Přehled týdeníků

Časopis Týden pod titlukem České baroko do zastavárny? píše: Stephen Weeks z Velké Británie o sobě tvrdí, že je filmař, spisovatel a restaurátor. Zdržuje se za La Manchem a do Čech přijíždí jen občas. V Anglii, blízko hranic s Walsem, vlastní malý zámeček Penhow Castle. To je jediný majetek, kterým je schopen se při jednáních v České republice prokázat. Přesto chce v tuzemsku uzavřít kapitální kšeft. Od místních obcí, kterým spadly po listopadu do klína hrady, zámky a tvrze, míní vykoupit 12 památek v úhrnné ceně zhruba půl miliardy korun. Část peněz údajně zaplatí International Finance Corporation, ústav spadající pod Světovou banku. Přispět má také firma Monington Capital, zahrnující specialisty na výstavbu hotelů a zařízení pro trávení volného času. Finance prý doplní Monumental Trust - tak se jmenuje firma pana Weekse, založená pro aktivity v Česku.

Weeks jedná už třetí rok na všech úrovních od ministerstva kultury po starosty v těch nejzapadlejších vískách. S placením za různé služby je to ale slabší. "Pro jeho projekt jsme připravili seznam vhodných objektů. Všechny jsme je navštívili a hovořili s jejich majiteli. Byla to spousta práce, ale nedal nám ani korunu" stěžuje si Petr Kraselovský z W.K. Holdings. Ministerstvo kultury pověřilo jednáním s Weeksem státní ústav památkové péče. Ten však od pana Weeske zatím žádné dokumenty potvrzující, že disponuje penězi na nákup a obnovu památek, nedostal, ač o to písemně požádal. Sám Weeks se o některých památkářích vyjadřuje s jistým despektem. "Čeští památkáři nemají rádi ty, kdo památky rozvíjejí. Stále ještě je vnímají jako protivné vykořisťovatele," říká doslova.

Do zakoupených zámků chce Weeks znovu vdechnout život. S patosem líčí, že jím restaurované památky budou čímsi mezi muzeem, vzdělávacím zařízením, dárkovým obchodem a luxusní restaurací. Prostě historickým komplexem, v němž bude znovu bít srdce. "Kdo udělá ze zámku hotel, má jen bývalý zámek," říká Weeks. Na druhou stranu přiznává, že "v každém hradu bude dvacet pět hostinských pokojů". Poslední poznámka je podstatná. Weeks totiž svým projektem Paradores touží vyplnit bílé místo v Evropském zámeckém průvodci, podle nějž si aristokraté a nejbohatší lidé světa vybírají místo pro svůj volný čas. Z Česka jsou v průvodci zatím jen čtyři objekty: hotel Růže v Českém Krumlově (původně jezuitská kolej z 16. století) a zámky Štiřín, Mělník a Zahrádky v severních Čechách.

Podezření vzbuzuje zamýšlená rychlost uvažovaných rekonstrukcí. Britský podnikatel chce koupit všech dvanáct objektů naráz, během jednoho týdne. Ihned po nákupu odstartuje přestavbu, která by podle něj měla trvat jen devět měsíců. Pak údajně začne otevírat zámek po zámku - každý měsíc jeden. "Do konce roku 2002 jich zprovozním všech dvanáct," tvrdí Weeks. Památkáři jsou ale skeptičtí. O bleskovém nákupu a přestavbě prý Weeks mluvil už před dvěma roky. "Jedná pořád dokolečka, ale neděje se nic", řekl časopisu Týden Petr Kraselovský.

---

A stejný časopis ještě jednou: Když na začátku letošního roku přišel ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr do parlamentu s návrhem zákona o těžbě nerostných surovin z mořského dna, neubránil se leckterý poslanec pobavenému úsměvu - k čemu to bude, vždyť v Česku moře není. Úsměv ale většině z nich velmi brzy ztuhl na rtech. Dozvěděli se totiž, že čeští geologové pracují na možnostech využití nerostných surovin ze dna oceánů už přes 13 let. A od roku 1992 má Česká republika i svůj claim - v Tichém oceánu mezi Havajskými ostrovy a Mexikem.

Průzkumné území o velikosti 75 tisíc kilometrů čtverečních, tedy téměř stejně velké jako celá Česká republika, je přitom více než nadějné. V písku 5 kilometrů pod mořskou hladinou, čekají na vyzvednutí miliony tun takzvaných polymetalických konkrecí, tedy bochánků s vysokým obsahem strategických surovin, především manganu, kobaltu, niklu, zinku a mědi - v hodnotě několika miliard amerických dolarů. Poslanci zákon bez nějakých obstrukcí přijali. Těžit v moři od příštího roku může každý, kdo dostane svolení státu. Otevírá se tak možnost pro soukromé investory.

Státní podíl ve společnosti Interoceanmetal, která vlastní práva k průzkumu, totiž bude na prodej. A jak se vlastně Česká republika k území v Tichém oceánu dostala? Do programu využívání surovin z mořského dna se ČR zapojila v roce 1987. Tehdy se v hlavách šéfů vyčerpané, ale stále ještě všemocné Rady vzájemné hospodářské pomoci zrodila ojedinělá myšlenka: založit společnost, která by zahájila těžbu nerostů ze dna oceánů a zúročila tak alespoň část náročného programu geologickéo průzkumu kosmu. Ve skutečnosti šlo ale především o to dohnat Západ, který zahájil práce na využívání surovin z mořského dna už v 70-tých letech. Na Východě tak vznikla společnost Interoceanmetal. Právě tak rychle jak se zrodila, ale po rozpadu RVHP málem zanikla. Jednotlivé státy konsorcium postupně opouštěly a nakonec zůstala pětice: Rusko, Polsko, Bulharsko, Česko a Slovensko. Status přidruženého člena má ještě Kuba.

V roce 1992 přidělil Mezinárodní úřad pro mořské dno Interoceanmetalu průzkumné území o velikosti 150 tisíc kilometrů čtverečních v podmořském údolí mezi Havajskými ostrovy a Mexikem. Podle regulí úřadu však musel polovinu prozkoumaného území odevzdat do společného fondu, který je určen pro země třetího světa. Pro vlastní těžbu tedy firmě zbývá 75 tisíc km čtverečních. Každý ze členů drží ve společnosti pětinový podíl. Na pětiny by se měly také dělit zisky. A ty, alespoň podle ministerstva průmyslu a obchodu, rozhodně nebudou malé. Pokud tedy pohrobci RVHP začnou skutečně těžit, píše časopis Týden.