Ohrožený summit

Prahy se nevzdáme, říkají až na výjimky čeští politici v souvislosti se summitem NATO plánovaným v českém hlavním městě na listopad příštího roku a obavami, že by se mohly opakovat nedávné krvavé demonstrace v italském Janově. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, summit Severoatlantické aliance v Praze by mohl být ohrožen z úplně jiného důvodu. Totiž kvůli nedostatku lidí, kteří by mohli s aliancí komunikovat.

Nedávný verdikt Ústavního soudu zrušil klíčové body bezpečnostních prověrek podle zákona o utajovaných skutečnostech. Samotnou právní normu, díky níž vznikl Národní bezpečnostní úřad, který na ochranu utajení dohlíží, schválila sněmovna až v roce 1998. A to teprve po důrazném upozornění centrály NATO, že bez řádně podchycené ochrany dat a bez důkladného prověření lidí přicházejících s nimi do styku, nemůže Česká republika na členství v NATO vůbec pomýšlet. Není žádným tajemstvím, že do této situace se Česko dostalo zásluhou letitého ignorování celé problematiky ze strany všech rozhodujících politických sil v zemi. Proto také ještě půl roku před vstupem Česka do aliance nebyly v její centrále v Bruselu výjimkou scény, kdy Poláci a Maďaři už vyjednávali o tajných záležitostech, zatímco Češi čekali za dveřmi. Dokonce ani ti, kteří se měli jednání přímo účastnit, nebyli náležitě prověřeni podle standardů NATO.

Vyjukaný český parlament zahnaný vlastní vinou do kouta nakonec urychleně stvořil příslušný zákon. Jenže, jak už si všichni zvykli, tvorba legislativních norem bývá v české kotlině často spíše přehlídkou lidové tvořivosti zákonodárců než snahou o odpovědný přístup k zájmů republiky. A nezřídka také hned druhý den po schválení zákona zazní první hlasy požadující jeho novelizaci. V případě urychleně přijatého zákona o utajovaných skutečnostech se poslancům dokonce podařilo vytvořit nebezpečnou třaskavinu. Především pokud jde o osobní prověrky. Úřad totiž posbírá ze všech možných stran nejrůznější informace, počínaje vlastním vyšetřováním, přes policii až po tajné služby, nějak tyto informace vyhodnotí a nakonec z nich vyvodí závěr: prověřený člověk může nebo nemůže mít přístup k utajovaným skutečnostem. Své rozhodnutí ale nesmí úřad podle zákona zdůvodňovat. A v tom tkví právě ona zmíněná výbušnost. Národní bezpečnostní úřad sice podléhá formálně premiérovi, ale jinak nad ním neexistuje žádná kontrola.

Pro srovnání, nad civilní kontrarozvědkou, tedy Bezpečnostní informační službou, má přímý dohled zvláštní parlamentní výbor. Označit přitom někoho za bezpečnostní riziko je zneužitelné. Tak tomu bylo, je a bude všude ve světě. Tajné služby a úřady typu jako je Národní bezpečnostní úřad mají přirozeně své zájmy. Ty jsou specifické a často oprávněné z hlediska jejich práce. Nezřídka ale kolidují třeba s ochranou lidských práv. Nemluvě o tom, že v mocném a nekontrolovatelném úřadu se může kdosi nechat uplatit, aby neprověřil konkurenční firmu a ta se tak nedostala k lukrativní vojenské či jiné zakázce. Rozhodnutí Ústavního soudu zrušit některá ustanovení zákona lze tedy jen stěží nějak napadnout. Jejich protiústavnost bije do očí. V demokratickém státě prostě musí existovat nějaký mechanismus, kterým by bylo možné přezkoumat oprávněnost osvědčení vydaného úřadem. Pouhá víra v čest a poctivost jeho zaměstnanců nestačí.

Teď ovšem vzniká jiný problém. Neméně závažný. Kdo by měl hrát roli toho nestranného arbitra? Mnozí v uplynulých dnech označili bez zaváhání za takového arbitra soud. Není přece v demokracii přirozenějšího místa pro řešení podobných sporů. Zazněly ale také hlasy, podložené velmi silnou argumentací, dokazující, že soud naopak není v tomto případě vhodným mechanismem. I kdyby se soud vzhledem k utajovaným skutečnostem konal za hermeticky uzavřenými dveřmi, nelze v řízení odepřít jeho účastníkům, aby se do detailu seznámili s argumenty druhé strany a s důkazy, které nabízí. V případě subtilnějších podezření by pak ale Národní bezpečnostní úřad neměl šanci u soudu uspět, protože by musel prostě mlčet. Známý advokát Tomáš Sokol uvádí příklad, kdy třeba manželka prověřovaného bude mít milence a ten bude kontrarozvědkou dlouhodobě rozpracován jako možný agent cizí rozvědky. Národní bezpečnostní úřad, který na základě informací z kontrarozvědky vydal prověřovanému negativní osvědčení, se ale touto informací u soudu nebude smět ohánět. Jinými slovy nebude moci podat soudu důkaz, proč vydal negativní osvědčení.

Ale mohou nastat i jiné situace, kdy tváří v tvář evidentnímu grázlovi se soud zeptá: A kde máte důkazy? Někteří poslanci proto zastávají názor, že než soudně přezkoumávat prověrky, bylo by možná lepší je zrušit. To je samozřejmě nesmysl. Nějaké východisko ale budou muset poslanci v novele zákona najít. Ústavní soud také vytvořil svým verdiktem velice schizofrenickou situaci pro ředitele Národního bezpečnostního úřadu. Kontroverzní pasáže ze zákona byly zrušeny, ale na druhé straně dal Ústavní soud pro platnost nového zákona odklad do června příštího roku. Sám ústavní soudce Vojen Güttler řekl v rozhovoru pro deník Mladá fronta Dnes, že neví, jak by měl ředitel úřad řešit situaci v současném mezidobí. Ředitel úřadu je opravdu v prekérní pozici. Pokud by postupoval přesně podle verdiktu soudu a například vydal odůvodnění, proč ta a ta osoba neprošla prověrkami, porušil by tím dnes zákon.

Každopádně většina pozorovatelů uvádí, že prověrky se teď ochromí. A jelikož prověrku potřebují třeba i některé uklízečky na generálním štábu, zůstává otázkou, zda se v celém Česku najde do listopadu příštího roku dostatek organizačního personálu pro zabezpečení summitu NATO. Představa, jak se čeští generálové ohánějí koštětem, obsluhují faxy a kopírky či roznášejí kávu, je dosti zábavná.