O nátlaku

Nad okolnostmi pátečního hlasování senátorů vládní strany se zamýšlí Zdeněk Vališ.

Velmi nejistý výsledek hlasování a z něho plynoucí ohrožení vlády přimělo vedení sociální demokracie k silnému nátlaku na vlastní senátory. Dokonce prý k takovému, jaký česká politika za posledních deset let nepamatuje. Největší kritiku ale schytal premiér Miloš Zeman. Už začátkem minulého týdne vyvolal pohoršení, když přesvědčoval senátorský klub své strany o nutnosti hlasovat pro novelu volebního zákona. Přímo bouře nevole se však snesla na Zemanovu hlavu poté, co pár hodin před hlasováním pohrozil odbojným senátorům vyloučením ze strany. Lidovým novinám to připomnělo dokonce potupné jednání o moskevských protokolech v roce 1968, kdy Brežněvovi posloužily k nátlaku tisíce tanků v československých ulicích a únos celé politické špičky. Je zřejmé, že jediné naděje odpůrců novely, ke kterým kromě představitelů čtyřkoalice, komunistů a nezávislých patřila rovněž řada médií, se před hlasováním upínaly do sociálnědemokratických řad.

Jedině tam bylo možné hledat hlasy proti novele vzhledem k tomu, že v Klausově ODS nebylo možné očekávat výskyt disidentů. V pátek šlo bezesporu o hodně. Atmosféra, která se vytvořila kolem Zemanových aktivit, však na druhé straně nesla známky až jisté hysterie a nelze ani vyloučit, že ve svých důsledcích měla kontraproduktivní účinek. Také prezident Václav Havel vyzval už před několika týdny senátory, aby zákon odmítli. Jeho apel ale vyvolal silné rozpaky mezi ústavními odborníky, protože podle nich není v duchu ústavy, aby se hlava státu pokoušela ovlivnit hlasování některé z parlamentních komor. Sociálnědemokratický místopředseda Senátu Ivan Havlíček, odpůrce volebního zákona, označil Havlovo vystoupení za chybu. A jak řekl deníku Právo, postoj prezidenta mu ztížil obhajobu názorů, které chová k novele volebního zákona. Při pátečním hlasování zvedl Havlíček ruku pro novelu. Zemanův nátlak na senátory byl podle nesmluvně opozičních politiků a komentátorů nemorální, nepřípustný, nedemokratický a snad i protiústavní.

Premiér a šéf sociálních demokratů má ale zcela právo pokusit se přesvědčovat senátory své strany, aby pro něco hlasovali. Kritizovat je možné pouze používání špatných prostředků. K nim jistě patří třeba vydírání. A v tomto ohledu lze samozřejmě vést diskusi o tom, zda je vydíráním hrozba vyloučením ze strany. Ještě obtížnější by bylo nazvat vydíráním, když premiér senátory upozorní na prostý fakt, že jejich odmítnutí novely může znamenat pád vlády. V uplynulých dnech ovšem mnozí často zdůrazňovali, že zákonodárcům zaručuje svobodu individuálního rozhodování Ústava. Proč tedy ale nepovažuje nikdo za nemorální běžnou praxi - a nejen českého parlamentu - že se scházejí sněmovní a senátní kluby politických stran, na kterých se usnáší společný postup v té či oné záležitosti? V systému stranické demokracie jde o normální věc. Navíc lze položit otázku, zda se vydírání nedopustili rovněž odpůrci novely. Kde vzít sedm statečných, ptaly se třeba v titulku Lidové noviny, čímž daly najevo, že kdo hlasuje proti novele, je jaksi úctyhodný.

Nemluvě o tom, že ze všech stran znělo upozornění o poslední šanci Senátu dokázat svou opodstatněnost, což by se stalo, kdyby novelu odmítl. To jsou právě ty momenty, které ubírají na důvěryhodnosti odpůrců novely. Nový volební zákon je jistě kontroverzní normou. Na rozdíl od většiny jiných zákonů ale mají možnost posoudit míru jeho kontroverznosti sami voliči.