"O smutných očích Lenky Reinerové"
Prý má nejsmutnější oči v Praze. Alespoň tak o Lence Reinerové hovořil toto pondělí v pražském divadle Rokoko moderátor její besedy s Arnoštem Lustigem. Poslední německy píšící česká spisovatelka se však ohradila - i ve svých devadesáti letech je plná optimismu. I když by na smutek měla právo. Jediná ze své židovské rodiny přežila holocaust, ona sama byla vězněna za války i v 50. letech, v Česku nesměla desítky let publikovat. Její knihy se k českému čtenáři dostávaly oklikou přes německá nakladatelství. Zachytila v nich česko - německo - židovské prostředí Prahy, které po 2. světové válce nenávratně zmizelo.
"Československá republika byla demokratická republika. A měli jsme velikou hranici s Německem. V důsledku toho jsme tu měli ve 30. letech velice početnou, částečně velice zajímavou německou antifašistickou emigraci. A já cítila potřebu, a hodně z mých vrstevníků taky, těmto lidem nějakým způsobem pomáhat. Tehdy nás ještě nenapadlo, že nás možná čeká obdobný osud. Mezi jiným, poněvadž to byla demokratická republika, tady mohli vydávat i svoje tiskoviny.Já jsem tehdy pracovala, to mi bylo asi devatenáct, v redakci, která z Německa sem emigrovala. Jmenovalo se to Arbeiter Illustrierte Zeitung. A podle tehdejšího tiskového zákona musel být zodpovědný redaktor československý občan. A pro ten časopis byla delší dobu zodpovědným redaktorem Greta Reinerová. Neměla se mnou vůbec žádné příbuzenské vztahy. Jednoho dne tato dobrá žena tu funkci už nechtěla vykonávat, on taky takový člověk musel často k policii, protože jsme uráželi jednou Göringa, podruhé Goebbelse a tyhle pány. A šéfredaktor časopisu prolétl tou místností, kde já jsem ťukala do stroje, za deset minut se vrátil, zase tam prolétl, pak se zastavil a řekl: Hele, ty jsi přece taky Reinerová! Nemohla ty bys teď být naším zodpovědným redaktorem? A já jsem se cítila obrovsky poctěná, ale řekla jsem: Já asi nemůžu, protože já ještě nejsem plnoletá. Tehdy byl člověk plnoletý v jednadvaceti. Ale tak mi to vrtalo hlavou, že jsem přesvědčila svou matku a byla jsem předčasně, úředně deklarována plnoletou. Byla jsem tudíž zodpovědnou redaktorkou toho emigračního časopisu."
Konečně se dostala do Mexika, kde pracovala pro čs. exilovou vládu. Tady se opět setkala s přítelem z předválečné Prahy - Egonem Ervínem Kischem. Do Československa se vrátila v roce 1948, ale už za pouhé čtyři roky, při procesu se Slánským, byla znovu zatčena a bez soudu vězněna 15 měsíců. Tyto dramatické zážitky zachycuje ve svých knihách:.
"To, co se událo, to není můj osobní osud. To je osud celé mé generace. Vždyť málokdy se stane člověku, že v jeho životě přichází jeden obrovský převrat za druhým, že se několikrát stane, že to, co bylo dodneška to nejlepší, je od zítřka to nejhorší. A s tím se ten člověk, který v tom žije, musí nějakým způsobem vypořádat. Jsou situace v životě, kdy je to buď - anebo. Jsou situace, kdy nemůžete žít napolo. Musíte zasáhnout a hlavně se věcem musíte postavit. Mne se lidi vždycky ptají, čím to je, že v tomto skutečně vysokém věku jsem optimistická nebo že se na život dívám kladně. No v tom to právě je, že se dívám kladně na život. Máme jen jeden, tak myslím, že ho musíme, pokud naše síly stačí, rozumným způsobem využít. Já nejsem smutný člověk, a myslím si, že kdybych byla, tak bych tu s vámi už dávno neseděla."
Na právě probíhajícím festivalu česko - německo - židovské kultury 9 bran byla Lence Reinerové udělena cena za přínos k rozvoji těchto tří kultur. Je také držitelkou prestižní německé ceny Schillerův prsten.
