Pracoval v Africe i v Gruzii. Jan Voříšek pomáhá venkovským lékařům
Žil v Nizozemsku, v Africe a Gruzii. Jan Voříšek je lékař a zaměřuje se na rozvojovou pomoc. Letos získal cenu Gratias agit. Jak prozradil, chtěl v životě tři věci. Žít ve svobodě, stát se lékařem a pomáhat tam, kde ho potřebují. A to se mu podařilo.
Pochází z Hradce Králové. Po prvním ročníku medicíny na Karlově univerzitě emigroval do Nizozemska. Rozhodování urychlil rok 1968.
„Když jsem byl na návštěvě u známého v Nizozemsku, přišla vojska Varšavské smlouvy. Už jsem se nevrátil. Za týden přijel zbytek rodiny. Mohl jsem tam pokračovat ve studiu. Studoval jsem v Amsterodamu, kde jsem dokončil lékařskou fakultu. Tam nepovolují víc jak 200 studentů na rok. Moji známí mi naštěstí propašovali výsledky z Prahy, tak jsem mohl začít ve druhém ročníku, jinak bych se tam těžko dostával."
V Africe jsme neměli ani telefon
Začal jako domácí lékař, později se soustředil na porodnictví a gynekologii a také tropické lékařství. Rozhodl se odejít do Afriky. Jeho hrdina byl Albert Schweitzer a chtěl jít do míst, kde je málo lékařů.
„Chtěl jsem jet tam, kde lékaři vůbec nejsou a lidi nemají šanci přežít. Když onemocní, tak musí cestovat třeba dva dny na koni. Já jsem zvyklý improvizovat. Když jsem pracoval v Africe, tak jsme neměli ani telefon. Žili jsme v horách a kromě rentgenu jsme neměli nic na diagnostiku. Tak jsme to museli dělat tak, jak to doktoři vždycky dělali - dobrou anamnézu, dobré vyšetření a dobře poslouchat pacienta. Určité věci mně scházeli, jako například ultrazvuk."
Jan Voříšek později pracoval dvanáct let jako poradce velké katolické organizace, která se zabývala rozvojem. Posuzoval projekty po celém světě. Když ho poslali do Gruzie, už tam zůstal. Začal zase pracovat v terénu a neziskové organizace učil management.
„Teď to běží nádherně. Ta první organizace slavila 20 let od založení. Pro neziskovku je to velký úspěch. Jmenuje se to Centrum pro trénink a konzultaci. Dělá všechny možné kurzy, co se týče managementu. Zpočátku to bylo pro neziskovky, dneska i pro malé firmy, pro úředníky různých ministerstev. Teď to chtějí všichni, ale před dvaceti lety jednak nevěděli, co to je, jednak si mysleli, že to nepotřebují. Jeden doktor mi řekl: já nepotřebuji management, já potřebuji peníze. Tenkrát nechápal, že něco vést a zařizovat není otázka peněz. Mysleli si, když máme peníze a přístroje, tak všechno bude normální. Ale když mají třeba potíže s personálem, tak to normální není."
Po roce působení se situace nemocných s rakovinou začala měnit
Jan Voříšek sám vypracoval kurz pro ředitele nemocnic a pro lidi z ministerstva zdravotnictví. Uplatnil tu i svoji specializaci - gynekologii. Usiluje o zlepšení přístupu obyvatel venkovských a vysokohorských oblastí Gruzie ke kvalitní lékařské péči. Zabývá se včasnou diagnostikou onkologických onemocnění. Za nejdůležitější považuje zpětnou návaznost kurzu.
„Budou nadšení dva dny, pak si řeknou, to je složité. Nevím, co mám dělat, nemám se koho zeptat, ředitel to stejně nechce a to je konec. Trénink bez zpětné vazby nemá cenu. Výsledky byly fantastické, na to jsem hrdý. Začali jsme ve dvaceti vesnicích, zkoumali jsme rakovinu prsu a děložního čípku. Lidi se toho bojí, nechtějí o tom mluvit a přijdou ve velmi pozdním stádiu. První rok jsme měli více jak 70 procent pacientů v pozdním stádiu. Za rok se to obrátilo. Jezdil jsem tam každý měsíc, probíral jsem rejstříky a ptal se například, co se stalo s touto ženou. Říkali, že šla na operaci a už nevědí. Já říkal, máte tady její telefonní číslo, tak jí zavolejte. Musíte vědět, co se děje, jestli šla na tu operaci, jak to dopadlo, co jí řekli, co ještě potřebuje. Za rok se situace změnila, pak jsme to začali dělat i v jiných regionech."
Chystá se Jan Voříšek pomáhat ještě do jiné země? Jak řekl, z Gruzie se mu nechce.
„Našel jsem si tam manželku, jsem spokojený. Částečně mám rodinu v Holandsku, syny. Nepočítám s tím, že už z Gruzie odjedu."
