O 20. výročí sametové revoluce, při níž se v listopadu 1989 zhroutil v tehdejším Československu komunistický režim, píší hlavní české deníky. Komentátor Lidových novin se ptá: "Kdy naposledy slavila tato země dvacáté výročí svobody a suverenity? Řeknete, že 28. října 1938. Jenže to už k těm oslavám klinkal umíráček. Kdo není úplně slepý, musí přiznat, že dvacáté výročí "sametu" není ani běžné, ani samoúčelné," píše se v Lidových novinách.
Foto: Štěpánka Budková
O 20. výročí sametové revoluce, při níž se v listopadu 1989 zhroutil v tehdejším Československu komunistický režim, píší hlavní české deníky. Komentátor Lidových novin se ptá: "Kdy naposledy slavila tato země dvacáté výročí svobody a suverenity? Řeknete, že 28. října 1938. Jenže to už k těm oslavám klinkal umíráček. Kdo není úplně slepý, musí přiznat, že dvacáté výročí "sametu" není ani běžné, ani samoúčelné," píše se v Lidových novinách. Deník se zabývá i úlohou disidentů, kteří ale podle něj jako vykonavatelé moci neuspěli. "Ale až příliš snadno zapomínáme na étos, který ve společnosti zapustili," připouští autor.
Václav Klaus, foto: ČTK
Komentář Mladé fronty Dnes si všímá projevů nesouhlasu s prezidentem Václavem Klausem na pražské Národní třídě. "Pískání na prezidenta mi nevadí," píše autor. "Stát, ve kterém se smí protestovat proti všemu, je na dobré cestě. Ale existuje vkus. Oslavy 20. výročí Listopadu jsou oslavy založení nového státu. Tento dvacet let starý stát je ale chudák, každý si do něj kopne. Ale pozor, v ulicích už duní Dělnická strana. Nebylo by to poprvé, kdy svoboda zahynula kvůli malicherné nenávisti," uzavírá Mladá fronta Dnes.
Václav Havel, foto: ČTK
Komentátor Práva rozvíjí úvahy exprezidenta Václava Havla o situaci za dalších 20 let. Správa republiky podle něj bude v rukou čtyřicátníků, kteří se narodili už po listopadu. Exprezident jim závidí jejich možnosti, ne ale jejich odpovědnost. Nebude totiž jen jiná republika, ale i jiný svět. Úkoly jim však zůstanou stejné, jaké měli řešit politici dnešní: hospodářský rozvoj, svoboda a bezpečnost svěřené republiky. Podle Havla nebude možné, aby zamířili jinam než do Evropy. Exprezident se ale současně ptá, jestli Evropská unie bude už v té době tou supervelmocí, na kterou má už dnes svým bohatstvím a počtem obyvatel, nikoli však bezpečnostně?
Deník Právo se také vrací k přiznání Drahomíry Dražské, která 17. listopadu 1989 sehrála klíčovou roli při vzniku fámy o smrti studenta Martina Šmída po zásahu policie proti studentům na Národní třídě. Dražská se dvacet let poté veřejně přiznala k tomu, že si vše vymyslela. V České televizi prohlásila, že nebyla nastrčená Státní bezpečností. "Nikdy jsem pro ni nepracovala, ani jsem nikdy nebyla jejich agentkou," cituje deník Dražskou. V rozhvoru dále přiznala, že neznala ani žádného studenta Martina Šmída. Dodatečně se nyní omluvila rodinám, kterým její prohlášení způsobilo problémy. Dražská zdůraznila, že neznala ani důstojníka StB Ludvíka Zifčáka, který se za Šmída vydával, a nikdy se s ním nesetkala. Podle ní si Zifčák později vymyslel, že ji v akci mrtvý student řídil. K přiznání se Dražská rozhodla právě proto, že jí celých dvacet let komplikuje život, že je dávána do souvislosti se Státní bezpečností.
Hospodářské noviny položily otázku, co ještě zbývá udělat, aby se za 20 let žilo lépe. Bývalý studentský vůdce z r. 1989 Václav Bartuška se v této souvislosti zamýšlí nad nestabilitou vlády. Připomíná, že první republika měla za dvě desítky let celkem 19 vlád, my jsme jich za stejně dlouhou dobu stihli čtrnáct. "Můžeme tomu říkat demokracie", píše autor, ve skutečnosti to podle něj je ale paralýza moci. Volební systém prvorepublikového Československa i polistopadové České republiky je špatný. Zrodil se sice snad z dobré myšlenky, aby výsledky odrážely názorovou pestrost obyvatelstva. Vznikl ale paskvil, v němž není nikdo naplno vítězem ani poraženým. Národ se může uhlasovat po libosti, ať už ale volby dopadnou jakkoliv, jsou jenom předehrou k vyjednávání stran. To teprve určí, kdo bude alespoň na chvíli vládnout. A vláda to bude v každém případě slabá, stojící na většině třeba jen jediného hlasu, tudíž snadno vydíratelná a odvolatelná. Přitom bez silné, akceschopné vlády se časem neobejdeme. Dosavadních dvacet let demokracie však nedává moc důvodů věřit, že se nějaké dočkáme. Ostatně, nezažila ji ani první republika, dodávají Hospodářské noviny.
Jiří Grygar
Mladá fronta Dnes se vrací k tomu, že populární astrofyzik Jiří Grygar odmítl převzít prestižní cenu Česká hlava, českou obdobu Nobelových cen. Protestuje tak proti působení vládní Rady pro vědu a vývoj, která cenu dotovanou půl milionem korun uděluje, podle Grygara ale svým dotačním systémem českou vědu ve skutečnosti ničí. Tvrdé krácení rozpočtu a přístup vládní rady ve stylu "hledejte si peníze sami" jsou podle Grygara po vědu likvidační. V příštích letech mohou ohrozit samotnou existenci Akademie věd ČR. Akademie přitom podle známého vědce a popularizátora patří dlouhodobě k nejproduktivnějším složkám českého vědeckého výzkumu. Grygar měl ocenění převzít v předvečer 17. listopadu od premiéra Jana Fischera. Českou hlavu letos získali i imunogenetik Jan Klein,, který působí na univerzitě v americké Pensylvánii, nebo zakladatel dětské onkologie Josef Koutecký.
Největší nemocí Čechů, viděno očima cizinců, jsou podle Hospodářských novinúplatky a "kolektivní pesimismus". Přitom podle zahraničních investorů je v Česku radost podnikat. Je zde stabilní prostředí, Češi jsou vynalézaví a umějí poslouchat. Cizí pohled však vidí i stinné stránky, které jsou pro byznys v malém českém rybníku typické. Jednou z hlavních je vysoká míra korupce a nevstříčnost politiků. Cizím manažerům se zdá, politici české podnikatele nijak zvlášť v době krize nepodpořili. Další nevýhodou zdejšího prostředí je mentalita českých zaměstnanců: podle viceprezidenta jednoho z velkých českých telefonních operátorů Češi věnují obrovské množství energie na vymýšlení argumentů, proč věci nebudou fungovat. Nechtějí si také nechat narušit volný čas trávený s rodinou. Volný víkend je svatý, uzavírá deník.
Podle Mladé fronty Dnes mizí české památky na internetových aukcích v zahraničí. Povolení na vývoz cenných uměleckých děl už totiž kvůli zrušeným hranicím nikdo nekontroje. Policie přitom nestíhá dražby sledovat. Deník to dokumentuje na konkrétním případu nabízeného aukčního prodeje sošky sv. Barbory, která pocházela z krádeže v jednom z kostelů na Příbramsku. Podle expolicisty Antonína Bodnára, který se nyní zabývá pátráním po ukradených památkách, takových případů v poslední době přibývá. Sám nedávno upozornil na historické tisky, knihy a části kronik, které nabízela německá aukční síň. Ministerstvo kultury sice zjistilo, že nejde o kradené věci, do Německa se ale nemohly dostat legálně. Na jejich vývoz do zahraničí by totiž musel mít majitel povolení. Vyvézt historické tisky nebo mapy přitom není nijak těžké, protože tuzemské archivy dosud mají jen minimální ochranu. Deník přitom připomíná případ badatele Zdeňka Mazury, který krádežemi dokumentů v archivech způsobil podle policie několikamilionovou škodu. Jeho kauzou se dnes zabývá soud.
