Přehled týdeníků

r_2100x1400_radio_praha.png

Výběr z českých týdeníků

Česko si stále odmítá připustit sudetoněmecký problém, konstatuje v jednom ze svých článků týdeník Respekt. Minulý týden byla v Berlíně podepsána dohoda o odškodnění nuceně nasazených. Další oběti nacistického teroru se tedy dočkají i materiální náhrady. Událost ovšem, jak se už stává čím dál železnějším zvykem, zvedla i otázku jiné satisfakce - omluvy za utrpení způsobená po válce Čechy sudetským Němcům. V Berlíně se o něm sice nemluvilo, ale pár dní předtím jej připomněl rakouský parlament. Bezprostředně po souhlasu s rakouským odškodněním pro nuceně nasazené vyzvali vídeňští poslanci svou vládu, aby upozornila Prahu, že českou společnost podobné vyrovnání s oběťmi teprve čeká. A je to tady zase. Sudetská otázka zaměstnává českou politickou scénu prakticky celých deset let od konce studené války. Hned po revoluci v roce 1989 Václav Havel připomněl, že bychom se měli omluvit odsunutým sudetským Němcům, protože poválečný odsun "byl aktem velmi tvrdého zbavení několika milionů lidí jejich domovů". Tato slova ale ve společnosti přivyklé po léta na úplně jiný výklad událostí vyvolala nemalý šok. Představitelé nové politické scény se proto od Havla ihned distancovali. Vzhledem k trvale negativnímu postoji a výrokům elity není divu, že nálada veřejnosti vůči odsunutým se od komunistických dob příliš nezměnila. Podle průzkumů veřejného mínění z let 1993 a 1995 považovalo poválečné vyhnání za správné 76 % Čechů a dokonce 82 % lidí se domnívalo, že dát sudetským Němcům možnost návratu do vlasti by ohrozilo majetek a jistoty lidí v pohraničí. Snad bychom se tedy měli pokusit s tím něco udělat, soudí týdeník Respekt. Nikoli kvůli Němcům, ale především kvůli sobě samým. Zatím však ani jedna iniciativa ale nezabrala. Politici místo snahy o dialog dál vystavovali nezájem a aroganci. Politolog Bohumil Doležal letos počátkem léta přišel s myšlenkou, že když se sudetské otázky bojí politická elita, musí se hledání východiska chopit občané sami. A navrhl uspořádat veřejnou sbírku určenou k odškodnění vyhnaných krajanů. Na ministerstvu zahraničí ovšem jeho nápad příliš nezabral. "Já nechápu, proč tu otázku zase otevíráte," říká ředitel odboru států střední Evropy Jiří Šitler, který je zároveň českým vyjednavačem o odškodnění nuceně nasazených. "Německo nám v reparacích dluží ještě strašně moc peněz. Tím pádem o odškodnění nemůže být ani řeči. Je to uzavřená záležitost, to my Německu nabízíme, že na to zapomeneme, a Němci ještě mohou být rádi," cituje v závěru článku týdeník Respekt.

Duch Zdeňka Nejedlého ovládá české školy, píše týdeník Respekt a ptá se: Kdo chce zničit české školy a vrátit je zpátky do temných padesátých let? A kdo by chtěl potrestat všechny nadané žáky právě za jejich talent? Nikdo jiný než ministr školství Eduard Zeman, který před měsícem oznámil, že "zruší víceletá gymnázia". Jeho ďábelský plán ale nevyjde, protože ho přísně odsoudili přední pedagogové, intelektuálové i komentátoři a ve sněmovně zástupci Občanské demokratické strany, lidovců a Unie svobody. A tak se debata o víceletých gymnáziích prozatím uzavřela. Je to sice škoda, ale i tak nedotaženou diskusi je třeba uvítat, protože je vůbec první, kterou česká veřejnost ve věci školství za posledních šedesát let podnikla, soudí týdeník Respekt a pokračuje: Zemanovo prohlášení o gymnáziích není výrokem radikála ani nepřítele vzdělanosti. Prostě jen analyzoval vzdělávací trendy ve vyspělých zemích, učinil závěry a snaží se je prosadit i v Česku. Je totiž pravda, že instituce podobné českým víceletým gymnáziím nemá žádná ze zemí Evropské unie. Když ministr tvrdí, že víceletá gymnázia vytvářejí sociální propast mezi těmi, kdo na nich mají přístup k nejlepšímu vzdělání, a mezi těmi, kdo se učí jinde, opakuje argumenty běžné na západ od českých hranic. Všechny země Evropské unie (podobně i Spojené státy) se totiž shodují v názoru, že všechny děti mají ve škole dostat stejnou šanci. Proto musí veřejný vzdělávací systém pomáhat každému, kdo má horší rodinné zázemí, aby nezaostával za svými šťastnějšími vrstevníky. Hlavním cílem západoevropských vzdělávacích systémů tedy je, aby si osmnáctiletí osvojili pokud možno srovnatelné znalosti a dovednosti. V Česku závisí školní výsledky dětí na vzdělání rodičů víc než kde jinde. A pokud se tedy mezi dětmi vybírají ti nejschopnější do budoucí elity již v jedenácti letech, je to nespravedlnost trestající ty momentálně "horší" prostě jen za to, v jakém prostředí se narodili. Protože český vzdělávací systém dává jen příliš málo šancí, jak ztrátu dohonit, budou tím v životě trpět nejen oni sami a posléze jejich děti, ale nakonec celá společnost - nepřátelsky rozdělená a neschopná využít talentu valné většiny svých příslušníků. Zemanovy argumenty nás tedy nevracejí k socialismu, jak tvrdí jeho oponenti. Stejně jako on hovořila svého času i Margaret Thatcherová a dnes třeba republikánský kandidát na prezidenta USA George Bush, který se již proslavil jako úspěšný reformátor texaského školství, píše týdeník Respekt.

Jen kousek od míst, kde si své rezidence pořídili například prezident Václav Havel či ředitel televize NOVA Vladimír Železný a na dohled slavné Müllerovy vily, kterou si návštěvník může prohlédnout za třísetkorunové vstupné, začíná jiný svět, píše týdeník Respekt a pokračuje: Cesta sem trvá z centra Prahy dvacet minut. Obklopena diplomatickými budovami a luxusními vilami prestižní čtvrti Ořechovka stojí unikátní vesnická kolonie Staré Střešovice - jedinečný živý skanzen uprostřed velkoměsta, oblast, jejíž kořeny sahají až do 10. století. Její osud teď závisí na pražském magistrátu: má zachovat svérázný kout města, nebo ho dát v plen bagrům a "moderní zástavbě" současnosti? - ptá se týdeník Respekt. V roce 1986 se totiž komunističtí vládcové Prahy rozhodli celou kolonii strhnout a na jejím místě postavit vilky pro diplomaty spřátelených států. Někteří usedlíci se však stěhovat nechtěli. Soudní tahanice a úřední nátlak se táhly až do roku 1989, kdy revoluce zrušila demoliční plán i s národním výborem. Osmnáct rodin střešovických vytrvalců tak dosáhlo svého: mohli zůstat doma. Prázdné domky po těch, kteří neodolali nátlaku a vystěhovali se, ovšem připadly porevolučnímu magistrátu. Tři z chátrajících staveb obydleli v roce 1995 squateři. Opravili střechu, vymalovali místnosti a z prakticky neobyvatelných ruin udělali útulné místo. Noví osadníci dali svému záboru brzy serióznější ráz: založili občanské sdružení Dobročinný spolek Medáků - podle včelařského sdružení, které kdysi v místě opravdu působilo - a vytvořili vlastní projekt na záchranu alespoň kousku staré čtvrti. Ve dvou domcích zabrané trojice by Medáci chtěli do budoucna vybudovat azylový dům pro mladé lidi v nouzi a výstavní síň Starých Střešovic. Na základnu squatu, pro mladé lidi v nouzi a výstavní síň Starých Střešovic. Na základnu squatu, ve které komunita mladých nadšenců bydlí, však nedávno vypsal magistrát veřejnou soutěž. K účasti v ní bylo ale třeba složit zálohu 90 tisíc korun a v případě vítězství doplatit ještě 810 tisíc. Na to Medáci samozřejmě nemají prostředky, nemluvě o tom, že na všechny tři domky by museli mít trojnásobek peněz. Projekt Medáků však nadchl starostu Prahy 6 Pavla Béma, který se jim chystá pomoci. "Není nutné za vším vidět jenom peníze. Vzhledem k tomu, jak obludné domy zde v poslední době vznikají, jsem přesvědčen, že komerční cesta Staré Střešovice do budoucna zahubí," řekl týdeníku Respekt starosta Bém.