Pes a kráva

Od 1. srpna má v severomoravském městě Havířov začít platit nová vyhláška omezující volný pohyb psů. Vyhláškou reaguje radnice na petici občanů, které pobouřil nedávný incident, kdy na místním hřišti pes těžce pokousal čtyřleté děvčátko. Jak uvádí Zdeněk Vališ, havířovská radnice se svou vyhláškou určitě neuspěje, což ovšem psí problematiku nesmete ze stolu.

Stačila chvilička. Majitel psa mu sundal náhubek. Pes vzápětí bez varování zaútočil na nedaleko stojící děvčátko a zakousl se mu do obličeje. Následky ponese dívka do konce života. Je to v letošním roce už šestý případ závažného útoku psa na člověka na veřejném prostranství. Opatření Havířovské radnice okamžitě uvítala i jiná města, kde chystají obdobnou vyhlášku. Má to ovšem jeden háček. Taková vyhláška totiž nemá oporu v zákoně a může být snadno napadnutelná. Už před dvěma roky shledal Ústavní soud podobné opatření v městě Kravaře za protizákonné. Soudci dospěli k závěru, že bezdůvodné omezování volného pohybu psů by mohlo být považováno za týrání zvířat.

Návrh příslušného zákona loni předložil v parlamentu poslanec Unie svobody. Kvůli obrovským protestům pejskařů, kteří uspořádali i demonstraci na Václavském náměstí v Praze, byl nakonec návrh stažen. Na září ale připravují někteří poslanci nový návrh. V zákonu by se měly stanovit základní mantinely pro chov a držení psů, přičemž osm psích plemen by bylo označeno za nebezpečná a jejich majitelé podrobeni zvláštnímu režimu. Chovat takové zvíře by mohl občan pouze se souhlasem obce a za splnění přísných podmínek, například vlastní bezúhonnosti. Autoři návrhu zákona tím chtějí vyjít vstříc obcím, které zoufale hledají cestičky, jak ochránit občany před jinými bezohlednými občany.

Pejskaři se samozřejmě brání, že jejich miláčkové za nic nemohou, to přece jen ti druzí jsou na vině, ti neukáznění chovatelé se špatně vychovanými psy. Zkuste to ale vykládat lidem, které už nějaký pes bezdůvodně napadl! Navíc každý odborník potvrdí, že i ten nejlépe vycvičený a poslušný pes zůstane vždy zvířetem. I kdyby tisíckrát před tím jednal naprosto přesně podle předpokladů, nikdo nemůže předvídat, jaký skrytý pudový program se mu v určitém okamžiku otevře v hlavě. Základním problémem samozřejmě zůstává to, že někteří majitelé psů si skutečně svých čtyřnohých chráněnců váží víc než spoluobčanů. Pravidelně se o tom ostatně přesvědčujeme na podrážkách svých bot, pokud neustále bedlivě nesledujeme chodník před sebou.

Proti mnohdy agresivním argumentům pejskařů stojí neméně silné protiargumenty. Svoboda jednoho člověka končí přesně v místě, kde začíná svoboda druhého. A především tam, kde už je ohrožen lidský život, musí jít zájmy zvířete stranou, i když to zvíře za nic nemůže. 134 zdravých krav ze zemědělského družstva Dušejov na Jihlavsku také za nic nemohlo a přesto byly nemilosrdně zlikvidovány za mlčenlivého přihlížení celé společnosti. Jenom proto, že u jedné z nich byla zjištěna nemoc šílených krav. Každý si, byť mnohdy s těžkým srdcem uvědomoval, že toto drakonické opatření je nezbytně nutné, neboť teoreticky mohly ty krávy ohrozit člověka. Stačilo pouhé "by mohly". Proč tedy nemá být stejné hledisko uplatněno třeba u povolování chovu bojových plemen psů? Je snad kráva podřadnější zvíře než pes?