Přehled tisku

Výběr z českých deníků s datem 5.12. připravila Eva Petržílková.

Některé listy se pozastavují nad stavem české školství:

S odvoláním na ministra školství Eduarda Zemana přináší deník Právo mezinárodní výzkum mezi žáky základních škol a prvních ročníků středních škol v 60-ti zemích, kterého se účastnilo 250 tisíc žáků. Podle něj jsou čeští školáci zahlcováni mluvnicí, neumí se vyjadřovat, chápat text. Čtenářská gramotnost je umístila na 34. místo. V matematice se pohybuje Česká republika kolem středu. Slušnější - 21. místo získali čeští žáci v přírodovědě. Ústřední školní inspektorka Marie Kalábová potvrdila, že ve školách stále převažuje důraz na paměťové učivo a méně se dbá na rozvoj komunikace. Nutná je osvěta mezi učiteli, že je třeba umět si informace vyhledat, ne si je pamatovat.

"Je to vcelku pochopitelné, když ke stěžejním nástrojům žákových schopností slouží diktát. Čili přepis diktovaného textu v časové tísni, kdy nejlepší je ten, kdo udělá nejméně pravopisných chyb," uvádějí Lidové noviny. "Čeština jako jazyk sloužící k vyjádření myšlenek či porozumění druhému se v české škole téměř nevyučuje. Výuka literatury probíhá pohříchu také mechanicky a znalost obsahu povinné četby, který se od starších spolužáků hromadně opisuje do čtenářských deníků, také nikomu nic nepřinese. Žáci z Česka jsou však nadprůměrní v přírodních vědách. Ty se dají lépe nabiflovat!" - míní Lidové noviny.

Hospodářské noviny zase uvádějí, že Česko začíná pociťovat nedostatek kvalifikovaných řemeslníků. Podnikatelé si stěžují, že je málo učňů. situaci v oblasti učňovského školství označují za přímo tragickou. Například v Praze se pouhých dvacet žáků připravuje na odborné práce ve stavebnictví, a to přesto, že toto odvětví zažívá boom. Podobná situace panuje v celé republice, a to nejen v tomto oboru. Ve společnosti není o řemeslo zájem, po listopadové revoluci se do popředí zájmu dostávají obory z oboru služeb a obchodu. Klasické řemeslo i heslo "zlaté české ručičky" je tak na vymření," konstauje deník.

---

Grebeníček starší - otec předsedy KSČM - je za určitých podmínek schopen absolvovat soudní líčení. K takovému závěru dospěl brněnský internista Karel Janků, který měl za úkol vypracovat odborný posudek zdravotního stavu Aloise Grebeníčka a píše o tom deník Mladá fronta Dnes. Je to však jen návrh pro soud, který musí v této věci rozhodnout. Soudkyně Radomíra Veselá, která se s případem potýká déle než čtyři roky, dala najevo, že je připravena soudní řízení obnovit v lednu. Deníku řekla, že přerušení procesu, které jí někteří lidé zazlívali, věci prospělo. Zabrání se tím promlčení věci. Bývalý vyšetřovatel komunistické Státní bezpečnosti Grebeníček je obžalován z mučení vězňů v uherskohradišťské věznici v 50. letech, připomíná list.

---

O případu úmrtí praktického lékaře z Jeseníku, jehož pozůstalí prodali zdravotní dokumentaci pacientů místní soukromé nemocnici, informují Lidové noviny. "Pokud lékař nenadále ukončí provozování své praxe, neexistuje návod, jak zajistit pacientům kontinuitu péče. Českému zdravotnictví totiž dlouhá léta chybí zákon, který by řešil, co s opuštěnou kartotékou. Je součástí dědického řízení? Není? Může nový zájemce převzít ihned ordinaci včetně klientely? Nemůže!" píše deník. "Podle ministra zdravotnictví Bohumil Fišer jsou za tuto legislativní mezeru zodpovědní poslanci, kteří nepřijali jeho návrh nového zákona o zdravotnickém zařízení. Pan ministr má jen půl pravdy. Ano, zákon to řešil. Možná byl i dobrý. Ale s jeho přípravou úředníci tak dlouho otáleli, tak dlouho v něm opravovali množství nalezených hrubých chyb, až Fišer promeškal vhodnou dobu k jeho předložení," domnívá se list.

---

Pražské Slovo uvažuje o příčinách vzrůstající důvěryhodnosti předsedy Senátu Petra Pitharta (KDU- ČSL), který podle průzkumu agentury STEM předstihl v žebříčku popularity prezidenta Václava Havla. "Výsledek má svou logiku. Havel nepřináší již řadu let do české politiky nové impulsy. Soustředil se na mesiášské výroky o mezinárodní politice, posledním příkladem je jeho podpora vojenskému zásahu proti Iráku," uvádí list. "V míře obliby bude Havel ztrácet i nadále. Zbytek času ve funkci mu může přichystat nejedno zklamání. Šedesátiletý Pithart je na tom líp. Do možnosti skončit na Hradě jako prezident se zamiloval. Svou roli favorita hraje nepochybně obratně. 'Zachránil' z Kuby Pilipa s Bubeníkem, diskutoval na ulici s nespokojenými dovozci aut, snaží se o důslednou konsenzuální politiku," uzavírá své zamyšlení list.

---

Ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr nabídne v lednu premiérovi Miloši Zemanovi rezignaci na svou funkci. Lidové noviny uvádějí, že nejméně o měsíc se totiž opozdí zavezení paliva do druhého bloku jaderné elektrárny Temelín. Za dodržení termínu se přitom Grégr před dvěma lety zaručil. Na předsedovi vlády pak bude záležet, zda Grégrovu nabídku skutečně přijme. Mluvčí elektrárny Temelín Milan Nebesář deníku potvrdil, že ČEZ počítá se zavážkou paliva do druhého bloku elektrárny nejdříve na konci února nebo na začátku března.

Komentář ve stejném listu k tomu dodává, že ekologičtí aktivisté i smluvní opozice shodně tvrdí: Celá Grégrova rezignace je jen předvolební fraška. Premiér Zeman ji odmítne. I kdyby to tak nakonec skutečně dopadlo, Grégrovi nelze upřít, že se jako dosud jediný politik zavázal k osobní odpovědnosti za Temelín. Škoda, že se k podobnému kroku neodhodlali i jeho předchůdci. Fakt, že za dřívější nesplněné sliby kolem Temelína není vlastně nikdo odpovědný, vypovídá o politické kultuře v Česku. Jestli Grégr skutečně rezignuje, jako jediný z polistopadových ministrů průmyslu odejde od nedokončeného Temelína se ctí, dodává list.

---

O tom, že resort armády mude muset změnit své plány na početní stav profesionální armády nebo dostat víc peněz, píšou Hospodářské noviny. "Chybné výpočty zřejmě způsobí, že poslední branci nenastoupí základní vojenskou službu začátkem roku 2006, jak oznámil v srpnu Zemanův kabinet, ale ještě později. Vládní tým složený z plánovačů ministerstva obrany, který vypracoval reformu ozbrojených sil, totiž podhodnotil mzdové výdaje na budoucí profesionální vojsko," uvádí deník.

---

Pod titulkem "Nestrašte děti čertem" upozorňuje deník Pražské Slovo, že cena, kterou zaplatí bázlivější děti za zdánlivě nevinné strašení Mikulášem a jeho kumpány, může být vysoká -- psychické problémy, nadměrná úzkost, noční můry nebo trauma vedoucí ke koktání. Psychologové radí, aby čertovská exekuce neprobíhala doma, ale naopak před dveřmi bytu. Dítě se doma cítí bezpečně a rodičům věří, že jej ochrání od pekelnického strašení, dodává list.

"Odborníci varují: Čerti by neměli strašit děti," píše autor komentáře v Mladé frontě Dnes. "Především by je neměli fyzicky trestat ani strkat do pytle. Děti jsou letos vystrašené dost. I proto by si čerti neměli lepit dlouhé černé vousy ani si barvit obličej do tmava. Pohled na bin Ládina ve vlastních dveřích by mohl dětskou fantazii děsit až do února. Proto by rodiče neměli o mikulášském předvečeru pouštět povedenou sebranku vůbec přes práh domu. Od třetího patra výše navíc nesmějí naštvaní andělé vyhrožovat, že do bytu vletí oknem," píše komentátor. "Mikuláši už nemohou chodit ověšeni dárky jako dřív. Osoby manipulující s balíčky připevněnými na těle totiž nápadně připomínají fanatické sebevrahy. Alespoň tradiční vousy mají Mikuláši povoleny, zato nesmějí do punčoch propašovaných za okno nebo do bot dávat prášek. Je to škoda, protože letos měli plán opravdu zatočit se zlobivými dětmi. Měly dostat bílý, antraxový. Na hodné by tentokrát zbyl černý, uhelný. Pro ně by byl tou nejlepší nadílkou. Druhý den by nemusely do školy s bezpečnou výmluvou: že přišly do styku s podezřelým práškem, který dostaly od pána s dlouhými vousy," konstatuje v závěru autor komentáře.

---

"Letos v létě by se dožil šedesáti let herec, zpěvák a dramatik Jiří Grossmann, jehož předčasné úmrtí si připomínáme právě 5.prosince," píše deník Pražské Slovo. "Přestože je tomu už třicet let, jsou jeho humor i písničky stále živé. Dokazuje to i dvojnásobná platinová deska za 42 700 prodaných zvukových nosičů Povídek Šimka a Grossmanna, kterou v úterý za oba autory převzal Miloslav Šimek," píše list.

"Věděl, jak moc je jeho čas vzácný. Snad právě proto stihl Jiří Grossmann do své třicítky neuvěřitelně mnoho," píše v Lidových novinách zpěvák a skladatel Pavel Bobek: "Jiří Grossmann, mimořádně citlivý a profesionálně zdatný textař, countryově stylový zpěvák, divadelní herec a pro mě především parťák k pohledání se narodil 20. července 1941 v Praze. Po maturitě v roce 1960 přežil sedm semestrů na Fakultě pozemního stavitelství ČVUT v Praze. Brzy ale dal přednost umělecké dráze. Začínal už koncem 50. let v různých dixielandových skupinách. Naposled hrál v Dixie Party, která se v roce 1960 stala kmenovou kapelou divadélka Mlok. A právě z těchto kořenů později vyrostl populární rockový klub Olympic. Zde Jiří Grossmann zahájil spolupráci s Miloslavem Šimkem. Spolu napsali řadu humoristických povídek, které vyšly později na gramofonových deskách i knižně. Vděční posluchači a čtenáři dodnes dokáží zpaměti citovat celé dlouhé pasáže o tom, Jak jsme chovali užitečné zvíře či Jak jsem se učil kouřit. Mimořádný vliv na Grossmannovo další směřování mělo setkání s Jiřím Brabcem a jeho Country Beatem. Jejich společné pravidelné pořady GB show v pražské kavárně Astra si brzy našly své diváky. Od počátku nejen spolupracoval na výběru repertoáru, ale rovněž psal české texty. Svým osobitým barytonem mnohé z nich interpretoval. Mimořádnou popularitu mu přinesly především nahrávky Své bendžo odhazuji v dál, Blizzard, Vzdálené bubny, duet s Naďou Urbánkovou Drahý můj či duet se Zuzanou Burianovou Ano, pane Jiří. Je rovněž autorem dalších českých verzí písní, které nazpívali především Naďa Urbánková (Já skálou chci se stát, Vlak do dětství, Táta silák, Svatební průvod, Já záhadou se trápím, Závidím, Půlnoc je období zlé, Rodičovské sdružení), L. Vodička (Je to zlé, Vinen) či Eva Olmerová (Čekej tiše, Maska, Vzdávám svůj dík). Zemřel ve třiceti letech, 5. prosince 1971 v Praze na leukémii. Přiznávám, že jsem si při psaní těchto řádek až dosud pomáhal kapitolou Miroslava Černého věnovanou českému country z Ilustrované encyklopedie světové country (Praha, 1997). Vypůjčil jsem si ta slova, protože sám bych takový přehled života a tvorby Jiřího Grossmanna pořídit neuměl. U lecčeho jsem nebyl a jindy jsem byl zas až příliš blízko. Počátkem 60. let jsem tvořil nadšenou součást jeho publika v tehdejším pražském divadle Olympic. To, co se tehdy odehrávalo na jeho jevišti, to, čím nás tehdy Jiří Grossmann spolu se Slávkem Šimkem rozesmával, bylo - a to se už tenkrát dalo tušit - něco mimořádného. Když jsem se o pár let později díky Jiřímu Brabcovi stal spolupracovníkem dvojice Š+G, žasl jsem, kolik energie ze sebe Jirka vydával. Písňové texty, jichž napsal dlouhou řadu, znamenaly po genialitě Jiřího Suchého další stupeň v historii českých textů pro původní i převzaté v Jirkově případě zejména americké písně. Za ty, které napsal pro mě, jsem mu dodnes vděčen. Nejdříve mě musel ale přesvědčit, že mé milované americké country písně je lépe zpívat česky než anglicky. Písničky jako Oh Ruby, nechtěj mi lásku brát, Úsvit, Houston či Má dívka N. dodnes zpívám, dodnes mají úspěch a dodnes mě dojímají. Jirkovy texty, ty nejslavnější, měly často nádech očekávání blízké smrti. Posuďte sami, pokud jsou vám známy: Blizzard, Vzdálené bubny, Čekej tiše, Závidím, Drahý můj, Stařec a hlas kytar či José. Ta poslední jmenovaná není tolik známá. Pro nás, kteří jsme na ni v divadle Semafor zpívali sbor, je výčitkou do konce života. Příběh stárnoucího toreadora Jirka miloval a prožíval jeho písňovou smrt při každém přednesu. A my sboristé jsme se jednoho večera ˝odbourali˝ a místo zpěvu se nejapně smáli. Tehdy jsem poprvé a naposledy viděl toho báječného, laskavého a chápavého Jiřího Grossmanna zuřit. Měl proč. Poslední pořad. Mnoho času už mu nezbývalo a on to věděl nejlépe z nás všech. Pak už trávil stále víc času v nemocnici. Ale i tam neúnavně tvořil. Pár týdnů před smrtí si na lékařích vydupal povolení natočit v Semaforu televizní pořad. Hrál jako vždy naplno, ale sil mu nepřibývalo. Pamatuji si, jak mne v inspici požádal, abych mu pomohl přesednout. Nejsem žádný silák, ale snadno jsem ho vzal do náruče a přenesl jako malé děcko. ˝Díky, country Bobku,˝ řekl mi tenkrát. ˝Díky, Jirko,˝ říkám dnes já. Tolik vzpomínka na Jiřího Grossmanna, kterou napsal Pavel Bobek pro Lidové noviny.