Osudy rodin rozdělila železná opona
Železná opona zasáhla do života tisíců lidí. Ivana Denčevová a Michal Stehlík vybrali do své knihy „Rozděleni železnou oponou“ šest známých jmen, šest osudů. Vypravují příběhy rodin a zvláště dětí, které zůstaly v Československu. Jde o příběhy pěti otců a jedné matky.
„S Ivanou Denčevovou děláme dlouhodobě téma soudobých nejnovějších dějin hlavně po roce 1968 a často jsme se věnovali spíše politice nebo těm velkých událostem. Pak jsme se jednou dostali k materiálům Jiřího Němce, filozofa, který musel odejít do Rakouska. Tehdy nám došlo, že jsou tam i konkrétní osudy rodin, dětí, které zůstaly v Československu, a většinou otcové odešli za hranice. Ty velké dějiny mají možná dramatičtější zrcadlo v těch konkrétních osudech. Začali jsme vytypovávat osobnosti či osoby, které byly na jedné straně něčím zajímavé, a na druhé straně železná opona rozdělila tu konkrétní rodinu. Řekli jsme si, zkusme najít těch osudů víc. Najednou se zjistilo, že je to hned několik významných osobností. Skončili jsme u šesti klíčových osudů“.
Které osobnosti to byly?
„Už jsem zmínil Jiřího Němce, filozofa a signatáře Charty 77. Nejznámější je asi herec Pavel Landovský, který odchází také do Vídně, spisovatel Jiří Gruša, který působil v Německu, dále s rozhlasem bezprostředně spjatý Sláva Volným. Je známý reportážemi z roku 1968. V knize je i osud ženy Otky Bednářové, ale trochu opačný. Ona zůstala a její synové skončili za hranicemi. Byl tam i komunistický politik, v tomto případě Zdeněk Mlynář, který se ocitl v nemilosti po potlačení Pražského jara a také skončil v rakouském exilu. Tyto osobnosti jsou známé z našich dějin, ale už méně známý je osud jejich rodin nebo jejich blízkých“.
Kdo tady musel nechat nejmladší děti?
„Nejmladší děti měl asi Jiří Gruša a Jiří Němec. Ale Němcova rodina byla hodně rozsáhlá a široká a těch dětí tu zůstalo několik. Zároveň ta manželství byla hodně složitá, protože disent vytvářel určité ghetto, nebyly to jednoduché osudy. Je smutné, že v případě Slávy Volného se už otec se synem nikdy nepotkal. V ostatních případech tomu tak bylo, ale v případě Slávy Volného je to už jen smutný telegram o otcově úmrtí. Takže jsou tam i osudy, které zůstaly svým způsobem nenaplněny“.
Synové vzpomínají na své otce i v rozhlasovém cyklu
Podle knihy vznikl i rozhlasový cyklus, ve kterém Sláva Volný na svého otce takto vzpomínal:
„Naposledy jsem se viděl s tatínkem v roce 1968. Ten rok byl pro mě velice bolestný a traumatizující. Strávil jsem tehdy půl roku v nemocnici, kde jsem skoro umíral na rakovinu krve. Když mě pustili, tak jsem jel do ozdravovny v Kamenici nad Lipou na dva měsíce. A najednou byl srpen, už bylo po invazi. Přijel tam za mnou tatínek a říkal mi: Slávo, já ti musím něco říct. Vím, že je ti teprve dvanáct, ale vidíš, že doba je hrozná, všude tanky, přijeli sem Rusové. Rusové, kterým jsme věřili, kteří nás osvobodili a najednou to je okupace. Já na něj koukal vytřeštěně. A táta mi říkal, uvidíš, třeba se to zlepší, ale na nějakou dobu se neuvidíme. Jsi velký chlap. To jsem sice nebyl, ale co asi má říct otec synovi, aby nebrečel. Nebylo mi zrovna lehké, ale nějakým způsobem šel život dál. Teprve potom jsem pochopil, jak tím, že táta emigroval a přišla tzv. normalizace, se můj život obrovským způsobem změnil“.
Sláva Volný si změnil jméno na Jaroslav. Ke svému jménu se vrátil opět v 90. letech. S otcem byl v kontaktu pouze telefonicky, pracoval tehdy v pohřebním ústavu:
„V noci jsme si dlouze povídali. Několikrát jsem si říkal, jestli venku nezastaví nějaké to bílé auto a nesebere mě, protože ty hovory byly kolikrát až na samou dřeň. Bohužel s tatínkem jsme se už nikdy nepotkali. Otec umřel rok a půl před sametovou revolucí v lednu 1987. Pro mě to bylo bolestné, protože jsem si neustále přál a věřil jsem, že tátu uvidím. On miloval Prahu a moc toužil zpět. Ačkoliv mu nabízeli, že může mít stálý pobyt v USA, tak to odmítal, protože věřil, že bude blíž k Československu, když zůstane v Bavorsku, v Mnichově“.
Spisovatel Jiří Gruša zde zanechal čtyřletého syna Václava, kterého viděl až po devíti letech. A takto vzpomínal Václav Gruša na své dětství v rozhlasovém pořadu Ivany Denčevové.
„Všimnul jsem si, že ty reakce se změnily s dobou revoluce na velice pozitivní“.
Už jste nebyl ta persona non grata?
„Dá se to tak říct“.
Jak jste to snášel ve svých 14 či 15 letech? Nezamávalo to s vámi trochu? Nutilo vás to přemýšlet o něčem, co jste do té doby nebral na vědomí?
„Když máte pubertu a přijde revoluce, tak to znamená, že celá společnost je katapultována do pubertálního stavu, takže já jsem to moc neřešil a začal jsem si užívat všemi nezdravými způsoby“.
Například?
„Veselý život, co vám mám povídat. To uvědomění přišlo ještě později“.
Jaké bylo setkání Václava Gruši se svým otcem?
„Bylo v době revoluce, bylo rozpačité. Na druhé straně, otec byl velice inteligentní a rozumný člověk. Když už ta možnost vychovávat mě, nebyla, tak se o to ani nepokoušel. Nakonec jsme byli oba rádi, že jsme našli základ velice příjemné komunikace“.
Co říkal na váš veselý život?
„Raději to nekomentoval, ale byl rád, že jsem s ním skončil“.
Do knihy se dostaly unikáty z rodinných archivů
Každý z příběhů, v němž došlo k rozdělení rodičů a dětí, se odehrál v jiném časovém období normalizace, od Pražského jara po 80. léta, kdy probíhala operace státní bezpečnosti, nazvaná Asanace. U mikrofonu je opět historik Michal Stehlík. Byli aktéři knížky ochotni otevřeně mluvit o svých příbězích?
„Na toto je geniální spoluautorka Ivana Denčevová, která dokázala umluvit většinu aktérů, aby zavzpomínali. Nebylo to jednoduché, některým se do vzpomínek příliš nechtělo. Jiní měli naopak vzpomínek spoustu. Vracet se k některým vzpomínkám nemusí být vždycky úplně jednoduché. Při těch šesti osudech je to mnoho potomků, nešlo jen o jednoho“.
Zastavme se u jediné ženy, která je v knize, Otky Bednářové. Její děti odešly, jaký měly osud?
„Otka Bednářová je klasický případ nečernobílé historie. Po roce 1948 byla členkou komunistické strany, působila v rozhlase i v televizi v 50. a 60. letech. Tam už se trošku vyhranila investigativním přístupem reportáží. V roce 1968 se přidala k reformnímu proudu, který skončil tou depresí z okupace. Otka Bednářová byla velmi aktivní jak v Chartě 77, tak následně ve VONSu, dostala se před soud. Tam je velmi silný výrok, že ona si kdysi slíbila, že už nebude lhát, nebo nebude manipulovat s dějinami, jak zažila v 50. letech. Končí ve vězení, navíc s velkými zdravotními problémy. Její synové odchází do exilu a rodina se dělí. Odešli do Rakouska a posléze do Velké Británie. Vidí se až na přelomu 80. a 90. let“.
Který z těch příběhů na vás nejvíc zapůsobil?
„Možná příběh filozofa Jiřího Němce, který stál u zrodu Charty. Je to také tím, že měl rozsáhlou rodinu. Je to osobnost, která je hodně barvitá, zároveň ne tak známá. Dokonce si myslím, že Jiří Němec je téma na samostatnou knihu nebo samostatný rozhlasový pořad. To pro mě bylo hodně silné i s tím smutným návratem. Jiří Němec se vrátí, ale potom umírá tak trochu osamoceně v nemocnici, takže to není úplně šťastný osud a je hrozně silný“.
Podařilo se vám do knihy sehnat různé dokumenty třeba z rodinných archivů, které nebyly nikdy před tím vystaveny?
„Určitě ano, jsou to materiály například dopisů Zdeňka Mlynáře Vladimíru Mlynářovi, je to právě ten smutný telegram Slávovi Volnému mladšímu o smrti jeho otce, jsou to nepublikované fotografie synů Otky Bednářové z jejich pobytů v zahraničí. Jsou to dokumenty Pavla Landovského o odebírání občanství a podobně. Z velké části jde o dosud nepublikované dokumenty, které zase trošku doplňují tu mozaiku 70. a 80. let 20. století“.
