Pokusný balónek?

r_2100x1400_radio_praha.png

Rakouští vládní Svobodní v uplynulých dnech opět přitvrdili a požadují už plné navrácení majetku sudetským Němcům. Také zmatečný výrok komisaře Evropské komise Güntera Verheugena z minulého týdne ohledně majetkových restitucí vyvolal v Česku nepříznivý dojem. Jak uvádí Zdeněk Vališ, současný rozruch může nahrávat obavám, že by mohlo být zpochybněno znění restitučního zákona.

Dost lidí možná vůbec neví, že Česko a Slovensko jsou vlastně jediné z kandidátských zemí Evropské unie a vůbec postkomunistických zemí, které přijaly restituční zákon a že v žádné jiné zemi světa nikdy neproběhly tak rozsáhlé restituce jako v prostoru bývalého Československa. Absolutní spravedlnosti přitom nemohlo být samozřejmě dosaženo, pokud nemělo dojít k jiným křivdám. Zpětná náprava majetkových křivd je vždy spojena s rizikem zpochybnění vlastnických vztahů, růstu nervozity a celkové nestability ve společnosti.

Neujasněné majetkové vztahy také zejména v první polovině devadesátých let silně odrazovaly zahraniční kapitál od vstupu do země. Z řad ekonomů i politiků proto čas od času zaznívaly hlasy, že původně světlá myšlenka částečně nápravy křivd se vymkla z rukou a působí už víc škody než užitku. Tehdejší premiér Václav Klaus volal v roce 1994 několikrát po definitivní restituční tečce. Upozorňoval, že Česko by se mohlo dostat do absurdního stavu, protože téměř každý občan byl nějak poškozen žitím v komunistickém režimu a mohl by tudíž žádat odškodnění. Klaus také prohlašoval, že nemůže přijmout farizejské tvrzení, že největší křivdou za 40 let komunismu byly majetkové křivdy. To označil premiér za lež, protože největší křivdy byly podle něj spáchány na lidech. Neměli možnost dělat, co by chtěli, studovat, co by chtěli, cestovat a poznávat a vůbec rozvíjet se v souladu s trendy ve vyspělém světě. V tomto ohledu lze s Klausem plně souhlasit, tedy v obecné rovině. Do paragrafů restitučního zákona ovšem takovou újmu přirozeně vtělit nešlo a nejde.

Na druhé straně jako by se po více než deseti letech od přijetí zákona začínaly naplňovat obavy těch, kdo tehdy nesměle upozorňovali na jeho potenciální nebezpečnost v budoucnu, především v souvislosti s možným tlakem na prolomení hranice roku 1948. Když Günter Verheugen spojil minulý týden problematiku tzv. Benešových dekretů právě s restitučním zákonem z roku 1991, nemusela to být náhoda, ani mylná interpretace, jak vysvětloval mluvčí Evropské komise. Tak zkušený diplomat, jakým Verheugen je, ví moc dobře, o čem mluví. Jestliže naznačil, byť jako by s odvoláním na českou stranu, že restituční zákon by mohl být diskriminující, může to někdo hodnotit třeba jako vypuštění pokusného balónku. Co to s Prahou udělá. To, že unijní komisař následně při rozhovoru s premiérem Milošem Zemanem v Madridu zopakoval, že Brusel nespojuje tzv. Benešovy dekrety se vstupem Česka do Evropské unie, je o něčem jiném.

Pravda, Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku už před časem označil obě omezující podmínky restitučního zákona, tedy trvalý pobyt v Česku a české občanství, za naprosto legitimní. Dnes je ale těžké odhadnout, jaké právní poměry mohou nastat po vstupu Česka do Evropské unie.