Obraz, který cestoval dějinami. Canaletto ze sbírky Lobkowiczů jako jeden z vrcholů vídeňské sezóny
Obraz Canaletta z Lobkowiczkých sbírek je hvězdou výstavy ve Vídni. Jmenuje se Londýn: Primátorská slavnost na Temži. Návštěvníci Lobkowiczkého paláce o něj však nepřijdou. Díky obrazovce ho mohou vidět téměř ve skutečné velikosti, a díky moderním technologiím lze dílo rozpohybovat a vyprávět příběh jeho cesty dějinami.
Pro Lobkowiczké sbírky jde o významné mezinárodní uznání, vysvětluje PR manažer Jakub Fajnor.
"Obraz Primátorská slavnost na Temži odcestoval do Kunsthistorisches Museum Wien, kde je velká výstava děl Canaletta a Bellotta, což byl jeho synovec. Díky tomu jsme měli příležitost umístit sem obrazovku, která ukazuje a přibližuje jeho příběh. K vídeňské výstavě bych doplnil, že je to hlavní výstavní událost Kunsthistorisches Musea v tomto roce, a je pro nás velkou ctí mít tam vystaven jeden z těch obrazů. Navíc patří k highlightům té vídeňské výstavy, protože si ho vybrali na marketingové materiály. Není to poprvé, co tam půjčuje nějaký obraz ze sbírek Lobkowiczů. V roce 2018 byl zapůjčen obraz Pietera Bruegela Senoseč a v roce 2020 také Beethovenovy partitury."
Kníže Lobkowicz a Canaletto se zřejmě setkali
Canalettův obraz vznikl kolem roku 1748 během malířova londýnského období. Canaletto namaloval pouze několik takto velkoformátových obrazů. Právě lobkowiczké pohledy na Londýn jsou těmi prvními, dodal Petr Slouka.
"Canaletto na něm vymaloval tzv. primátorskou slavnost. Vidíme na něm řeku Temži, Katedrálu svatého Pavla, její bezprostřední okolí, ale hlavní akcent je opravdu na tuto slavnost, která byla měšťanskou událostí. Po řece se plaví stovky člunů a velké bárky. Jde o poměrně významnou událost v životě celého Londýna. Jednalo se o volbu primátora, který pocházel z londýnských cechů, tedy skutečně to nebyl šlechtic. Pak se na velké bárce plavil do Westminsteru, aby tam byl potvrzen králem. Následně se regata vracela, a potom se slavilo v cechovním domě, který stál v blízkosti Katedrály svatého Pavla. Takže s takovou velkou pompou tady Canaletto zachytil důležitou událost v životě britské metropole a navázal tu i na svá předchozí působení v rodných Benátkách, kde podobné námořní slavnosti byly na denním pořádku a vidíme je na spoustě jeho pláten právě z toho benátského období."
Dá se očekávat, že se kníže Lobkowicz a Canaletto setkali. Jak k tomu setkání došlo?
"Já se shodou okolností věnuji výzkumu života šestého knížete z Lobkowicz, tedy Ferdinanda Filipa. K tomu setkání pravděpodobně došlo za přispění jednoho z důležitých Canalettových patronů, jímž byl Charles Lennox, druhý vévoda z Richmondu. Ten prostřednictvím svých uměleckých agentů Canaletta do Londýna pozval a potom byl i hlavním hostitelem našeho Lobkowiczkého knížete. Takže se domnívám, že právě přes tyto dva pány k setkání došlo. Navíc Ferdinand Filip z Lobkowicz udržoval přátelské styky s benátským vyslancem a s jeho manželkou, tak možná i ten v tom hrál nějakou zásadní roli."
Veduty měli původně Lobkowiczové v ložnici
Obraz má status kulturní památky České republiky a jeho převoz proto podléhá přísnému schvalovacímu režimu a speciálním bezpečnostním a konzervačním podmínkám. Jak se však takové obrazy přepravovali ve středověku?
"Přes La Manche se musely přepravit na lodi a potom se to s velkou opatrností muselo na kárkách převážet sem, ale už to asi bylo nějakým způsobem modernizované. Víme, že třeba když si Rudolf druhý nechal z Benátek poslat jedno z jeho vrcholných uměleckých děl, Dürerovu Růžencovou slavnost, sem do Prahy, tak obraz přes Alpy přenášeli na ramenou čtyři silní muži, protože dobře věděl, že ten obraz je malovaný na desce, tudíž by drkotání v nějaké kárce asi nepřežil, tak volil právě tento způsob přepravy. Canalettovy veduty jsou malovány na plátně, takže tam už to bylo o něco jednodušší, ale tehdejší dobové prostředky musely být využity. Takže lodě a potom nějaké kárky a bryčky," vysvětluje Petr Slouka.
Obrazy zpočátku viděl málokdo. Lobkowiczové je totiž měli v ložnici. Později byly veduty v zahradním paláci ve Vídni. Pak se stěhovaly zpět do Čech, protože v polovině 19. století je mohli spatřit návštěvníci lázní Bílina. Bílina patřila Lobkowiczům, a měli tam jedno ze svých oblíbených sídel. A Ferdinand Josef z Lobkowicz se rozhodl pro lázeňské hosty otevřít soukromé muzeum, kde zpřístupnil část sbírky. Obrazy zkonfiskovali nacisté, poté komunisté. Po revoluci byly Lobkowiczům vráceny. Tento unikátní obraz už jednou Česko opustil. Na oslavy 60ti let královny Alžběty na trůně cestoval do Londýna.
Všechny londýnské věže jsou na pěti metrech čtverečních
Obě Canalettovy veduty visí v Lobkowiczkém paláci proti sobě. Jeden žije slavností, druhý má poklidnou atmosféru řeky Temže. Ten se líbí Petru Sloukovi ještě víc.
"Já se přiznám, že mám radši ten protější. Byť se celý život zabývám studiem baroka, tak nejsem úplně příznivcem takové vnější okázalosti a pompy toho pozdního baroka. Ten protější obraz na mě působí takovým klidnějším dojmem. Ale musíme říci, že na tom obraze, který byl zapůjčen do Vídně, je skutečně akcentována právě ta námořní slavnost a vznešenost celé události. Kulisu k tomu dotváří Londýn, který ale je určitým způsobem Canalettem trošičku poupraven, aby působil ještě monumentálněji. Když se podíváte na pozadí, tak počet těch kostelních věží, tam nikdy nebyl. Dá se říct, že všechny věže Londýna jsou smrsknuté tady na těchto 5 metrech čtverečních.
Ten protější je skutečně velmi detailní, intimní výpovědí o tom, jak to město funguje, dá se říct i s troškou náznaku jistého naturalismu. Vidíme tam trošku zakalenou vodu Temže, v pozadí kouř z těch tisíců komínů. Dá se na tom nádherně studovat i celý plán toho města, jak se město postupně rozšiřovalo, včetně tehdy nově budovaného Westminsterského mostu, jehož počáteční oblouky na sobě mají ještě pořád lešení."
Obraz zůstane ve Vídni do 6. září. Pak se zase vrátí na své místo v Lobkowiczkém paláci.
