Pravice si vytvořila soupeře

r_2100x1400_radio_praha.png

Dobrá zpráva o růstu české ekonomiky, kterou zveřejnil Český statistický úřad, je podle pozorovatelů určitě největším trumfem sociální demokracie před nadcházejícími volbami. Jak uvádí Zdeněk Vališ, za tento trumf může Špidlova strana z velké části vděčit české pravici.

Někdejší místopředseda ODS Miroslav Macek, považovaný též za ideového tvůrce tzv. opoziční smlouvy, údajně v létě roku 1998 prohlásil, že nejlepší způsob, jak sociální demokracii zlikvidovat, je nechat ji vládnout. Nejpozději do jednoho roku se totálně znemožní, přijdou nové mimořádné volby a v nich pak ODS drtivě zvítězí. V podstatě stejnou myšlenku pak vyjádřil při hlasování o důvěře nové vládě poslanec ODS Jiří Payne. Cizí investoři, jak řekl, nebudou chtít za vlády sociálních demokratů v Česku investovat, tento kabinet prostě každého odradí a ti, co už v Česku jsou, prchnou rychle ze země. Jak už dnes víme, všechno dopadlo jinak. Z členů původního Zemanova kabinetu jich sice do dneška nezůstala ani polovina, ale jako celek se vláda neznemožnila. Veřejnost ji rozhodně nevnímá hůř, než vlády minulé.

V některých ohledech je to možná nejlepší polistopadová vláda. Už přímo nudné je uvádět, že příliv zahraničních investic láme každoročně rekordy a že právě tyto investice pomohly nastartovat v Česku hospodářský růst. Loni se země zařadila mezi nejrychleji rostoucí ekonomiky Evropy a poprvé po pěti letech se podařilo opět zúžit propast mezi Českem a Evropskou unií. Je ovšem svým způsobem paradoxní, že dnešní docela úspěšnou vizáž pomohly sociálním demokratům vytvořit pravicové strany. I když samozřejmě nechtěně tím, že jim daly příležitost vládnout. Zemanovu stranu dovedly v roce 1998 k těsnému vítězství ve volbách převážně hlasy nespokojenců všeho druhu, včetně extremistů zprava i zleva. Všechny ty voličsky přelétavé hlasy spojil do dočasného houfu radikální slovník Miloše Zemana a vodopád úderných populistických slibů. Už tento fakt vyvolával apriorní nedůvěru k nové vládě a zřejmě od něj se také odvíjely zmíněné prognózy o jejím brzkém fiasku. Dnes už samozřejmě všichni prognostici vědí, jak hluboce podcenili taktika a stratéga Zemana. Ten hned po nástupu vlády hodil za hlavu prakticky všechny slibované socialistické i jiné experimenty, kterých se soudná veřejnost děsila, a nastoupil cestu pragmatické politiky. Pozorovatelé se pak nestačili divit, že jeho vláda činí kroky, jakých se neodvážily vlády Václava Klause.

Například v případě privatizace velkých polostátních bank. Příliš pozdě zjistili představitelé pravicových stran svůj omyl. Občanští demokraté nakonec resignovaně přistoupili na pokračování spolupráce se sociálními demokraty v rámci opoziční smlouvy a ti, kdo byli z této spolupráce vyloučeni, jen bezmocně skřípali zuby. Přitom po volbách v roce 1998 stačilo, aby se ODS, Unie svobody a lidovci dohodli a mohla vzniknout většinová vláda pravého středu. Nestalo se tak kvůli osobním animozitám, a provinciální zabedněnosti některých pravicových představitelů. Díky nim tedy sociální demokracie ve vládní pozici vyrostla a dospěla a je už dnes přijatelná i pro mnohé umírněné středové voliče. A díky příležitosti, kterou dostala od pravice, může nyní docela oprávněně předstoupit před voliče s aureolou strany, která vyvedla zemi z krize a přivedla ji k hospodářskému růstu. To jsou ty paradoxy!