Po 2. světové válce Češi v moldavském Holuboje umírali hladem

Dnešní krajanskou rubriku bychom mohli docela dobře začít oním pohádkovým "Za devatero horami a devatero lesy". Moldavská vesnice Holuboje, kde už sto dvacet let žijí Češi, je od nás totiž skutečně hodně vzdálená. A to nejen, pokud jde o kilometry, ale i v čase. Dodnes se tu proto uchovaly i staré české zvyky a tradice.

Poslech v RealAudio

Holuboje

Chalupy s dřevěnými vyřezávanými průčelími, staré studny, hejno hus u potoka a krávy, které se večer vracejí přes náves z pastvy - to všechno vyvolává představu typické české vesnice z konce 19. století. A právě v té době Češi do Moldávie přišli. Vypravuje o tom jedna z nejstarších obyvatelek Holuboje Ludmila Karásková:

"No jak vypravovali naši dědečkové a babičky, oni byli nejdřív na Ukrajině a potom přejeli sem. To bylo přibližně v roce 1887. Vypravoval dědeček, jak sem jeli na vozech. Ukrajina byla rovné místo, ale sem se spouštěli z kopců. Ženský brečely a děti křičely. A pak přijeli sem. Tady byl les, dubový les, a oni ten les vysekávali. Žili v zemljankách, těžký byl život. Navíc tu zem tady koupili od jakéhosi statkáře /poměščika/, ale ten, co jim to slíbil, zemřel a jeho syn jim to nechtěl dát. Tak potom jezdili k carovi do Ruska a prosili, aby jim pomohl, aby tady mohli žít."

Kvůli tomu, aby Češi mohli půdu získat, museli dokonce přestoupit na pravoslaví. Po první světové válce ale patřilo zdejší území Rumunsku. V té době si Češi v Holuboje postavili vlastní školu, měli tu dechovku, hrálo se i ochotnické divadlo. České obyvatelstvo se tu natolik rozrostlo, že část vesničanů odešla hledat obživu dál na východ, do Kazachstánu. Se svými příbuznými se Češi z Holuboje setkali znovu za 2. světové války - a to za dramatických okolností. Moldávii tehdy ovládal Sovětský svaz:

"V roce 1940 je odtud vysídlili, mužské sebrali pryč, zůstaly jenom ženské. Ve vlacích je s dětmi odvezli do Kazachstánu a tam je vysypali do pole. Tak potom šli... Ve dne nevěděli, kam mají jít, a večer si řekli, že půjdou za světlem. Tak se některé ženské sebraly a šly a přišly do té vesnice, kde byli naši Češi, odsud. Byli tam Grossmannovi a ještě další."

Poslech v RealAudio

"Ve 46. roce tady byl hlad, silně moc lidí zemřelo od hladu. Byla špatná úroda, ale lidi by vyžili. Jeden druhému by pomohli, kdo měl loňské obilí a kdo trošku něco sebral, lidi by vyžili. Ale ti naši žebráci vesnický začali najednou dokládat, že ten a ten má zrno, a tak všechno prošli a vymetli pod pometlo všecko. Některým se dívali do pece a hledali, jestli je tam dříví. U mojí panímámy - i dnes se můžete jít podívat, oni měli dvojitý strop - odtrhli vrchní prkna a hledali, jestli tam nemá nasypané zrno. A začal hlad, moc lidí zemřelo. U pana Pluhaře zemřel otec a dva bratři od hladu. Pak tu byli Jedličkovi, tam taky umřeli tři lidi od hladu. Hromadu lidu poumíralo. A nejen Češi, i Rusové, Ukrajinci, celá vesnice. Moc lidu. Ale k jaru začali lidem dávat trošku obilí a lidi začali zas trošku ožívat. My jsme odjeli osmdesát kilometrů odtud, tam byl sovchoz. Tam jsme jeli a rok jsme tam dělali a potom jsme přišli zpátky."

vzpomíná paní Karásková na život v Holuboje krátce po válce. "My jsme neměli nic, když jsme přišli, všecko bylo v kolchoze. Všecko sebrali do kolchozu. Lidi, co měli doma dobytek, pluh, brány, všechno dali do kolchozu. Někdo dal do kolchozu krávu a tak se to hospodářství sebralo a dělali jsme v kolchoze."

V 60. až 80. letech se ale podle paní Karáskové lidem v Holuboje dařilo. A není sama, kdo tam na sovětskou éru vzpomíná s nostalgií:

"Dřív to všechno kolem vesnice bylo osázené vinohradem. Byla tam firma, měli prasata, měli jsme traktorovou brigádu, tam dělalo asi čtyřicet lidí, V sousední vesnici - to byl všechno jeden kolchoz, tři vesnice - tam byly krávy, moc krav. A ve druhé vesnici byla drůbež. A všichni lidi měli práci. Traktory dělaly na poli a všichni dělali na těch vinohradech. Každý měl práci a všechno bylo obdělané. A teď leží všechno ladem. Vinohrad kolem už hodně vykopali a lidi nemají práci. Řeknu vám to tak, nejlíp se žilo za Brežněva. A pak to bylo čím dál horší a teď je to těžké. Lidi nemají kde dělat."

Poslech v RealAudio

Po celou dobu si ale Češi v Holuboje udrželi češtinu, českou muziku a zvyky svých předků. V chalupách se dodnes vaří i typická česká jídla:

"Slepičí polívku s nudlemi, knedlíky se zelím, bramborové knedlíky jsme vařili, pekli jsme koláče a housky. O svatbách byla polévka, nudle s masem, pečené vepřové maso, jitrnice, kroupáky a kyselé zelí."

A jak vypadala tradiční česká svatba v Holuboje?

"Dřív byl družba kmotříček, který vedl ve vesnici svatby, a u svatby byla i kmotřička, od ženicha nebo od nevěsty. Ve čtvrtek zvali na svatbu a v pátek a v sobotu nosili lidi přidánek. Nějakou slepičku, trošku cukru, trošku mouky, vajíčko, skládali se a dělali svatby. První den dělali svatbu u nevěsty a pak jeli na druhý den do kostela. Na druhý den pak byla svatba u ženicha. Na svatbě se nejdřív sbírali ženichovi a nevěstě na kolíbku a podruhé se skládali na muzikanty. Kdokoliv si přál, dával na muzikanty."

Poslech v RealAudio

Donedávna se tu v zimě dralo i peří.

"Dřív se všichni sebrali, pozvaly se děvčata a ženský. Seděly jsme po večerech a draly jsme peří. Zpívaly jsme písničky, moc písniček se zpívalo, českých písniček. Zvečera jsme asi do jedenácti hodin draly peří, pak nám hospodyně dala něco zakousnout a šly jsme domů. A když už se končilo s draním peří, tak se udělala dodýrky. To už jsme i tancovaly a zpívaly i na hoblík dávaly. To se postavila lavice a na tu lavici položili každou ženskou, nebo i hoši jeden druhého, a pěkně ho povozili po té lavici. Musel si vytřít své místo, který zamazal za týden nebo dvě neděle, kolik tam chodil."

Poslech v RealAudio

V některé z příštích krajanských rubrik se dozvíte, jak se v moldavském Holuboje obnovuje české školství.

Foto: autorka

---