Přehled týdeníků

Rubriku připravil Vilém Faltýnek.

Časopis Týden si tentokrát všímá konfliktu, který se vleče naší společností po léta, navzdory měnící se politické situaci. Článek Praha se zlatou lžičkou v hubě Tomáš Čechtický uvádí slovy: Pocit, že Pražáci jsou domýšliví a Praha má ve všem přednost, je mezi Nepražáky rozšířen víc, než se na první pohled zdá. Kde se vlastně bere, ptá se.

Jedním ze zdroje problémů je podle Čechtického obecná nenávist venkova proti městu. Důvodem jsou vyšší platy ve městech, větší šance získat práci i lepší cesta do ní. Patří sem i nadutost měšťanů, která ústí do specifického výraziva: venkované bývají pro člověka z města burany, řepáky, vidláky, jejich domov je pak místem, kde dávají lišky dobrou noc či dírou. Taky u nás tak rozšířené chalupářství může sedláka lopotícího se v potu tváře notně provokovat, píše Čechtický.

Druhá odnož problémů koření za Vysočinou a jmenuje se moravanství. Tisíce Moravanů marně touží po zemském uspořádání. Momentální čtrnáctikrajovou správu autor označuje za zmetka, kterého lidem na Moravě vnutila Praha. Ale také Moravané přistupují k problému různě, od nacionalistického volání "Nejsme Češi" přes zdravě kritické osobnosti typu Jana Trefulky či Břetislava Rychlíka po klidné Moravany typu esejisty Pavla Švandy, pro kterého téma pragocentrismus rozhodně není horké.

Autor věnuje velký prostor internetové diskusi, která se rozpoutala po konfliktu mezi skláři ze Strání na Uherskohradišťsku a majitelem Crystalexu, který se rohodl továrnu zavřít. Podle toho, jaký prostor dialogu mezi Pražáky a venkovany z internetu autor článku věnuje, se zdá, že to byl možná původní impulz k volbě tématu. Jistý Honza z Prahy agresivitu sklářů komentoval:

"Co byste po těch lidech chtěli, jsou to burani z vesnice, co se neumí chovat. Na Západě lidé jezdí i 50 kilometrů denně do práce, ale vesničané si na to jaksi nemohou zvyknout. Jsou rozežraní z dob komunismu. Já jsem vystudovaný ekonom - když fabrika z dlouhodobého hlediska neprosperuje, znamená to zavřít ji a hned."

Burani to ovšem Honzovi z Prahy vytmavili.

"Nejseš ekonom, ale demagog. Do Prahy dojíždím a vlaky i autobusy jsou plné lidí, kteří dojíždějí. A kdo je u tebe buran, ty nafoukanej pražskej kriple?"

...podpis: georges. Ozval se i nějaký Jarda:

"Pane bože, víte vůbec, kde je Strání? Ty sklárny jsou jediná možnost v širokém okolí, kde je možné být zaměstnaný. Zbývá jen Uherský Brod a Uherské Hradiště,. A tam to taky není růžové, co se práce týká. Hodně lidí se tam trmácí denně."

Jistý Zeto dál Honzovi vysvětluje.

"Jo tak rozežraní? Hm, a jak daleko dojíždíš ty? Já jezdím denně víc než osmdesát kilometrů tam a osmdesát zpátky. Tři roky. A řeknu ti, žádná sranda. Projedu téměř tři tisíce a děti vidím jen o víkendu. Rostou, ani si to člověk nestačí uvědomit. Dělat doma za šest tisíc, to jaksi nejde. Někdy je to na zastřelení. Před třemi roky jel vlak 65 minut, dnes podle jízdního řádu devadesát, ale ve skutečnosti sto deset. Sranda, ne? Skoro čtyři hodiny na cestě. Můžeš to zkusit a pak o tom kecej, ekonome."

Vskutku hluboká propast zeje mezi Pražáky a tzv. vidláky, uzavírá tuto internetovou diskusi autor článku. A kořeny? Podle Čechtického se totalitní režim snažil odstranit rozdíl mezi městem a venkovem a místo toho jen rozdmychával mezi těmito dvěma přirozenými sociologickými skupinami nepřátelství . Tyto praktiky ozřejmuje sociální ekolog Bohuslav Blažek.

"Lidé z města byli zaváděni do pozice, že ti druzí jsou pěkní vyčuřánkové. Venkované se chudě jenom tváří, ale ve skutečnosti se mají hodně dobře. Obyvatelé malých obcí zas nacházeli spoustu argumentů, proč je člověk z města úplný blb, směšná figurka, která nic neumí, jenom žvaní a přichází snadno velkým penězům, a vůbec je to parazit."

Dnes se obě skupiny vzájemně velmi intenzivně prorůstají. Měšťané se stěhují na venkov, protože jejich potomci trpí astmatem nebo proto, že podnikají a venku jsou skladové prostory levnější. Mladí vesničané zase touží po městech, protože je tam víc práce a zábavy. A k tomu všemu se přidružuje problém s kotlinovým myšlením českých politiků, jak označuje omezenost pražských politiků spisovatel Jan Šabata v článku časopisu Týden.