Petr Pithart: Národní identita není v rozporu s evropanstvím
Evropa vždy představovala různost a pluralismus názorů: na politiku, náboženství i třeba na to, který sýr je nejlepší. Identifikovat se s Evropou proto představuje identifikovat se s růzností, a evropanství proto nijak neruší národní identity. Prohlásil to na úvod 13. ročníku česko-německé konference v Jihlavě předseda Senátu Petr Pithart. Přirovnal jednotlivé identity člověka k letokruhům stromu, od nejvnitřnějšího ztotožňování se s rodinou, obcí, regionem, státem, ale třeba i kontinentem. Silný je ten strom, který má hodně letokruhů, a to lze vztáhnout i na člověka: slabý je ten, který má jen několik "letokruhů identity" a všechny ostatní odmítá jako nepřátelské, uvedl Pithart. Podle jeho slov lze určitou formu identity najít i u Evropské unie - projevuje se přerozdělováním bohatství chudším zemím či regionům. V této souvislosti ale předseda Senátu kritizoval bohaté unijní státy, že se v souvislosti s nynějším rozšířením společenství snaží snížit procento takto přerozdělovaných prostředků. "Má to snad znamenat, že tato evropská identita je už minulostí, že platila jen v rozdělené Evropě?" řekl Pithart.
Letošní 13. ročník česko-německé konference v Jihlavě se koná pod tématem Identita v nové střední Evropě. Pořádají ji jako vždy společně pražská Nadace Bernarda Bolzana a katolicky orientovaná sudetoněmecká organizace Ackermannova obec. Mezi hosty a přednášejícími jsou historici, politici i pamětníci obou stran a diplomatičtí zástupci Německa, Slovenska a Rakouska. Hlavní, sobotní jednání konference se zaměřilo na témata zacházení s národními dějinami a schopnosti EU překonat zásadní problémy postkomunistické střední Evropy.
Česko-německé usmíření zřejmě musí vycházet z teze, že se oba národy ve všem neshodnou, ale přesto si naslouchají. Dospěla k tomu sobotní diskuse v Jihlavě. "S tím, že my Češi a Němci se při pohledu na dějiny nikdy ve všem neshodneme, se budeme muset smířit. Podstatné ale je, že každá strana se přesvědčí, že ji protistrana vnímá a poslouchá. Jen v tom je východisko," charakterizoval situaci historik Jan Křen. Podle dalších diskutujících ale může být toto "pochopení v nesouhlasu" náročné. Dosavadní výchova a vzdělávání na obou stranách totiž podle nich tomuto postoji neodpovídají. Politolog Jaroslav Šabata se vyslovil pro "společnou vzpomínkovou kulturu, jež by zahrnovala všechna utrpení". Současně je ale podle něj potřeba, aby všichni Středoevropané včetně Čechů a Němců dospěli k formální shodě, že Postupimská dohoda a z ní vycházející akty byly výsledkem historického vývoje a jejich zpětná revize nepřichází v úvahu.
Poukázal také na to, že česko-německá deklarace o usmíření z roku 1997 nebyla vysídleneckými organizacemi přijata a vyjadřují se proti ní i někteří čeští intelektuálové. Podle Šabaty by význam deklarace měl být zhodnocen v rámci jednání o Postupimi, jehož východiskem by mohla být debata o těchto otázkách v rámci Česko-německého diskusního fóra a Fondu budoucnosti.
Také předseda spolupořádající Ackermannovy obce Walter Rzepka vyjádřil názor, že je třeba "hledat usmíření". Ocenil skutečnost, že nejvyšší čeští představitelé nedávno označili vysídlení sudetských Němců za z dnešního hlediska nepřijatelné. Tento podle jeho slov slibný náběh pak ale jiní čeští politici "vědomě zahráli do autu", takže bylo zmařeno odškodnění "několika těžce nemocných sudetských Němců, kteří ke zdravotní újmě přišli v důsledku vyhnání".
