Přehled týdeníků

Spolu s Kateřinou Brezovskou nahlédneme na stránky prestižních českých týdeníků

Tisíce nových vozů Škoda se mělo již letos prohánět po kubánských silnicích. Mimořádný obchod, v němž hráli zvláštní roli čeští komunisté, ale loni zkrachoval. Podle časopisu až nyní vyšlo najevo, že předseda poslaneckého klubu komunistů Vojtěch Filip se před několika měsíci snažil přímo u šéfa Škody Auto Vratislava Kulhánka zprostředkovat kubánské straně nákup tisícovky vozů - převážně Felicií, ale částečně i Octavií - pro účely kubánské taxislužby. Vojtěch Filip se s touto aktivitou nijak netají:

"To, že obchod nakonec nevyšel, mě mrzí. Kdybych to věděl dřív, tak jsme to nabídl nějakému příteli, který dodává auta odkudkoliv. To vám říkám zcela otevřeně,"

sdělil časopisu Týden bez jakýchkoliv skrupulí poslanec Filip. Rodící se obchod, který mladoboleslavské Škodě mohl přinést řádově stamiliony, zaškrtili podle dobře informovaného zdroje blízkého vedení podniku němečtí šéfové z centrály koncernu Volkswagen ve Wolfsburgu v první polovině loňského roku. Expanze na latinskoamerický trh přitom patří do současné strategie Škodovky, která se v této oblasti zatím nejvíce prodává v Dominikánské republice. Vysvětlení odmítavého postoje Volkswagenu se podle časopisu Týden nabízí dvojí. Jednak politické, jednak čistě obchodní. Politické pozadí za rozhodnutím německého koncernu vidí místopředseda Komunistické strany Čech a Moravy Miloslav Ransdorf. Dává je do souvislosti s německou solidárností k americkým hospodářským sankcím vůči Castrovu hájemství. Pravděpodobněji se ale jeví verze obchodní. Volkswagen má totiž silné zastoupení v Latinské Americe díky továrnám v Mexiku, Brazílii a dalších zemích. Toto zastoupení je tak silné, že přerůstá až v autonomii. "Ty fabriky si prostě duply, protože Kuba je jejich region. Škodovku tam odmítají pustit," trvdil časopisu Týden obchodník, který se v Česku zabývá zprostředkováním exportu českých výrobků na latinskoamerický trh. Přál si zůstat v anonymitě, neboť se také podílel na přípravách obchodu mezi Kubou a Škodou Auto. Vedení Škodovky odmítlo podat jakékoliv vysvětlení s odkazem, že jde o vnitřní záležitost podniku. Potěšením mu však může být skutečnost, že kubánské problémy sehnat nové taxíky tímto neskončily. Podobně totiž neuspěli také u italského Fiatu, konstatuje časopis Týden.

Toto pondělí začal tajný soud s příslušníkem Bezpečnostní informační služby Romanem Hrubantem, píše týdeník Respekt a pokračuje: Tajné bylo i vyšetřování a s trochou ironie se dá říci, že utajený je i důvod žaloby. Malý příklad: podle žaloby měl Hrubant vydíráním připravit čtyři lidi o několik milionů korun. Tyto peníze ale na vlastní oči nikdy nikdo neviděl, nebyly ani na účtech údajně vydíraných, nikdy se neobjevily ani na účtu Hrubanta. Žaloba stojí pouze na výpovědích pěti mužů z podsvětí, z nichž dva si na Hrubantovo vyděračství vzpomněli v kriminále, další dva během policejního stíhání pro podvod a poslední se potýká s obrovskými dluhy. Celá věc sama o sobě nedává vůbec žádný smysl. Temnou logiku do ní vnáší až následující informace: obžalovaný Hrubant dostal koncem roku 1997 delikátní a přísně tajný úkol. Měl vyšetřit, kudy unikají z BIS informace, které ve veřejných prohlášeních používají politici sociální demokracie. Hrubant na věci pracoval několik měsíců a v předběžné zprávě obvinil z prozrazování informací čtyři příslušníky tajné služby.

---

Pokud by se únik skutečně prokázal, hrozilo jim až dvanáctileté vězení. Celou čtveřici však zakrátko vynesl mocenský nástup sociálních demokratů do vysokých funkcí u bezpečnostních služeb. Úniky byly pro službu nepříjemné. Často šlo také o dezinformace, které vyvolávaly zmatek. Hrubant však už nestačil svou práci dodělat. Po nástupu sociálních demokratů k moci celý projekt "praskl" a nedlouho poté byl agent obviněn. Inspekce jej několik měsíců prověřovala a pak věc předala policii. Ta pak Hrubanta na podzim 1999 skutečně obvinila z vydírání soukromých podnikatelů a soud jej vzal do vazby. Nikdo z těch, kteří svědčí proti Hrubantovi, nepřišel na policii sám. Jejich jména našla policie v udání a pozvala je k výslechu. Ani jeden z nich nemá na údajné vydírání žádného svědka. Případ vyšetřoval kapitán Martin Pavlík. Od září 1999, kdy Hrubanta obvinil, byl dvakrát povýšen, z kapitána se stal podplukovník. Z běžného vyšetřovatele byl za tu dobu katapultován do křesla náměstka ředitele Úřadu vyšetřování České republiky. Žalobu na Hrubanta sepsala Helena Čapková z Městského státního zastupitelství v Praze. Na otázku týdeníku Respekt, kde jsou ve spisu důkazy pro Hrubantovo obvinění, odpovídá: "Co čekáte, že vám na to řeknu. Nic. Nic vám neřeknu."

V souvislosti se současnými zdravotními problémy hlavy českého státu Václava Havla se časopis Týden zabývá utajováním nemocí bývalých československých prezidentů. Píše:

---

"Tomáš Garrique Masaryk byl poprvé zvolen ve svých 68 letech a tuto náročnou funkci zastával až do požehnaného věku 85 let. Právě čtvrtá a poslední volba v roce 1934 se ukázala jako neprozíravá. Při skládání slibu měl podle historika Antonína Klimka velmi nejisté pohyby a text slibu mu museli napovídat. Prezidentova indispozice však byla omlouvána jarní chřipkou. Veřejnost totiž nesměla vědět o tom, že prezident byl v té době prakticky slepý a lékaři nevěděli, zda načas či trvale. Měsíc před zvolením navíc Masaryka skolila mozková mrtvice a pravá ruka mu prakticky ochrnula. Specialisté museli konstatovat, že u Masaryka došlo k "narušení spoje mezi nervovým centrem a periferními čivy",

což se projevovalo tak, že prezident při psaní komolil slova (například místo Havlíčkovy spisy napsal Hválckovy psysi). Pravá ruka ale prezidentovi přestala sloužit takřka úplně a s tím se objevil další zásadní problém - prezidentův podpis, bez kterého se neobejdou zákony a ostatní dokumenty. Podle historika Klimka zvládal Masaryk s obrovským vypětím sotva tři podpisy denně. Situaci zachránil spásný nápad opatřit podpisové razítko, které pak s úlevou používal. Historik Klimek vypráví, jak se Masaryk kvůli svému zdravotnímu stavu dopouštěl mnohých faux pas. Při audienci diplomatického sboru začal prý mluvit o zcela jiných tématech, než jaká byla na pořadu dne, a když mu jeho spolupracovníci představovali vládu, otázal se jich:

"A kdo jsou tito pánové?" Když se dozvěděl, že "tito pánové" jsou jeho vláda, anglicky pouze podotkl: "I am lost (jsem ztracen)." Právě angličtina mu na konci života nahradila mateřštinu. I přes zjevnou senilitu se mu abdikovat nechtělo a k odstoupení ho museli jeho blízcí donutit. Masarykova nástupce Edvarda Beneše už od mládí trápila tzv. železniční nemoc nebo-li Menierova choroba. Příčinou je porušení statiky v uchu, které se projevuje silnou nevolností při cestování. Cesty vlakem a lodí byly pro Beneše utrpením. Oficiálně se tvrdilo, že Beneš ve svém kupé na cestách spí a odpočívá. Ve skutečnosti se svíjel v bolestech a zvracel. Koncem druhé světové války dostal těsně před odletem do Moskvy záchvat mrtvice a o dva roky později se zhroutil. Krátce nato ho stihl další mrtvičný záchvat a v červnu 1948 se úřadu vzdal. Pro stáří a mozkovou příhodu chtěl Ludvík Svoboda abdikovat už v roce 1974, ale není zcela jasné, proč mu to komunističtí pohlaváři nedovolili. Odstoupil až o rok později - po změně Ústavy - a prezidentem se na dlouhých 17 let stal Gustáv Husák, uzavírá časopis Týden.

---