Přehled týdeníků

r_2100x1400_radio_praha.png

Českými týdeníky listoval Vilém Faltýnek.

Víkendová relace bývá klidnější a méně se zabývá politikou. V následujících minutách se sice k politice svým způsobem vrátíme, ale v poněkud jiném tónu, než bývá zvykem od pondělí do pátku. Zastavíme se u osoby premiéra Miloše Zemana.

Autoři článku nazvaného DRŽTE HUBU!, Lucie Tvarůžková a Petr Skočdopole v zásadě sledují, jak se postoj premiéra Miloše Zemana ke kritikům mění od okřikování k vyhrůžkám. Dosud byl premiér zvyklý karatele pražit především arogancí a kousavou ironií. Dokázal tak obvykle zamlžit pravou podstatu sporu a odvést pozornost jinam. Ať už šlo o bamberskou aféru, spisek Olovo či naposledy průšvihy ministra Jana Fencla (podivný nákup pozemků, spolupráce s StB). "Minulý týden ale "legrace" skončila," píše se v časopisu. "Stalo se tak v pondělí 22. října po zasedání vlády. Její předseda oznámil národu, že se kabinet rozhodl zničit týdeník Respekt, který jej nařkl z korupčního jednání. Tohle gesto jen dovršilo stále rostoucí Zemanovu averzi k jakékoliv kritice. Na druhé straně bylo i bezděčným přiznáním změny taktiky. "

Autoři v obšírném článku připomínají jednotlivé konflikty a výroky premiéra, ať už se týkaly rakouských odpůrců Temelína, jednotlivých poslanců nebo novinářů. Právě na novinářích ukazují možné hlubší osobnostní zdroje Zemanovy arogance a ironie. "Do jaké míry skutečně pohrdá Miloš Zeman názorem obyčejného občana, ví jen on sám. Platí-li ale v demokracii premisa, že zpětnou kontrolní vazbou veřejnosti vůči zvoleným zákonodárcům jsou svobodná média, pohrdá jím velice. Zemanova nenávist k novinářům je notoricky známá. Přitom se pomalu zapomíná, že kdysi byl k tisku vstřícný, ba dokonce laskavý. Kdy tedy nastal onen zlom, po kterém se z novinářů v Zemanových očích stal "póvl, hnůj a bytosti, které mají inteligenci hluboko pod úrovní automatické pračky"? S vysvětlením přichází Zemanův přítel a ministr kultury Pavel Dostál: "To vám mohu říci poměrně přesně, protože mi to Miloš Zeman říkal a bavil jsem se o tom i s jeho maminkou. Stalo se to tehdy, když se novináři začali šťourat do jeho soukromí. Došlo to dokonce tak daleko, že kvůli tomu jeho syn málem spáchal sebevraždu." Pravda je, že po článku v Lidových novinách, který krátce po volbách v červnu 1996 informoval o pokusu Zemanova syna Davida skoncovat se životem, se Zeman nevídaně rozzuřil. Lidovým novinám vyhrožoval žalobou. Ke skutečnému podání žaloby u Zemana obvykle nedojde (což se může změnit s kauzou Respekt). Zeman se ke sporu s Lidovými novinami opět vrátil až v červenci 1999. "Tehdy jsem dospěl k názoru, že novináři jsou hyeny a že je zapotřebí je zničit ohněm a mečem."

K té to reportáži pak Týden připojuje vyjádření psycholožky Pavly Grünthalové, která se se Zemamen osobně zná. Poprvé se s ním setkala již za minulého režimu během jeho kritických přednášek o socialistické ekonomice. V druhé polovině devadesátých let pracovala v jeho bezprostřední blízkosti ve službách sociální demokracie.

Velmi inteligentní, vzdělaný, se širokými znalostmi v řadě oborů, výborné analytické schopnosti, excelentní rétor. Velice silná vůle, schopnost dlouhodobého osobního nasazení, vytrvalost, tah na cíl. Dominantní osobnost s vysokými ambicemi. Nezávislé radikální postoje jsou provázeny vnitřní nejistotou a s tím spojenou uzavřeností a nedůvěrou k okolí. Jedním z obranných mechanismů, které v tomto směru používá, je ironie a slovní agrese.

Velkým problémem Miloše Zemana je nedostatek (někdy se zdá, že až absence) sociální inteligence. Nevyzná se v lidech a v motivech jejich jednání a chování. Nedovede odlišit přátele od pochlebovačů, dobře míněnou kritiku, jiný názor často považuje za nepřátelství či podraz. V lidech se proto často velmi zmýlil a zklamal. Důsledkem je, že se stává stále podezřívavějším, až paranoidním (to se týká i vztahu ke sdělovacím prostředkům).

Těmito osobnostními rysy je ovlivněn i výběr jeho nejbližších spolupracovníků (namlouvá si, že přátel), kteří svou pozici získali protřelostí, zcela utilitárním "nohsledstvím", pochlebováním atd. Do určité míry svou tzv. "oddaností" pomáhají Miloši Zemanovi vyrovnávat se s vnitřní nejistotou, na druhé straně si je vědom toho, že jde většinou o osoby lidsky nekvalitní, které sledují své zájmy a využívají jej. Je na nich ale do jisté míry závislý. Miloš Zeman například zcela postrádá orientační smysl, i v tomto případě je naprosto odkázán na své spolupracovníky.

V podstatě je to velmi osamělý člověk, bez skutečných přátel, hluboce zklamaný, frustrovaný (psychicky "zraněný").

Do politiky šel s ideály, dal jí vše, co mohl. Dnes je vnitřně nespokojený až znechucený. Rozdíly mezi jasnými a statečnými postoji, které pro něj byly typické před listopadem, ideály a cíly, se kterými vstupoval do politiky, a současnou realitou jsou příliš velké.