V mnoha podobách si česká společnost v těchto dnech připomíná čtyřicet let od sebeupálení Jana Palacha. Před dvaceti lety mělo takové vzpomínání velmi dramatický průběh. A naznačovalo, že komunistický režim si může být stále méně jistý stoprocentní poslušností obyvatel tehdejšího Československa.
Přes všechna slova uznání vůči činu Jana Palacha se do úvah o něm často vkrádají také zmínky o smysluplnosti natolik krajního aktu, jakým je sebeupálení. Nevyhnul se tomu při páteční vzpomínce ani premiér Mirek Topolánek: "Přestože mnohdy je považován čin Jana Palacha jako nesmyslný a krajní, tak v dané chvíli ovlivnil nejméně jednu generaci lidí a jasně tehdy prokázal nejenom Čechům a Slovákům, ale i směrem ven, že ne všichni se smířili s totalitou."
Snad v největší míře pak toto poselství došlo naplnění dvacet let po Palachově činu, v lednu 1989, kdy se výročí stalo podnětem nevídané série občanských protestů. V neděli 15. ledna se asi tisícovka lidí sešla na ohlášeném, ale nepovoleném pietním aktu k uctění oběti Jana Palacha na Václavském náměstí v Praze. Zatímco bezpečnostní síly zabránily pokusu položit k soše svatého Václava květiny a stuhu se jménem Jana Palacha a zadrželi několik předních aktivistů, počet shromážděných se zněkolikanásobil. Byli rozehnáni za použití obušků, slzného plynu a vodních děl.
Přesto – nebo právě proto - den poté přišli znovu. Následoval opět brutální zákrok, jehož náhodným svědkem byl i tehdejší redaktor Československého rozhlasu, dnes ředitel Radia Praha Miroslav Krupička, který již před lety zveřejnil tuto vzpomínku: "Bylo slyšet výzvy k rozchodu. Najednou se ozvaly výstřely a začalo stříkat vodní dělo a celý ten dav se začal valit přes nás, přes magistrálu, nahoru k Národnímu muzeu. Nastala strašná řež, hlava-nehlava, lidé utíkali, my jsme utíkali, za námi policajti se psy. Kdo upadl na zem, byl nemilosrdně zmlácen, byla mu nasazen pouta a byl odvlečen. My jsme se samozřejmě s většinou těch prchajících lidí zachránili v blízkých ulicích, ale vzpomínám si, že ta policejní brutalita, kdy šlo téměř o život, nebo teda určitě o zdraví, mě naprosto šokovala."
Podle dobových záznamů režim sahal po všemožných rezervách: jen v pražských ulicích bylo od prvního dne nasazeno tři a půl tisíce ozbrojenců, z toho asi třetinu představovali členové Lidových milicí, zbytek příslušníci Sboru národní bezpečnosti včetně důchodců a záloh. Ve Vídni přitom od začátku téhož týdne jednala Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a tvrdé zásahy, zaznamenané i v zahraničních médiích, komplikovaly pozici československého režimu. Policie přesto zasahovala i v dalších dnech a režim sáhl k i tehdy naprosto nezákonnému kroku, když policie v nepříznivém lednovém počasí vyvezla stovky demonstrantů desítky kilometrů za Prahu.
V sobotu pak mocenské složky zmařily pokus uctít Palachovu památku v jeho rodných Všetatech a skončil takzvaný Palachův týden, zjevná předehra pozdějších listopadových událostí. Tak na leden 1989 vzpomíná i socioložka Jiřina Šiklová: "V lidech se tedy ta jakási jiskřička toho, co v nich bylo kdysi dobrého, tak se tedy obnovila. Ta jiskřička jako kdyby se znova rozdmychala."
