Prahu navštívil kardinál Tomáš Špidlík z Říma
I dnes je v našem vysílání připravena pravidelná rubrika, kterou věnujeme krajanům nebo lépe - Čechům žijícím ve světě. Na krátkou návštěvu přicestoval z Říma do Česka kardinál Tomáš Špidlík, znalec východokřesťanské spirituality, který připravoval duchovní cvičení i pro papeže Jana Pavla II. A s psycholožkou Olgou Marlinovou, která dlouhá léta působila ve Spojených státech, budeme hovořit o psychických problémech lidí, kteří odešli do emigrace.
řekl na nedávném setkání v Praze třiaosmdesátiletý jezuita Tomáš Špidlík, kterého v loňském roce papež jmenoval kardinálem. Od počátku 50. let žije Prof. Špidlík v Římě, kde téměř čtyři desítky let působil na české papežské koleji Nepomucenum. Během svých dalších studií na papežském Orientálním ústavu se zabýval spiritualitou křesťanského Východu a stal se v tomto oboru uznávaným odborníkem. Přednášel na univerzitách v Římě, ale i v Africe nebo ve Spojených státech. V roce 1995 dával duchovní cvičení pro papeže i vatikánskou kurii. Během své krátké návštěvy v Česku se však ve vzpomínkách často vracel k rokům stráveným na gymnáziu v Boskovicích na Moravě:
"Tu průpravu, co jsem dostal na gymnáziu v té době! Když to srovnám se světem, tak naše střední školy byly solidní. A pak říkám druhou věc. Bylo to po válce. Byl tam ještě takový starý rakouský profesor, ten nás učil: poslušně předkládám omluvenku. Pak tam byli ti ve stylu Masaryka, byl tam jeden velmi levicový, který básnil už o Rusku, pak tam byl evangelík, katolík, ale já jsem tam neviděl antagonismus. To dnešní svět ztratil. A chtěl bych se z Boskovic přiznat k jedné ctnosti, já jsem nevynechal ani jednu hodinu školy. Já jsem totiž utíkal z domu, protože táta vždycky řekl: budeš něco dělat. A ve škole jsem nemusel. Ale ve škole bylo taky velikánské kamarádství a to kamarádství dnešní děti ve světě nemají."
"My jsme vyloučili z naší civilizace osobní vztahy, osobního Boha, a to je veliký problém. My nemůžeme odhodit vědu! Věda je věda, filozofie je filozofie, ale sloučit to se svobodou, která by nezničila zákony a která by nezničila matematiku a filozofii, to musí udělat osoba a ne princip. A k tomu právě mají velký dar slovanské národy. A já myslím, že mohou něco skutečně něco pozitivního přinést,"
naznačil v jednom ze svých pražských setkání kardinál Špidlík své myšlenky. Jeho vědeckou činnost ocenilo svými doktoráty několik univerzit. Prof. Špidlík má mimo jiné čestný doktorát Karlovy univerzity v Praze. V roce 2002 mu Česká biskupská konference udělila Řád sv. Cyrila a Metoděje za celoživotní dílo.
Téměř všichni, kdo v dobách totality odešli z bývalého Československa, se v prvních letech emigrace potýkali nejen s existenčními, ale i psychickými a emočními problémy. Ztratili kontakt s vlastí, opustili své rodiny, příbuzné a přátele, své zvyky. V zemi, kam utekli, je často čekaly jazykové i společenské bariéry, stresující hledání nové existence a nových vztahů. To se mnohdy odrazilo i v jejich duševním stavu a celkovém zdraví. Psychickými problémy emigrantů a reemigrantů se dlouhodobě zabývá psycholožka a psychoterapeutka Olga Marlinová z pražské Univerzity Karlovy. Sama prožila řadu let ve Spojených státech, kde se s mnoha emigranty jako svými pacienty setkala. Pocity osamělosti a vykořenění byly pochopitelně častější u lidí, kteří do emigrace odešli sami. Podle zkušeností Olgy Marlinové však potkávaly i celé rodiny.
"Je to samozřejmě lehčí, pokud někdo odchází s partnerem nebo s blízkým člověkem, s rodinou, protože ti lidé se mohou vzájemně podporovat. Ovšem kulturní šok a ztrátu prodělávají stejně. Možná do různé míry, je to také individuální. Záleží na tom, jakou podporu člověk má, jaké má přijetí v té kultuře, do které přichází, a jaké má sám vnitřní zdroje. To všechno hraje roli. Ale ztráta mateřské kultury, ztráta živého kontaktu s řečí, ztráta přátel, kolegů, to, že patříme do určité komunity, to se stejně odehrává. Mají to ulehčené tím, že neztrácejí blízké vztahy. Ovšem zjistila jsem sama z práce s emigranty z různých zemích ve Spojených státech, kde jsem žila dvacet šest let, že často procesy těch ztrát, které vyvolávají depresi a další problémy, jako jsou psychosomatické nebo jiné psychologické problémy, úzkost, pocit ohrožení, pocit odcizení v novém prostředí, tyto problémy zasahují do různé míry všechny lidi. Taky se to často projevuje v tom, že si někteří svoje problémy odreagovávají třeba vůči partnerovi. Takže se zjistilo, že u těchto lidí v emigraci je mnohem vyšší rozvodovost. A jsou také větší problémy rodinné a s dětmi."
Podle dr. Marlinové trvá někdy až deset let, nežli se člověk s novou situací sžije. Jednou ze známek vnitřního přijetí života v emigraci je podle psychologů i to, že se mu zdají sny v cizím jazyce. Ani návrat domů po roce 1989 však nebyl pro mnohé zahraniční Čechy snadný:
"Lidé, kteří odcházejí do emigrace a zase se vracejí, prodělávají v obou případech kulturní šok. Je možné to lépe pochopit, když jdou do neznámé kultury. Když se vracejí zpátky, tak si s představou návratu do původního domova ne vždycky uvědomují, že ten kulturní šok nastane znovu. Pro většinu lidí, kteří léta žili v zahraničí, v jiné společnosti, v jiné kultuře, je to zase změna. Přicházejí do jiného prostředí, které sice znali z dětství nebo z mládí, ale ono se mezi tím změnilo. Ta společnost prodělala jinou historii a jiný sociálně politický vývoj a oni se vlastně zase nacházejí v neznámém prostředí."
Zřejmě i to je jeden z důvodů, proč mnoho našich emigrantů volí jakousi střední cestu - domů se vracejí jakoby napůl. Často do Česka zajíždějí za svými příbuznými, mnozí si zde dokonce pořizují i trvalé bydlení, neopouštějí ale ani zemi, kde prožili desítky let a kde našli novou existenci a přátele.
A na závěr jednu příznivou zprávu. Ve středu večer česká vláda schválila návrh zákona, který mění podmínky pro vydávání občanských průkazů a cestovních pasů. Změny mají pomoci například českým krajanům v zahraničí, aby nemuseli na často vzdálený zastupitelský úřad cestovat pro nový doklad totožnosti několikrát, ale mohli si zajet rovnou pro hotový průkaz. Ostatní náležitosti by mohli vyřídit korespondenčně.
