Post Belleum, Vlasta Burian

Vlasta Burian

Vážení posluchači, opět po týdnu Vás vítám při poslechu naší krajanské rubriky. Dnes bych Vás ráda seznámila s projektem společnosti Post Bellum, která chce v průběhu příštích tří let zachytit vzpomínky legionářů, přímých účastníků bojů 2. světové války. Představíme Vám také pana Františka Kaplana, který za okupace odešel do Velké Británie, bojoval na straně Spojenců a dodnes zůstal v Anglii. A na závěr si připomeneme výročí jedné velmi známé osobnosti - její jméno ale zatím prozrazovat nebudu. Připravila Milena Štráfeldová.

Pražská společnost POST BELLUM, která sdružuje vojenské historiky a publicisty, zahájila v loňském roce nový projekt nazvaný "Hlasy hrdinů". Jedním z autorů tohoto projektu je i náš redakční kolega Mikuláš Kroupa. Zeptala jsem, co vlastně projekt sleduje:

"Tento projekt se zabývá sběrem výpovědí legionářů z 2. světové války, respektive pamětníků, účastníků bojů proti fašistickým jednotkám. Zároveň jsme oslovili i takzvané šlonzáky, což byli vojáci, kteří nastoupili - někteří povinně, jiní dobrovolně - do jednotek wehrmachtu a bojovali, i když měli české občanství, na straně Němců."

Autentické výpovědi legionářů jsou nejen zaznamenávány a archivovány, ale v budoucnu by měly sloužit při tvorbě rozhlasových pořadů, publicistických dokumentů nebo jako námět pro literární zpracování. Novináři, kteří se na sběru vzpomínek legionářů podílejí, byli proškoleni v Akademii věd a průběžně spolupracují s historiky. Projekt už také přinesl první výsledky:

"Projekt "Hlasy hrdinů" měl pilotní verzi. Chtěli jsme zkusit, jestli je na to prostředí, kolik by to tak stálo, a tak jsme oslovili zhruba dvě stě legionářů. Z toho se nám podařilo za dva měsíce vyzpovídat 74 pamětníků. Tato verze ukázala, že je veliký zájem o takový projekt. Takže my jsme se rozhodli v tomto projektu pokračovat dál, ve větších rozměrech. Děláme si nároky na zhruba tři tisíce oslovených legionářů."

Jedním z účastníků bojů 2. světové války, jehož vzpomínky Mikuláš Kroupa zaznamenal, je i Alexander Gajdoš. V sedmnácti letech byl kvůli svému židovskému původu internován v koncentračním táboře v Žilině, odtud se mu však podařilo utéct. Dlouhé týdny pak prožil v lesích v Nízkých Tatrách, kde si s dalším uprchlým vězněm stavěl bunkr.

"Ještě s jedním kamarádem, ten byl z Ostravy, jsme spolu kopali bunkr, kopali jsme ho asi měsíc. Přes den jsme kopali, večer jsme šli do vesnice, tam jsme se najedli. Akorát jsme se divili, kde to furt berou, poněvadž to je chudý kraj pod Nízkými Tatrami. No ale komu mohli a co mohli, to vždycky dali. Takže my jsme si takhle pomalu dělali zásoby s tím, že až jich budeme mít dost a bude sníh, tak přestaneme. Jinak by nás prozradily stopy ve sněhu, protože Němci a Vlasovci hlavně a gardisti, ti pořád brouzdali po lesích. Jak narazili na nějakou stopu, tak po ní šli. Tak jsme si říkali, dokud nenapadne sníh, tak ještě budeme chodit, a jak bude sníh, tak se zahrabeme a budeme žít z toho, co tam máme. Tak dneska ještě půjdeme do jedné vesnice. Tam jsme narazili na jednu hospodyni, která byla velice slušná. My jsme jí říkali, nechte nás přespat, my ráno, než se rozední, půjdeme. "Dobře, dobře, ale sundejte si oblečení, já vám to všechno vyperu," říkala. Vši nás žraly samozřejmě. Dala nám večeři, vyprala a uložila nás do peřin. To jsme už dávno zapomněli, co to jsou peřiny. Tak jsme tam spali jak nemluvňátka až do rána. Ráno přiběhla, už bylo světlo, a řvala: "Ježíšmarjá, vstávejte, Němci jsou tady ve vesnici." My jsme jí říkali: "To vám děkujeme. My jsme Vám říkali, abyste nás vzbudila za tmy." "Vy jste tak krásně spali, mně to bylo líto." Bylo jí to líto, tak nás nechala spát. Tak jsme honem vylítli a na náměstí už tam měli Vlasovci rozestavěné kulomety a celá vesnice byla obšancovaná."

Panu Gajdošovi se podařilo za války několikrát uniknout smrti doslova o vlásek. Přežil vyhlazovací tábor v Kremničce a koncem zimy roku 1945 bojoval ve slovenských horách spolu s partyzány proti Vlasovcům.

"Příběhy těchto lidí jsou tak strašně zajímavé a mnohdy tak srdcervoucí, že ani nejbujnější fantazie by na takový příběh nepřišla," dodává k tomu Mikuláš Kroupa, který právě vzpomínky pana Gajdoše natočil.

Na projektu "Hlasy národa" , jak dále Mikuláš uvedl, se společností POST BELLUM spolupracuje řada institucí: například Akademie věd, Český rozhlas nebo ministerstvo obrany. A samozřejmě i organizace legionářů, Československá obec legionářů a Československý svaz bojovníků za svobodu. Projekt má ovšem i zahraniční partnery.

"Naším největším strategickým partnerem v Německu je česko - německý Fond budoucnosti, od kterého si samozřejmě slibujeme částečné financování projektu. Zároveň jsme přes velvyslance v Americe oslovili krajanské organizace."

Právě i s našimi krajany, a to jak na Západě, tak i na Východě, by společnost POST BELLUM ráda navázala kontakty. Pokud jsou tedy mezi krajany i přímí účastníci bojů proti fašismu, kteří by chtěli své paměti pro projekt "Hlasy hrdinů" poskytnout, je jim k dispozici internetová adresa společnosti, a to post.bellum@seznam.cz.


Tolik tedy pan František Kaplan z anglického Warringtonu. A na závěr naší dnešní rubriky - slíbené výročí: Vlasta Burian je dnes stejně populární, jako byl v dobách své největší slávy. A to jsme si právě tento týden připomněli, že od jeho smrti uplynulo už 40 let. Burian se narodil roku 1891 v rodině krejčího v Liberci a a od mládí byl velmi populárním hercem. E. A. Longen ho už ve 20. letech označil za "krále komiků". Burianova činorodost byla neuvěřitelná, každý den hrál ve svém divadle, dokázal natočit čtyři celovečerní filmy za rok, účinkoval v rozhlase, psal povídky a pohádky, organizoval sportovní soutěže a sám aktivně sportoval.

Od roku 1923, kdy měl premiéru jeho první, ještě němý film Tu ten kámen aneb Kterak láskou možno v mžiku vzplanout třeba k nebožtíku, hrál Burian ve třicítce filmů. Jeho Anton Špelec, Hadimrška, Lelíček, Ducháček, Kryštof Rozruch (U pokladny stál), kapitán Korkorán, Ťopka (Přednosta stanice) či Funebrák jsou dodnes populární. Burian byl mistrem improvizace - nezapomenutelné jsou jeho parodie cizích jazyků. Kromě divadla a filmu byl jeho velikou láskou sport. Jezdil závodně na kole, hrál tenis a hlavně fotbal, přes žižkovské kluby Saturn a Viktorku se dostal až do prvoligového mužstva AC Sparta (1914-1916). "Při hře skákal, křičel, gestikuloval, byla to podívaná.

Vlasta Burian
Brankář byl ovšem skvělý, těžko se mu dávaly góly," vzpomínal kdysi legendární fotbalový brankář František Plánička. Během protektorátu Burian zachránil řadu lidí před nuceným nasazením, když je zaměstnal ve svém divadle. Nepřijal jedinou nabídku na účinkování v německém filmu. Přesto se po válce stal pro údajnou kolaboraci s nacisty obětí pronásledování. V roce 1947 byl odsouzen ke třem měsícům vězení a půlmilionové pokutě, v očích mnoha lidí ztratil i svou čest. Poslední léta života tak pro něj byla uměleckým i lidským živořením. Zemřel v důsledku nachlazení při zájezdové štaci 31. ledna roku 1962. Plně rehabilitován byl až v roce 1994. Pro své diváky ale Burian žádnou rehabilitaci nepotřeboval.