okolí už dvanáct let. Časté střídání denních a nočních směn jí nevadí, ale přiznává, že je to náročné.
„Je to takový hodně rozhozený biorytmus. Bavila jsem se s kolegyní, která dělala letušku. Říkala, že tam měli režim mnohem pravidelnější. Je to sice divné, protože létají přes časová pásma, ale říkala, že tady je to mnohem horší,“ vysvětluje.
Vlak, v jehož kabině dnes sedí Sehnalová, je motorový vůz třídy 814, nazývaný u Českých drah „Regionova“. Každý model má vlastní jméno, které je vyražené na přední části karoserie. Marie Sehnalová dnes řídí Kristýnku. Na elektrifikovaných tratích a dokonce ani na dálkových spojích mladá žena nejezdí – a po změně prý ani netouží.
„Abych pravdu řekla, vůbec mně to tady nevadí. Je tady klid, je to taková rodinná atmosféra. Zatím není důvod jít dál.“
Je 18.55. Osobní vlak 9021 by měl právě vyjíždět, ale stále mu svítí červená. A trať zůstává zavřená i po dalších třech minutách. Marie Sehnalová ale zachovává klid.
„Stres by pro mě možná byl, kdybych seděla vzadu a někam spěchala. Ale tak do těch deseti minut to člověk ani nebere jako něco extrémního. Nejsme přece v Japonsku. Teď jsem chtěla říct ve Švýcarsku, ale když jsem tam byla naposledy, tak tam také měli zpoždění.“
Šest minut po plánovaném čase odjezdu konečně naskočí zelená. Vlakvedoucí dá dopředu signál baterkou, Sehnalová zavře dveře a cesta začíná.
Létání nevyšlo, železnice byla další varianta
Čtyřicetitunový vlak pomalu opouští kolejiště pražského hlavního nádraží. Pak osobní souprava zmizí v tunelu, a s ní i Marie Sehnalová. Cesta na další zastávku – na nádraží Praha-Vršovice – trvá čtyři minuty. Ale v kabině strojvedoucí to působí jen jako pár vteřin.
Pár cestujících vystoupí a nastoupí a cesta rychle pokračuje. Zatímco se za oknem míhá Praha, Sehnalová vysvětluje, jak se dostala k práci strojvedoucí. Jako dítě fanouškem železnice prý nikdy nebyla.
„Já jsem to měla jinak. Chtěla jsem létat, ale bohužel to nevyšlo ze zdravotních důvodů. Železnice byla náhradní varianta.“
Sehnalová vystudovala dopravní fakultu na ČVUT v Praze. Poté nějakou dobu pracovala ve společnosti, která prováděla různé studie a zabývala se optimalizací veřejné dopravy. Pak se ale stala čistokrevnou železničářkou.
„K Českým drahám jsem se dostala díky kamarádům. Potom jsem dělala průvodčí, takže kontrola jízdenek. Pak bylo takové intermezzo vlakového revizora, takže kontrola jízdenek plus kontrola kolegů. Pak už pro mě práce s lidmi nebyla úplně super, takže jsem to zkusila na strojvedoucí. A vyšlo to.“
Jako strojvedoucí je nyní Sehnalová v kabině většinou sama – pokud zrovna neškolí budoucího kolegu. „Výhoda je, že je to práce, kde člověk nese vlastní odpovědnost za to, co dělá. Není to tak, že by se nutně na někoho musel spoléhat, což je pro mě na té práci pozitivum.“
A na co žena myslí, když sedí sama v kabině a pozoruje, jak venku ubíhá krajina? „Je to vlastně dvojsečné. Buď se tady člověk kochá a myslí na pozitivní věci. Problém je, když pak máte životní problémy, pořád se vám to v hlavě mele. Protože tady se sice musíte soustředit, ale jsou také chvíle, kde jen pozorujete, mozek přitom pracuje, myslí, prostě funguje a přemýšlí o všem možném.“
Sehnalová ale zažila i situace, kdy na přemýšlení moc času nebylo... „Musím zaťukat. Už šest let mám zlatý klid. Ale předtím byli asi tři požáry, jeden sebevrah a jeden strom.“
Hned za Prahou však i dnes nastane riskantní situace. Těsně před vlakem přeskočí přes koleje srna. Sehnalová zkušeně zhasne světla, zatroubí a zabrzdí a zvíře sice bez úhony, ale vyděšeně uteče.
„Srnky většinou stihnou utéct. Ale prasátka, když jsou větší, tak jdou většinou rozvážně. To je pomalu větší škoda na Regionově než na tom praseti. Největší zajímavost byla asi na boleslavské trati: v Kropáčově Vrutici kolega přejel dikobraza. Asi někomu utekl,“ vzpomíná.
Doba největších dinosaurů je pryč
Posázavský pacifik dál ujíždí po své trase a Marie Sehnalová vypráví o tom, co pro ni osobně znamená, že jako žena řídí lokomotivu. „Na jednotce v Praze mám plus minus kolem pěti kolegyň.“ říká.
A její jednotka není výjimkou. Podle aktuálních údajů Drážního úřadu připadá v Česku jedna žena na sto strojvedoucích. Jak si Sehnalová vysvětluje tak malý zájem žen o tuto práci?
„Jednak je to technická práce. A co si budeme povídat, do techniky se nám dneska nehrne skoro nikdo. Pak jsou tady asi nějaké genderové předsudky. Navíc je to práce specifická, co se týče směnovosti. To lze jen těžko skloubit s rodinným životem.“
Sehnalová však zdůrazňuje, že ona sama se se stereotypy kvůli svému pohlaví často nesetkává. „Já to asi nějak nevnímám, protože jsem nebyla vychovaná v předsudečném prostředí. Já rozeznávám lidí podle toho, jestli jsou schopní, a ne podle vnějších pohlavních orgánů. Ale určitě předsudky byly, o tom se nedá moc diskutovat. Vzpomenu si třeba na kolegyni, která jezdí u ČD Cargo. Vzpomínala, jak, když byla na kurzu v České Třebové, nějaký instruktor těžce ignoroval holky. Byly tam dvě a vždy se aktivně hlásily, že to vědí. A ten instruktor se jenom podíval a řekl: Takže to nikdo neví. Dobře.“
Podle Sehnalové jsou však takové názory stále vzácnější. „Osobně si myslím, že doba těch největších dinosaurů je pryč. Mladí to podle mě vnímají jinak. A tak se to v podstatě vyvažuje.“
Marie Sehnalová je přesvědčena, že nezáleží na tom, kdo vlak řídí – hlavní je, aby bezpečně dopravil lidi z bodu A do bodu B. Z pohledu cestujících je samozřejmě důležité ještě jedno kritérium: aby vlak přijel načas. A v tomto ohledu dnes Marie Sehnalová obstála. Navzdory šestiminutovému zpoždění při odjezdu z Prahy dorazil její osobní vlak 9021 do Čerčan přesně ve 21.09 hodin.
První strojvůdkyně
První ženy v Československu nastoupily do pozice strojvůdkyň na dráhu v 50. letech minulého století v rámci tehdejší kampaně „zapojování žen do výroby“. Poslední z nich pak odešla do důchodu v polovině 90. let, přičemž vlaky přestala řídit už v 80. letech. Od té doby nebyla u Českých drah žádná strojvedoucí. Do lokomotivy nasedla žena až po dlouhých letech – na jaře 2010.
Související
-
Inspirativní příběhy: Od průkopnic k ženám současnosti
Objevte s námi inspirativní příběhy žen, které se prosadily v „tradičně mužských“ profesích. A připomeňte si průkopnice, které položily základy pro dnešní generace.
-
Železniční nostalgie
Nezaměnitelný odér parního provozu už patří minulosti, ale kouzlo železnice, krásných strojů, historických relikvií přitahuje dodnes tisíce lidí po celém světě.
-
Nádražní restaurace
Restaurace na kolejích, nádražní restaurace nebo jen "nádražky", bývají v nádražních budovách na peronech přímo u kolejí. Tam kde nejsou, máte pocit, že nádraží je osiřelé.
