Přehled týdeníků

r_2100x1400_radio_praha.png

Z českých týdeníků vybírala Zdeňka Kuchyňová.

Týdeník Respekt se věnuje procesu s agentem Bezpečnostní informační služby Romanem Hrubantem. Před čtyřmi lety vykonával přísně tajný úkol, a zkřížil tím plány mocných. Krátce nato skončil ve vazbě jako obviněný podvodník, vyděrač a defraudant. Proces ale nastoluje podezření, zda to všechno není msta. Soudce Petr Braun poslouchal před šesti týdny v utajeném jednání výpověď korunního svědka. Ten se několik hodin přiznával, jak si kvůli tomu, aby zaplatil jeden dluh, půjčoval peníze jinde až skončil na nějakých čtyřiceti milionech. Nezasvěcený pozorovatel by musel výpověď vnímat jako svědectví proti gangu lichvářů. Podle policie měla bývalého agenta usvědčit. Problém byl v tom, že Hrubantovo jméno se ve výpovědi v souvislosti s půjčkami či vydíráním ani jednou nevyskytlo. Evidentně zaskočený soudce Braun ho poté propustil z vazby, ve které strávil sedmnáct měsíců. O co vlastně v tajném úkolu šlo? Tehdejší šéf rozvědky Karel Vulterin chtěl odhalit, kdo z BIS vynáší informace špičkám sociálních demokratů. Po několika měsících Hrubant odevzdal zprávu, že za únikem informací stojí čtyři příslušníci BIS. Krátce na to se dostala ČSSD k moci a všichni čtyři jmenovaní udělali bleskovou kariéru. Hrubant byl zatčen a obviněn. Od začátku tvrdil, že je součástí msty odhalených důstojníků. Další svědci si protiřečí a opakují několikahodinové výpovědi téměř doslova stejně, jako před půldruhým rokem, což vzbuzuje u soudce podezření, že jim dal jejich výpověď někdo přečíst. Případ prostě směřuje do polohy, kdy začíná být jasné, že BIS mude muset vysvětlit, jestli její inspekce obvinění Hrubanta vykontruovala a pokud ano, tak na čí rozkaz.


Na jiném místě se časopis věnuje českému zdravotnictví. Ptá se, kolik toho český pacient ví o instituci, do jejíchž rukou svěřuje své zdraví nebo dokonce život? A podle čeho si nemocnici může vybrat? Odpověď je prostá: ví toho zoufale málo a vybrat si může leda podle rad a zkušeností známých. Zatím. Už se ale opatrně blýská na lepší časy. Komunikace většiny nemocnic se zákazníky se omezuje na to, zda se k nim lékaři a sestry chovali hezky a jak jim chutnalo jídlo. Víc se nedozvíme, a kdyby záleželo na ministerstvu zdravotnictví, tak by to tak i zůstalo. Podle ministra Bohumila Fišera by žádná nemocnice, pokud by musela zveřejňovat své léčebné výsledky, nechtěla léčit nejhorší pacienty, aby si nezhoršovala statistiku. Tvůrce prvního systému měření kvality péče Miloš Suchý nad těmito argumenty kroutí hlavou. Podle jeho slov stačí rozdělit pacienty podle věku a náročnosti, a je po problému. O jeho porovnávací metodu už projevilo zájem více než třicet ze dvou set českých nemocnic. Nemocnice podle jeho metody mohou srovnávat své výsledky při léčbě určité diagnózy s těmi, kterých dosahují jinde. Zároveň se dozví i to, zda léčí levněji nebo dráž než jinde. Za jednu z předností svého programu Miloš Suchý považuje i fakt, že zatímco dosud znaly nemocnice jen náklady jednotlivých oddělení, teď se dozvědí i to, kolik je den po dni stál kontrétní pacient. A takový údaj je kupodivu spíš než pro ekonoma důležitý pro lékaře - vypovídá totiž o kvalitě jejich práce. Rozhodování, do které nemocnice jít a které se raději vyhnout, však pacientům tato data nepřinesou. Jsou totiž neveřejná. Pokud se podaří nemocnice přesvědčit, aby údaje zveřejnily, bude podle Miloše Suchého vyhráno.


Časopis Týden píše, že předseda ČSSD a ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla chce zvýhodnit ženy. Každá pátá Češka by podle průzkumů chtěla být mužem. Brala by totiž o čtvrtinu více peněz a měla by mnohem větší šanci stát se třeba ředitelkou státní instituce. Rozdíly v postavení mužů a žen se nelíbí ani vládě. ČSSD se po třech letech vládnutí odhodlala ke splnění jednoho ze svých předvolebních slibů - chce jít cestou pozitivní diskriminace, tedy cestou dočasného zvýhodnění jedné skupiny na úkor druhé. Dosud o tom mluvili čeští politici pouze šeptem. Ve většině evropských států akce na zrovnoprávnění mužů a žen běží už řadu let. Ministři dlouho zkoumali terén. Je vůbec možné prosazovat vyrovnávací akce? Neodporuje to českému právu? Odpověď svým kolegům přednesl minulý týden na jednání vlády její místopředseda Pavel Rychetský. V zásadě to možné je, musí to však posoudit Ústavní soud. Na základě jeho zprávy dali ministři "vyrovnávacím akcím" zelenou. Jako první a zatím jediný zveřejnil své návrhy vicepremiér Vladimír Špidla. Zatím chystá jen opatření v oblasti zaměstnanosti, v hlavě už si ale pohrává s myšlenkou kvót - předepsaného minimálního počtu žen při obsazování volebních kandidátek. Špidla argumentuje tím, že dnes ovládají tři čtvrtiny vedoucích funkcí ve státě muži, v Poslanecké sněmovně jsou ženy patnáctiprocentní menšinou, v Senátu jich je dokonce jen deset, hejtmanka na úrovni kraje není žádná a ani do vlády Zemanův tým ženy mezi sebe nepustil. Navrhuje také, aby byly ženy zvýhodňovány při přijímání do zaměstnání. Princip bude u všech profesí stejný - pro státní instituce bude závazný, pro soukromé podniky dobrovolný. Kde budou ženy v menšině, dostanou přednost, kde bude "jako šafránu mužů", bude muset zaměstnavatel přijmout je. Podobný model by se měl uplatňovat i při postupu do vyšších funkcí. Kolegové v parlamentu se na Špidlovy nápady tváří vstřícně. Šéfové státních institucí jsou spíše rozpačití. Někteří odborníci se zase obávají, že by se takzvaná pozitivní opatření mohla obrátit proti těm, jimž mají pomoci. Jejich úspěchy by totiž ostatní mohli považovat jen za výsledek pozitivní dikriminace. Proti zřejmě bude nejen část mužů, ale také třeba vysoce postavené ženy, které své kariéře obětovaly spoustu času a sil. Nikdo zatím nedokáže odhadnout, kdy začnou "vyrovnávací akce" fungovat v praxi. Ministerstvo práce se je teď bude snažit prosadit do příslušných zákonů, uvádí časopis Týden.