Petr Kočnar: Všichni si myslí, že mám peníze a můžu dát každému

Petr Kočnar (uprostřed), foto: Organizace Talking through Art

Nejdřív oslovoval ve Rwandě lidi na ulici. V roce 2015 založil neziskovou organizaci, která pomáhá lidem s fyzickým postižením. Začínali v jedné místnosti. Dnes má Petr Kočnar v hlavním městě Kigali školu rekvalifikace.

„Do Rwandy jsem jel proto, že jsem se chtěl naučit francouzsky. Před tím jsem žil tři roky v Keni. Pak jsem se rozhodl jet do Rwandy a najít místo, kde bych mohl pracovat jako dobrovolník. To se mi nepovedlo. Zjistil jsem, že ve Rwandě je řada lidí, kteří mají nějaké postižení, a žebrají na ulici. Tak mě napadlo jim nějak pomoct. Protože jsem studoval Umělecko - průmyslovou školu, tak jsem začal pomáhat s arteterapií. Tak to všechno začalo“.

Jaký je první dojem člověka, který přijede do Rwandy? Vy máte srovnání i s jinými africkými zeměmi, kde jste žil.

„První dojem nebyl jiný, než z jakékoliv jiné africké země. V průběhu doby, co tam žiji, což je asi rok a půl, tak jsem zjistil, že kultura Rwandy je úplně jiná, než v jiných afrických zemích. Lidé si ještě nezvykli na cizince a moc na mě koukají, bez toho aniž by pozdravili nebo se usmáli. Jsem jakoby pod drobnohledem, a je těžké si na to zvyknout, ale postupně už si zvykám“.

Petr Kočnar (uprostřed), foto: Organizace Talking through Art

Jsou tam ještě nějací další Češi?

„Potkal jsem jednoho Čecha, který tam má zaměstnání, a žije tam asi pět let. Jsme tam dva“.

Jak jste s postiženými lidmi z ulice navázal kontakt?

„Skamarádil jsem se s jedním klukem z Rwandy, a jeho napadlo oslovit tyto lidi. Vzal mě do města a začali jsme si s nimi povídat v jejich jazyce. Tam se mluví rwandsky. Všechno mi překládal. Dávali jsme jim různé otázky a ptali se, jestli by měli zájem účastnit se programu, kde by malovali a dělali něco jiného, než jenom žebrali na ulici“.

Bylo těžké je přesvědčit?

„Asi z 50 lidí, které jsme oslovili, jich přišlo zhruba 15. Nebylo jednoduché přesvědčit všechny, protože za tím neviděli žádný výdělek“.

Jak to dál fungovalo? Vy máte nějaké centrum v Kigali v hlavním městě. Kam za vámi chodí?

„Začali jsme s takovým dvorkem a malým domečkem, kde byla jedna místnost. To jsme dostali od maminky toho kamaráda. Za tři měsíce jsme si už našli svoje místnosti, kde platíme nájem. Už to funguje jako škola, protože od arteterapie jsme se posunuli jinam, a děláme rekvalifikační kurzy“.

Jak staří lidé k vám chodí? Jsou postižení od narození nebo po nějakém úrazu?

Postižení lidé ve Rwandě, foto: Organizace Talking through Art

„Věkový limit nemáme. Většinou chodí mladí. Ale máme taky pár starších. Někteří jsou postižení díky občanské válce. Jednomu chybí ruka, protože si hrál s granátem, aniž by věděl, že je to granát, když byl malý kluk. Chodí k nám paní, které chybí noha, protože v průběhu války vybuchl přímo vedle ní granát. Mnozí nebyli očkovaní proti dětské obrně, takže od mladého věku mají problémy s nohama a tak různě. Dva jsou postiženi po autonehodě“.

Zmínil jste se, že ti lidé potřebovali hlavně pomoci s vlastním uvažováním a sebevědomím.

„Přesně tak. Sebevědomí jim chybělo moc. Obecně Rwanďani se na lidi, kteří vypadají trošku jinak, dívají, jako by byli méněcenní. A to jsou hlavně lidé s postižením. Tam je lidé vůbec neberou jako sobě rovné. A já jsem se to snažil změnit. Lidé, co mají nějaké postižení, se cítí méněcenní a bojí se. Podařilo se nám jim to sebevědomí dodat. Jednak prostřednictvím arteterapie, a také tím, že byli ve skupině. Ukázali jsme jim. že jsou úplně stejní jako my“.

Na arteterapii jste navázali rekvalifikačními kurzy. Co se učí?

„Za rok a půl jsme se dostali ke kurzům, které jim budou k něčemu dobré. Předtím jsme se tak nějak hledali. Vyráběli různé korálky, naučili se vyšívat, háčkovat a plést. Něco dokázali, ale zjistili jsme, že se tím asi neuživí. Našel jsem tam takové tradiční rwandské misky, a sehnal jsem učitelku, která je to učí. Teď vyrábějí krásné misky, které se dají využít buď v domácnosti, nebo jako dekorace. Ve Rwandě existují firmy, které je vyvážejí do Ameriky. Pokud se to ti moji lidé naučí dělat perfektně, tak mají možnost získat zaměstnání“.

Takže i potom, co opustí vaše centrum, jsou schopni se postavit na vlastní nohy?

„Přesně tak. Funguje to tak, že budou pracovat z domova. Ta firma k nim přijede, dá jim materiál, řekne jim jaký design košíku nebo misky chce, jaký počet a za jakou dobu. Oni to vyrobí, pak si pro to přijdou, zaplatí jim, a odvezou si to. Takhle to funguje“.

To jsou místní firmy nebo nějaké zahraniční?

„Firma, se kterou jsem se bavil, a která nabídla pomoc, je místní, založily ji dvě ženy. Teď zaměstnávají 4000 lidí“.

Jaký je váš cíl? Chcete lidi postavit na vlastní nohy a poslat je do života, nebo se jim dál věnovat?

Projekt Talking through Art, foto: Organizace Talking through Art

„Rozhodně bych se jim věnoval dál, protože už se stali mými kamarády. Můj program funguje tak, že já se jim snažím zprostředkovat práci, ale zároveň se snažím pomoct i jejich dětem, protože většina z nich nechodí do školy, takže já sháním i sponzory, aby jim platili školu“.

Co je největší problém, na který ve Rwandě narážíte?

„Všichni si myslí, že když jsem bílý, tak mám peníze, a můžu dát každému, a když někomu nedám, tak si myslí, že lžu, a nechtějí mi věřit. To je problém, se kterým se člověk setkává každý den, ale musí se naučit říkat ne“.

Jak je vaše nezisková organizace financovaná? Vy tam pracujete jako dobrovolník, ale všechny aktivity stojí spoustu peněz. Jak je získáváte?

„Zatím je získávám tak, že mám byt, který pronajímám a ten nájem dávám na chod organizace. To mi podporuje projekt do té doby, než se mi podaří najít sponzory. Já jsem se nikdy tyhle věci neučil, ale doufám, že se mi to podaří, protože projekt má smysl“.

Vy jste tam od roku 2015, ale už před tím jste žil v Africe, a pracoval na různých projektech. Na co ve Rwandě navazujete?

„Pracoval jsem jako dobrovolník v Kamerunu šest týdnů. Tam jsem fotil misii, která se stará o lidi s fyzickým a mentálním postižením. Pak jsem žil tři roky v Keni, kde jsem pracoval, a založil jsem si tam farmu. Bylo to spíš podnikání, nebylo to dobrovolničení“.

Předtím jsem se ptala na největší problém. Je něco, co člověka ve Rwandě okouzlí?

„Je to určitě krajina. Rwandě se říká země tisíce kopců. Je to hodně zelená krajina, je tam čisto. Vláda se snaží prezentovat Rwandu jako nejlepší z celé Afriky. Je tam celkem čistý vzduch, když se odjede za město. Jsou tam krásná jezera. Příroda je určitě okouzlující“.