O adventu se věštilo, chodily Barborky, Lucky i Ambrožové a Mikuláš rozdával dárky
Nesem Vám noviny, poslouchejte - budeme už zanedlouho zpívat u rozsvíceného vánočního stromku. Vánočním svátkům však z liturgického hlediska i v lidové kultuře předchází advent. Co vlastně advent znamená a jak jej prožívali naši předkové, o tom si v dnešním díle našeho folklorního cyklu Ach synku, synku budu povídat s Františkem Synkem. Hezký poslech Vám přeje Milena Štráfeldová:
"Adventní období nebylo vždy čtyři týdny, to se ustálilo někdy v 8. století, ale předtím trvalo šest týdnů. Je to doba, do které křesťané později zasadili některé své významné světce tak, aby toto období posílili. A na svátky těchto světců se v lidovém prostředí navázaly různé lidové tradice, které mají kořeny právě v tom předkřesťanském období."
O jaké světce například jde?
"Je to sv. Lucie, pokud to vezmu od konce, sv. Barbora, sv. Mikuláš, sv. Ondřej. Nejméně tito čtyři."
A jsou s těmito postavami spojeny některé konkrétní lidové zvyky?
Byla to právě Barbora, která také kontrolovala, jestli hospodyně má na Vánoce už všechno pečlivě uklizeno?
"To spíš až Lucie, ale s Barborou je v lidové tradici spojeno další věštění, například rozkvetlé třešně. Právě na Barborku je potřeba je uříznout, dát je do pěkného prostředí, a pokud rozkvetly na Štědrý den, tak dívka měla šanci, že se vdá nebo bude zdravá. V některých krajích to dokonce bylo tak, že dívka měla ty větvičky každý den zalévat čerstvou vodou ze studánky, kterou nabrala do úst, a tu větvičku jakoby rosila a zalévala, aby měla neustále čerstvou vodu."
Takže máme Ondřeje, Barboru, a kdo byla ta další postava adventního období?
"Pak to byl Mikuláš. Mikuláš je biskup, mimo jiné také patron námořníků, který po tři noci obdaroval různé osoby, aby jim pomohl z chudoby a zařídil jim šťastnější, lepší život. Takže od toho se odvíjí tradice obdarovávání na Mikuláše. Samozřejmě do toho zase vstoupily předkřesťanské tradice v podobě dalších osob, které provázejí mikulášské průvody. Samotná tradice se rozvíjela myslím od 5. století. V 15. století jsou známy nejprve v městském prostředí školské hry studentů, které měly vazby i na církevní slavnost. Všechno to začínalo v kostele mší, pak byly průvody, v nichž účinkovali především studenti, kteří v těchto průvodech předváděli zvyky obdarovávání a hráli různé krátké divadelní výstupy. To bylo ve městech a později, v 18. století, se to z měst přeneslo do venkovského prostředí. Takže se zase vytvářely tradice průvodů, které jsou zachovány do dneška. Jsou tam nejméně ty tři postavy, Mikuláš, anděl a čert, kteří přicházejí do příbytků a po nějaké modlitbě nebo říkance obdarovávají děti. Ty musí předvést něco, v čem jsou dobré, co umí, jestli jsou hodné nebo zlobí, a pak dostávají odměnu nebo dárek. Pokud Mikuláš nepřijde, tak děti mají možnost určité náhrady a dávají talířky na okno, protože se věří, že co Mikuláš nestihl v noci, stihne do rána. Rodiče samozřejmě dětem dárky dávají, takže ráno jsou děti potěšené tím, že na ně svatý Mikuláš nezapomněl."
Poslední významnou postavou tohoto období je sv. Lucie...
"Je tam svatá Lucie, před ní ale byl ještě sv. Ambrož. Taková zvláštní postava, která v lidovém prostředí působila jenom kolem kostelů, kam po setmění lákala děti na nějaké dobroty, potom je strašila a honila. 13. prosince je pak sv. Lucie, v překladu zářící nebo světlá, takže už tady je nějakým způsobem předzvěst zimního slunovratu, návratu slunce, světla a záře. Lucie je zvyk, kdy po domech chodí děvčata, přinášejí pozdravení a zase se snaží ty domácí nějakým způsobem ochránit před posledními vlivy zimních sil, které by mohly poškodit zdraví rodiny nebo toho hospodářství."
Já jsem se dočetla ještě o další tajemné postavě adventního období, a to je Perchta nebo Peruchta...
"Perchta nebo Peruchta jsou určité lokální nebo místní názvy pro postavu, která chodí právě na svátek sv. Lucie. Pokud bychom šli podrobněji do literatury, tak je tam celá řada podobných místních názvů. Chodili kališi, matičky, a další. /Perchta/ nebyla bíle oděna, byla to spíš taková démonická bytost, která měla na sobě masku z králičích kůží. Neměla za úkol chlácholit a chránit lidi, ale spíš je naopak děsila."
Adventní období je tedy období předvánočních příprav, to znamená, že se doma smýčilo, peklo, chystaly se betlémy a výzdoba na Vánoce. O tom budeme mluvit v příštím díle. Ale v tomto období také začínaly přástky...
"Ano, právě v tom období čtyř týdnů po sv. Kateřině skončily veškeré práce v polích, v sadech, ve stodolách byly vymláceny poslední snopy obilí, takže veškerá mužská práce se soustředila na opravu toho, co bylo během hospodářského roku poškozeno anebo se připravovaly nové věci na další rok. A ženy se po večerech scházely ve větších staveních, kde jich mohlo kolem stolu sedět víc, a byly na přástkách nebo draly peří. To bylo období, kdy si povídaly, zpívaly, četly se kalendáře, bible. Takto se seznamovaly s minulostí i s věroučnými knihami, případně si sdělovaly různé zkušenosti, poznatky. Prostě byla to doba setkávání a potom přicházeli i chlapci, takže to byly večery her, a i když byl advent, přeci jen se tam i zpívalo a tancovalo."
Kam bychom tentokrát mohli v adventním období naše posluchače pozvat?
"V adventním období bych pozval posluchače na dvě místa. Jedno je Hodonín na Moravě, kde se koná 6. ročník výstavy betlémů. Je to velmi zajímavá akce, kde se v podstatě na období od 26. listopadu do 9. prosince shromáždí stovky, myslím na tři sta betlémů z různých materiálů, velké i malé, papírové, dřevěné, keramické, skleněné... Je to ohromná podívaná, doplněná každý den vystoupeními souborů nejen folklorních, ale i školních a jiných, s koledami a vánočními písněmi. A pak bych na podobnou akci pozval na Veselý Kopec. Tam 1. prosince začínají Vánoce na Veselém Kopci, kdy v některých objektech skanzenu u Hlinska budou předváděny vánoční tradice a zvyky, o kterých si budeme povídat později."
A valašská koleda už do studia přivedla našeho dnešního hosta. Je jím muzikant, zpěvák, skladatel a hudební pedagog Pavel Jurkovič.
"Samozřejmě tím, že jsem se narodil na Podluží, to znamená v prostředí, které je ovlivněné zvyky a folklorem, tak to byl čas, který byl naplněný,"
vypráví Pavel Jurkovič o adventu, jak ho prožíval jako chlapec.
Prvním učitelem hudby byla pro Pavla Jurkoviče jeho maminka:
"Naše mamička, jak se na Moravě říká mamince. Pokud jsme nějakou písničku neznali, tak naše mamička ji určitě znala, protože znala několik set písniček. Pokud jde o naši rodinu, o Jurkovičovy, to byla rodina známá tím, že uměla zpívat a že její repertoár oproti některým jiným rodinám byl poměrně bohatý."
Velkou roli v hudebním vzdělání dětí měl ale i pan učitel:
"Tehdá samozřejmě k tomu přispívala i škola, protože housličky v rukou učitele byly povinností."
Jako dvanáctiletý chlapec přišel Pavel Jurkovič do Prahy a začal zpívat v tehdejší Schole cantorum:
"To byl takový sbor a zároveň hudební škola. Ten sbor se zabýval především duchovní hudbou, ale také třeba lidovými hrami a lidovými písněmi v úpravách pro sbor. První rok jsem strávil dokonce u benediktinů v Břevnově a v půl sedmé /ráno/ jsem byl v lavici, tam jsem zpíval gregoriánský chorál. Latinské mše byly poměrně krátké, takže v sedm hodin jsem byl hotov, šel na snídani a potom hned do školy."
V roce 1952 maturoval Pavel Jurkovič na pedagogickém gymnáziu a pak několik let učil na základní škole. V roce 1957 se stal členem sdružení Noví pěvci madrigalů, později působil v Pražských madrigalistech. S tímto souborem procestoval Evropu a natočil na šest desítek desek. Věnuje se lidové hudbě, upravil stovky lidových písní i historických skladeb. Kromě toho složil na tři sta písniček pro děti a má na svém kontě třicet divadelních premiér. A znovu se vrátil k učení - vyučoval pedagogy tzv. Orffovu metodu. Při tom všem si ověřil, jak velký význam má právě lidová písnička:
"Já jsem nabyl přímo jistoty, že lidová písnička je základ hudebního myšlení. Ona svou formou, protože ta forma je jednoduchá a elementární, představuje často jen osm, dvanáct, šestnáct taktů, je takový hudební tvar, který se každý, kdo chce a samozřejmě má-li dobrého učitele, prostě naučí. Představte si, kdyby učitel učil nejenom lidové písničky, protože jsou taky umělé písničky - a já jsem jich pro děti složil! - jako by byly lidové, i těmi rozměry, takže kdyby to učitel dokázal a každou hodinu hudební výchovy naučil děti jednu písničku, tak za jediný rok by děti uměly dobře třicet písniček. Umíte si představit, že za devět let skoro tři sta!"
Náš adventní pořad z cyklu Ach synku, synku končí. Příště si budeme s Františkem Synkem povídat o lidových zvycích, které provázejí samotné vánoční svátky a svátek Tří králů. Hezké prožití adventního období přeje Milena Štráfeldová.
